Sedm křížků k notesu (Georges Simenon)

Tou dobou seděl už jeho bratr tady u své ústředny. "Ocitl jsem se na bulvárech, blízko Lyonské úvěrové banky, se všemi balíčky v ruce. Vtom se rozezněly zvony. Lidé na ulici se začali objímat."

Proč mu Saillard asi položil tu nechutnou a krutou otázku?

"Vás neobjal nikdo?"

"Ne."

"Věděl jste, kam půjdete?"

"Ano. Na rohu Italského bulváru existuje kino s celonočním provozem."

"Už jste tam někdy byl?"

Olivier odpověděl rozpačitě, vyhýbaje se bratrovu pohledu:

"Dvakrát nebo třikrát. Nepřijde to o nic dráž než dát si v baru kávu a můžete tam zůstat jak dlouho chcete. Je tam teplo. Spousta lidí se tam chodí vyspat."

"Kdy jste se rozhodl, že zbytek noci strávíte v kině?"

"Hned jak jsem dostal ty peníze."

A druhý Lecoeur, ten klidný a puntičkářský telefonista, měl chuť komisaři vysvětlit:

Vidíte, oni ti chudáci nejsou tak nešťastní, jak si myslíme. Jinak by to nevydrželi. Mají taky svůj vesmír a v různých zákoutích toho vesmíru i všelijaké malé radosti.

Ano, to byl celý jeho bratr: vypůjčil si pár bankovek – jak by je proboha vrátil? – a hned zapomněl na svoje trápení. Myslel jenom na to, jak šťastný bude jeho syn, až se ráno probudí, ale pak si přece jenom udělal malou radost.

Šel do kina, docela sám, zatímco nesčetné rodiny seděly u bohatě prostřených stolů, davy lidí tančily v nočních podnicích a jiní zas povznášeli své duše v přítmí kostela, kde tančily jen plameny svíček.

Udělal si zkrátka také vánoce, vánoce šité na vlastní míru.

"V kolik hodin ste z toho kina odešel?"

"Před šestou. Šel jsem na metro.

"Jaký film jste viděl?"

"Horoucí srdce. Dávali taky dokumentární film ze života Eskymáků."

"Byl jste jenom na jednom promítání?"

"Na dvou. Jen týdeník jsem viděl jednou. Podruhé ho začínali promítat, zrovna když jsem odcházel."

André Lecoeur věděl, že to bude ověřovat, i kdyby jenom kvůli rutině. A nebylo to nutné. Jeho bratr se hrabal v kapsách a za chvíli vytáhl jakýsi potrhaný papírek, lístek z kina, a hned nato ještě jednu béžovou kartičku.

"Tady je taky můj lístek z metra."

Byla na něm hodina a razítko stanice Opera, kde byl zakoupen.

Olivier nelhal. Nemohl být mezi pátou a půl sedmou ráno v pokoji u staré Fayetky.

V očích se mu teď objevil posměšný a trochu opovržlivý plamínek, jako by jim všem i svému bratrovi říkal: Jsem chudák, a proto jste mě podezřívali. To se obyčejně dělá. Nemám vám to za zlé.

Bylo to zvláštní, ale najednou měli všichni pocit, že se ochladilo v té velké místnosti, kde jeden ze zaměstnanců telefonicky diskutoval s předměstským komisařstvím o jakémsi ukradeném autě.

Bylo to patrně tím,. že jakmile měli jasno o otci, soustředily se všechny myšlenky opět na dítě, takže oči všech se instinktivně obrátily k plánu Paříže, na němž se už hodnou chvíli nerozsvítilo žádné světélko.

Byla to mrtvá doba. V jiný den by bylo občas došlo k nějaké dopravní nehodě: touhle dobou to bývaly hlavně stařenky poražené autem na rušných křižovatkách na Montmartru a v přelidněných čtvrtích.

Dnes však byly ulice skoro liduprázdné jako v srpnu, kdy je většina Pařížanů na venkově nebo u moře.

