Sedm křížků k notesu

Vrátil se Janvier, čipernější než ostatní. Ze všech, co přicházeli zvenku, jako by ještě hodnou chvíli vyzařovala svěžest, kterou si odtamtud přinesli. Ale pak i je poznenáhlu pohlcovala okolní šeď, ve které měl člověk pocit, že žije zpomaleně.

"Pokoušela se mi zavřít dveře před nosem, ale já jsem rychle mezi ně strčil nohu. Ona nic neví. Tvrdí, že v posledních měsících přinášel výplatu jako obvykle."

"Proto taky musel krást. Nepotřeboval moc velké obnosy, ani by nevěděl, co s nimi. Jaká je?"

"Malá brunetka se živýma očima a vlasy obarvenými skoro namodro. Má asi nějaký ekzém nebo vyrážku, protože nosí palečnice."

"Máš jeho fotografii?"

"Vzal jsem si ji skoro násilím z příborníku v jídelně. Nechtěla mi ji dát."

Robustní sangvinik s vypoulenýma očima, který asi zamlada hrál ve své vsi prim a uchoval si z té doby výraz jakési pitomé arogance. A to ještě byla fotografie už několik let stará! Dnes musel být na Loubetovi vidět jeho úpadek: pokleslé tváře a místo sebejistoty jen jakási potměšilost.

"Nedozvěděl ses, kam chodívá?"

"Pokud jsem pochopil, drží ho žena zkrátka, kromě v noci, když je nebo když se ona domnívá, že je v práci. Vyzpovídal jsem domovnici. Loubet se ženy náramně bojí. Domovnice ho často vidí potácet se do domu, ale jakmile položí ruku na zábradlí, napřímí se a jde rovně. Chodí na trh se svou ženou a ve dne vůbec vychází jenom s ní. Když spí a ona jde na nákupy, zamkne ho a klíč si vezme."

"Co tomu říkáte, Lecoeure?"

"Rád bych věděl, jestli Loubet a můj synovec jsou spolu . "

"Co tím chcete říct?"

"Zpočátku, kolem půl sedmé ráno spolu nebyli, protože Loubet by nepřipustil, aby chlapec rozbíjel ta skla. Byla mezi nimi jistá vzdálenost. Jeden z nich šel za tím druhým."

"Který, co myslíte?"

Byl zmaten tím, jak ho poslouchali: jako by se z něho zčistajasna stal nějaký neomylný jasnovidec. Nikdy v životě se necítil tak pokorný, takový měl strach, aby se nemýlil.

"Když chlapec sešplhal po okapové rouře, myslel si, že jeho otec je vinen, proto ho taky tím lístkem s povídačkou o strýci Gedeonovi poslal na Slavkovské nádraží, kam za ním určitě chtěl přijít, jen co odstraní jeho krabici na jídlo."

"To vypadá pravděpodobně…"

"Dud si nemohl myslet…," pokusil se zaprotestovat Olivier.

"Ty mlč! Tou dobou už bylo po vraždě. Chlapec by nebyl šplhal dolů, kdyby nebyl viděl mrtvolu…"

"Viděl ji," potvrdil Janvier. "Ze svého okna mohl vidět tělo od chodidel až do půli stehen."

"Nevím ovšem, jestli vrah byl ještě v pokoji."

"Ne!" přišel teď se svým názorem komisař. "Nebyl, protože jinak by se byl schoval, zatímco chlapec lezl oknem do pokoje. A pak by byl toho nebezpečného svědka zabil, právě jako zabil tu starou."

Museli se teď snažit pochopit a objasnit každý sebemenší detail, jestliže chtěli najít malého Lecoeura, na kterého k vánocům čekala dvě rádia místo jednoho.

"Poslyš, Oliviere, když ses ráno vrátil domů, bylo tam rozsvíceno?"

"To bylo."

"V chlapcově pokoji?"

"Ano. Zarazilo mě to. Myslel jsem si, že mu něco je.…