Ministrantovo svědectví

PRVNÍ A DRUHÉ ZVONĚNÍ

Padal drobný a studený déšť. Byla tma. Jenom na samém konci ulice u kasáren, kde bylo v půl šesté slyšet troubení a odkud se rozléhala ržání koní, které vodili k napajedlu, bylo vidět slabě osvětlený obdélník nějakého okna: někdo tam časně vstával, nebo to možná bylo okno, za kterým bděl celou noc nějaký nemocný.

Všechno ostatní v ulici spalo. Byla to klidná, široká, zánovní ulice s domy, které se od sebe skoro nelišily: jedno-, nejvýš dvoupatrové domky, s jakými se člověk setkává na předměstích většiny velkých měst na provincii.

Celá čtvrť byla nová, venkoncem netajuplná, obydlená poklidným a prostým nárůdkem úředníků, obchodních cestujících, nebohatých soukromníků a pokojných vdov.

Maigret si ohrnul límec u svrchníku a vmáčkl se do kouta u vrat chlapecké školy. V ruce držel hodinky, pokuřoval z dýmky a čekal.

Přesně ve tři čtvrtě na šest se vzadu za ním rozezněly zvony farního kostela a Maigret věděl, že je to – jak říkal ten chlapec – první zvonění na jitřní mši o šesté. Hlahol zvonů ještě chvějivě doznívat ve vlhkém vzduchu, když Maigret zaslechl nebo spíš uhodl, že v protějším domě se nervózně rozhrčel budík. Trvalo to jen pár vteřin. Ve tmě se už asi z teplé postele vztáhla dětská ruka a tápavě nahmatala zarážku na budíku. O chvíli později se rozzářilo podkrovní okno ve druhém poschodí.

Odehrávalo se to přesně tak, jak to ten chlapec vylíčil. Vstával první a netropil žádný hluk. Dům ještě spal. Teď si asi oblékal šaty a natahoval ponožky, oplachoval si obličej a ruce a přičesával vlasy. Pokud jde o boty, prohlašoval:

"Snesu je vždycky v ruce dolů a obouvám se až na posledním schodu, abych neprobudil rodiče."

A tak se to odbývalo každodenně, v zimě v létě, už dva roky, od té doby, co Justin začal ministrovat při jitřní mši v nemocnici.

Prohlásil také, že hodiny na nemocnici jdou vždycky o tři nebo čtyři minuty později než hodiny na farním kostele.

A teď se o tom komisař přesvědčil. Den předtím jeho inspektoři z kriminálky, ke které byl před několika měsíci přechodně přidělen, krčili rameny na všechno to předůkladné povídání o "prvním" a "druhém" zvonění.

Maigret se nad tím však neusmíval: snad proto, že byl kdysi také dlouho ministrantem?

Nejdřív zvony z farního kostela, ve tři čtvrtě na šest: Potom Justinův budíček v podkrovní světnici, kde chlapec spal. A za chvíli nato pronikavější, zvučnější zvony z nemocniční kaple, které připomínaly zvony z nějakého kláštera.

Stále ještě držel hodinky v ruce. Chlapec potřeboval na oblečení sotva víc než čtyři minuty. Světlo zhaslo. Teď asi jde po schodech dolů, poslepu, aby neprobudil rodiče, sedá si na poslední schod a obouvá se a bere si kabát a čepici z bambusového věšáku, který je na chodbě vpravo.

Dveře se otevřely. Chlapec je za sebou tiše zavřel, podíval se úzkostlivě nalevo napravo, uviděl komisařovu hřmotnou siluetu a rozběhl se k němu.

"Měl jsem strach, že tu nebudete."

Pak rychle vykročil. Byl to malý, asi dvanáctiletý človíček, světlovlasý a hub…