Bylo půl dvanácté. Už přes tři hodiny se o chlapci nevědělo nic, už přes tři hodiny se nehlásil.

"Haló! ano… Poslouchám, Janviere… Říkáš, že tam v bytě není žádná krabice s jídlem?… Dobrá… Tys prohledával její šaty, že?… Před tebou už to udělal Gonesse?… Nevíš určitě, jestli neměla pod sukní starou peněženku? Už ti o tom říkali?… Že domovnice viděla někoho jít nahoru kolem půl desáté večer?… Vím, kdo to byl… A později? Lidi chodili sem a tam celou noc… No samozřejmě… Nešel by ses podívat do toho domu?… Ano, tam vzadu… Rád bych věděl, jestli tam v noci nebyl nějaký hluk, hlavně ve třetím patře… A zavolej mi, ano…"

Obrátil se k otci, který seděl nehybně a pokorně jako v čekárně u lékaře.

"Chápete, proč se na to ptám?… Má váš syn ve zvyku se v noci budit?"

"Někdy je náměsíčný."

"Vstane a začne chodit po bytě?"

"Ne. Posadí se na posteli a křičí. Projevuje se to vždycky stejně. Myslí, že hoří dům. Má otevřené oči, ale nevidí nic. Jeho pohled je pak čím dál tím normálnější a nakonec si vzdychne a zase lehne. Druhý den už si na nic nevzpomene."

"Spí vždycky, když se ráno vracíte domů?"

"Ne, vždycky ne. Ale i když nespí, předstírá, že spí, abych ho musel jít probudit, dát mu pusu a zatahat ho za nos. To je takové naše pomazlení, víte?"

"Sousedé byli včera v noci pravděpodobně hlučnější než obvykle. Kdo bydlí na stejné chodbě jako vy?"

"Nějaký Čech, pracuje v automobilce."

"Je ženatý?"

"To nevím. V tom domě bydlí tolik lidí a nájemníci se tak často střídají, že je člověk vlastně ani nezná. V sobotu k tomu Čechovi obyčejně chodí tak půl tuctu přátel, pijí a zpívají svoje lidové písničky."

"Janvier nám zavolá, jestli to tak bylo taky včera. Mohlo to vašeho syna probudit. Stejně už byl rozčilený v očekávání toho překvapení, které jste mu slíbil. Jestli vstal, je dost možné, že šel mechanicky k oknu a že vás viděl u Fayetky. On netušil, že je to vaše tchyně?"

"Ne. Neměl ji rád. Říkal jí štěnice. Často ji potkával na ulici a tvrdil, že páchne rozmáčknutými štěnicemi."

Dítě ten pach jistě dobře znalo, protože barabizna, ve

které bydleli, se těmi zvířátky musela zrovna hemžit. "Bylo by ho to překvapilo, kdyby vás u ní viděl?"

"To určitě."

"Věděl, že půjčuje peníze na úrok?"

"To věděl každý."

Komisař se obrátil na druhého Lecoeura. "Myslíte, že v té tiskárně dneska někdo bude?" Odpověděl mu bývalý typograf:

"Tam je vždycky někdo."

"Tak tam zavolejte. Pokuste se zjistit, jestli se tam někdy někdo neptal na Oliviera Lecoeura."

Olivier znovu odvrátil hlavu… Ještě než jeho bratr otevřel telefonní seznam, napověděl mu Olivier číslo tiskárny.

Během telefonického rozhovoru se nedalo dělat nic jiného než se dívat po sobě a pak zas na ta světélka, která tvrdošíjně zůstávala zhasnutá.

"Je to moc důležité, slečno. Může to být otázka života nebo smrti… Ale ano!… Prosím vás, budte tak hodná a zeptejte se všech, co tam právě jsou… Co říkáte? Já za to nemohu! Já mám také vánoce, a přesto vám volám…"

Procedil mezi zuby: "Potvora!" A zase čekali. Z telefonu bylo slyšet klepání a hrkání linotypů.

"Haló… Cože?… Před třemi týdny? Dítě, ano."

Otec zbledl a díval se upřeně na ruce.

"Netelefonoval? Přišel osobně? V kolik hodin asi? Jednou ve čtvrtek? A co dál?… Ptal se, jestli v tiskárně pracuje Olivier Lecoeur… Cože?… Co jste mu řek?"

Olivier zvedl hlavu a viděl, jak André zrudl a vztekle položil sluchátko.

"Tvůj syn tam byl jednou ve čtvrtek odpoledne… Asi něco tušil… Řekli mu, že v tiskárně už několik neděl nepracuješ."

Nač opakovat to, co právě slyšel… Chlapci tam řekli doslova:

"Už je to pár pátků, co jsme toho moulu vyhodili!" Možná, že to ani neřekli z krutosti. Bezpochyby jim nenapadlo, že je to jeho syn.

"Už ti to dochází, Oliviere?"

Olivier odcházel večer co večer se svou krabicí s jídlem a vykládal o dílně v ulici U půlměsíce. A chlapec věděl, že lže.

Nedalo se tedy také předpokládat, že znal pravdu o slavném strýci Gedeonovi?

Hrál jenom dál tu hru… "A já mu slíbil to rádio."

Neodvažovali se už ani mluvit, protože slova by mohla vyvolat hrůzostrašné představy.

I ti, co nikdy nebyli v ulici Vaska da Gamy, si teď živě představovali chudičký byt, desetiletého chlapce, který tam sám a sám trávil dlouhé hodiny, a tu podivnou domácnost otce a syna, kteří si vzájemně lhali ze samého strachu, aby si neublížili.

Bylo by však třeba mít dětskou duši, aby si uměli představit, co se stalo: otec se na odchodu nakloní nad postelí malého a políbí ho na čelo a všude je Štědrý večer a sousedé pijí a zplna hrdla zpívají…

"Zítra ráno tě čeká překvapení."

Mohlo to být jen to vytoužené rádio a Dud věděl, kolik stojí.

Věděl také, že peněženka jeho otce byla ten večer prázdná?

Muž odcházel do práce, a ta práce neexistovala. Snažil se chlapec usnout? Proti oknům jeho ložnice, na druhé straně dvora, se tyčila velikánská zeď s osvětlenými otvory oken a za těmi okny byl strakatý život…

Nešel se v noční košilce podívat z okna?

Jeho otec, který neměl ani groš, mu chtěl koupit rádio... Komisař povzdychl, vyklepal si dýmku o podpatek a vysypal popel na zem:

"Je víc než pravděpodobné, že vás u té babky viděl."

"Ano."

"Hned si něco ověřím. Vy bydlíte ve třetím poschodí a ona v přízemí. Z vašich oken je patrně vidět jenom část jejího pokoje."

"Přesně tak."

"Mohl vás váš syn vidět vcházet?"

"Ne! Dveře jsou vzadu."

"Přiblížil jste se k oknu."

"Sedl jsem si na okenní předprseň."

"To je detail, který může být důležitý. Bylo to okno pootevřené?"

"Bylo. Vzpomínám si, že mi táhlo na záda. Tchyně spala v zimě v létě při otevřených oknech. Byla z venkova. Žila nějaký čas s námi, hned po naší svatbě."

Komisař se obrátil k telefonistovi. "Myslel jste na to, Lecoeure?"

"Na jinovatku na oknech? Myslím na to od rána. Když bylo okno pootevřené, nebyl rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou dost velký, aby se na oknech mohla utvořit jinovatka."

Vtom někdo volal. Kolíček se ocitl v jednom z otvorů. "Ano… Co říkáte?… Nějaký kluk?"

Všichni ho napjatě pozorovali.

"Ano…, ano… Cože?… Ano, pošlete všechny strážníky na kolech, ať prohledají celou čtvrt… Nádraží si vezmu na starost já… Jak už je to dlouho?… Půl hodiny?… To nás nemohl uvědomit dřív?…"

Lecoeur se nezdržoval žádným vysvětlováním a hned se spojil s další stanicí:

"Severní nádraží?… Kdo je u telefonu?… To jsi ty, Lamberte?… Poslouchej, je to hrozně naléhavé… Dej důkladně pročesat celé nádraží… Ať hlídají všechny čekárny, všechna nástupiště… Zeptej se všech nádražáků, jestli neviděli tak asi dvanáctiletého kluka; mohl se potloukat u pokladen nebo vůbec někde… Cože?… Jestli s ním někdo je?… Na tom nesejde… Je to dost možné… Honem!… A hned mi zavolej… Samozřejmě, zadrž ho…"

"Jestli s ním někdo je?" opakoval zděšeně otec.

"Proč ne? Možné je všecko. Možná, že to nebyl on, ale byl-li to on, máme půl hodiny zpoždění… Nějaký hokynář z Maubeugeské ulice, kousek od Severního nádraží, má pult na ulici… Viděl, jak mu nějaký klučina sebral z ošatky dva pomeranče a vzal do zaječích… Neběžel za ním… Ohlásil to o hodnou chvíli později, když se tam namanul strážník, jen tak pro pořádek…"

"Měl váš syn nějaké peníze?" zeptal se komisař. "Ne? Vůbec nic? Copak neměl žádnou střádanku?"

"To měl. Ale já jsem mu zrovna před dvěma dny sebral těch pár grošů, co tam měl. Řekl jsem mu, že nechci měnit velkou bankovku."

Jak důležité se teď stávaly tyhle detaily!

"Co myslíte, neměl bych se radši jít sám podívat na Severní nádraží?"

"Myslím, že by to bylo zbytečné, a tady vás můžeme potřebovat."

Byli tak trochu jako zajatci v téhle místnosti s velkou skleněnou tabulí a s ústřednou, která je spojovala s každým místečkem v Paříži. Ať se stane cokoliv, tady se o tom dozvědí nejdřív. Komisař to věděl tak dobře, že se nevracel do své kanceláře a že si konečně svlékl svůj tlustý převlečník, jako by teď i on patřil k ústředí.

"Nemohl tedy jet metrem ani autobusem. Nemohl ani zatelefonovat z kavárny nebo z kabiny. Od šesti od rána nejedl…"

"Ale co dělá?" vykřikl rozčileně otec. "A proč mě poslal na Slavkovské nádraží?"

"Bezpochyby vám chtěl dopomoct k útěku," řekl šeptem Saillard.

"Mně? K útěku?"

"Poslyšte, člověče…"

Komisař zapomněl, že je to bratr inspektora Lecoeura, a mluvil k němu jako ke "klientovi".

"Chlapec ví, žejste bez místa a úplně v koncích, a přesto mu slibujete skvělého Ježíška…"

"Moje máma si taky celé měsíce utrhovala od úst, aby nám mohla udělat hezké vánoce…"

"Já vám nic nevyčítám. Jenom to konstatuji. Podívá se z okna a vidí vás u staré semetriky, která půjčuje peníze na velké úroky. Co z toho usoudí?"

"Chápu…"

"Řekne si, že jste si šel vypůjčit. Dobrá. Možná, že je dojatý nebo smutný, co já vím. Jde si lehnout a usne." "Myslíte?"

"To je skoro jisté. Kdyby byl v půl desáté večer zjistil to, co zjistil v šest ráno, nebyl by tak klidně zůstal doma."

"Rozumím."

"Usne… Možná, že myslí víc na svoje rádio než na to, cojste musel podniknout, abyste si opatřil peníze. Vždyť vy sám jste šel taky do kina, že? Má neklidné spaní jako všecky děti o vánocích. Vzbudí se dřív než obvykle. Je ještě tma a první, co objeví, jsou ledové květy na oknech. Nezapomeňte, že je to první letošní jinovatka. Chtěl se na ně podívat zblízka, sáhnout si na ně…"

Druhý Lecoeur, ten od telefonu, ten, co si do notesu dělá křížky, se lehce usmál, když si uvědomil, že mohutný komisař není tak daleko od svého dětství, jak by se dalo předpokládat.

"Škrabe po oknech nehty…"

"Jako to dneska ráno dělal Biguet tady," poznamenal André Lecoeur.

"Když to bude nutné, dá se to dokázat daktyloskopicky, protože, až jinovatka roztaje, najdeme tam určitě otisky prstů. Co ho okamžitě uhodí do očí? V celé čtvrti je tma, ozářené je jediné okno a je to okno právě toho pokoje, ve kterém viděl naposledy svého otce. Nechám ty detaily zkontrolovat. Ale stejně bych na to dal krk, že uviděl mrtvolu, buď celou, nebo aspoň zčásti. I kdyby viděl jenom nohy na podlaze, bylo by to ve spojení s tím osvětleným pokojem stačilo."

"Myslel si…," začal Olivier s vyvalenýma očima.

"Myslel si, že jste ji zabil vy, ano, stejně jako jsem si to málem myslel i já. Uvažujte, Lecoeure. Ten, kdo už několik týdnů zabíjí lidi v nejodlehlejších čtvrtích Paříže, je člověk, který žije v noci jako vy. Je to bezpochyby někdo, kdo zažil nějaký vážný otřes jako vy, protože člověk nezačne zničehonic bezdůvodně zabíjet. Vědělo to dítě, co děláte celé noci od té doby, co jste přišel o místo? Před chvílí jste nám řekl, že jste seděl u Fayetky na okně. Kam jste si položil tu plechovku?"

"Řekl bych, že určitě na předprseň…"

"Takže ji viděl… Nevěděl, v kolik hodin jste od své tchyně odešel… Nevěděl, jestli byla po vašem odchodu naživu… Představoval si, že světlo tam nezhaslo celou noc… Co by nejvíc zarazilo vás, kdybyste byl na jeho místě?"

"Ta krabice."

"Právě. Krabice, která by policii umožnila, aby vás okamžitě identifikovali. Je na ní vaše jméno?"

"Vyryl jsem je tam nožíkem."

"Tak vidíte! Váš syn předpokládal, že se vrátíte domů v obvyklou hodinu, jinými slovy mezi sedmou a osmou ráno. Nevěděl, jestli se mu podaří, co si předsevzal. Rozhodně se raději nechtěl vracet domů. Šlo o to, jak vás dostat z nebezpečí."

"A proto mi nechal ten lístek?"

"Vzpomněl si na strýce Gedeona. Napsal vám, že strýc přijede na Slavkovské nádraží. Věděl, že tam půjdete, i když strýc Gedeon neexistuje. Ten text vás nemohl žádným způsobem kompromitovat…"

"Vždyť je mu teprve deset a půl roku!" protestoval otec.

"Vy si myslíte, že jedenáctiletý kluk toho o těchhle věcech ví míň než vy? Copak nečte detektivky?"

"To čte . "

"A možná, že si i to rádio nepřeje tak moc kvůli hudbě a rozhlasovým hrám jako kvůli detektivním seriálům…"

"To je pravda."

"Především tedy bylo nutné odstranit tu kompromitující krabici. Dvůr znal dobře, musel si tam často hrát."

"Trávil tam celé dny s dcerou naší domovnice."

"Takže asi věděl, že se dá použít okapu. Možná, že už po něm někdy lezl."

"A dál?" zeptal se Olivier s úctyhodným klidem.

"Dejme tomu, že tu krabici vzal. Z domu mé tchyně se dostal bez potíží, protože dveře se dají zevnitř otevřít, aniž by se muselo zvonit na domovnici. Říkáte, že bylo asi něco po šesté."

"Chápu," zabručel komisař. "I bez velkého spěchu by se za slabé dvě hodiny dostal na Slavkovské nádraží, kde si s vámi dal schůzku. Jenže on tam nešel."

Druhý Lecoeur jejich úvah nedbal, zastrčil kolíček do dalšího otvoru a povzdechl:

"Ještě pořád nic, člověče?"

A ze Severního nádraží se ozvala odpověď:

"Už jsme vyšetřili asi dvacet lidí, kteří tu byli s dětmi, ale žádné z nich neodpovídalo popisu."

Ty pomeranče z pultu mohlo samozřejmě ukrást jakékoliv dítě. Ale jakékoliv dítě nemohlo rozbít ráz na ráz skla na sedmi hlásičích. Lacoeur se pořád a pořád vracel ke svým křížkům. Nikdy se nepovažoval za mnohem chytřejšího než Olivier, ale na rozdíl od něho byl trpělivý a umíněný.

"Jsem si jistý, že ta krabice na jídlo se najde na dně Seiny pod Mirabeauovým mostem."

Jeden policista právě přinesl zakrvácený kapesník, který našel u sedmého hlásiče. Podali ho otci.

"Ano, ten patří Dudovi."

"Někdo jde tedy za ním," potvrdil komisař. "Kdyby za ním nikdo nešel, kdyby měl čas, nespokojil by se rozbíjením skel, ale promluvil by."

"Promiňte," hlesl Olivier, který jediný ještě, nechápal. "Kdo by za ním chodil? A proč volal policii?"

Váhali, mají-li mu to vysvětlit a otevřít mu oči. Ujal se toho jeho bratr:

"Protože když šel ke staré Fayetce, byl přesvědčený, že vrah jsi ty. Ale když odcházel z domu, už tomu nevěřil. Už věděl."

"Co věděl?"

"Věděl, kdo je vrah! Chápeš? On něco objevil, a my nevíme co, a celý ten čas se to snažíme zjistit. Jenže on nemá možnost, aby nám to sdělil."

"Chceš říct, že . ?"

"Chci říct, že tvůj syn jde za vrahem, nebo že vrah jde za ním. Nevím, kdo za kým jde, ale rozhodně se nehodlají pustit z dohledu. Pane komisaři, byla na dopadení vypsaná nějaká odměna?"

"Velká odměna, po třetí vraždě. Minulý týden ji zdvojnásobili. Bylo to ve všech novinách."

"Takže sledován možná není Dud. On možná naopak sleduje sám. Jenomže v tom případě…"

Bylo poledne, chlapec o sobě nedal vědět už celé čtyři hodiny. Leda by byl tím malým zlodějem dvou pomerančů v Maubeugeské ulici.

Možná, že jeho den přece jenom přišel? André Lecoeur někde četl, že každá lidská bytost, i ta nejušlápnutější a nejnešťastnější, pozná alespoň jednou za život hodinu slávy, ve které je jí dáno, aby se uplatnila. Nikdy neměl valné mínění ani o sobě, ani o svých možnostech. Když se ho lidé ptali, proč si vybral tak sedavé a jednotvárné zaměstnání, místo co by se snažil dostat například ke kriminálce, odpovídal:

"Když já jsem tak líný!" A někdy dodával:

"Možná taky strach z výprasku…"

Nebyla to pravda. Ale věděl, že mu to myslí pomalu. Všechno, co se ve škole naučil, ho stálo dlouhé úsilí. Policejní zkoušky, které jiní skládali hravě, mu daly pořádně zabrat.

Neoženil se snad také proto, že se tak dobře znal? Možná. Zdálo se mu, že ať si vybere jakoukoliv ženu, bude mít vůči ní pocit méněcennosti a nechá se jí ovládat.

Dnes ale nemyslel na nic z toho. Nevěděl ještě, že jeho hodina – jestli k ní vůbec kdy dojde – se možná právě blíží.