Ministrantovo svědectví (Georges Simenon)

BYLINKOVÝ ČAJ PANÍ MAIGRETOVÉ A KOMISAŘOVY DÝMKY

Hora pokrývek se vzdula jako mořská vlna, zpod ní se vynořila paže, na polštáři se objevil červený, potem se lesknoucí obličej a nevrlý hlas zabručel: "Podej mi teploměr." A paní Maigretová, která šila u okna, na němž rozhrnula krajkové záclony, aby v soumraku líp viděla, s povzdechem vstala a otočila vypínačem.

"Myslela jsem, že spíš. Není to ani půl hodiny, co sis měřil teplotu."

Odevzdaně, poučena zkušeností, že tomu hromotluckému manželovi nemá smysl odporovat, sklepala rtuť a vstrčila mu teploměr mezi rty.

Měl ještě čas se zeptat: "Nepřišel nikdo?"

"Stejně bys o tom věděl, vždyť jsi nespal."

Ale on si asi přece jen zdříml, třebaže jen na pár minut. To ten zatracený zvonek ho bez ustání vytrhoval z malátnosti a přiváděl k vědomí.

Nebyli tu doma. Maigretovo poslání v tomto venkovském městě mělo trvat přibližně půl roku, a protože paní Maigretová nemohla snést pomyšlení, že její muž se bude tak dlouho stravovat v hostinci, přijela s ním a pronajali si nahoře ve městě zařízený byt.

Byl příliš světlý, tapety byly květinové, nábytek z bazaru a postel sténala pod komisařovou tíhou. Ale vybrali si alespoň klidnou ulici, kde – jak říkala jejich domácí paní Danaová – nepřeběhne ani myš.

Nedodala však, že v přízemí je mlékárna, a celý dům je proto zamořen mdlou sýrovou vůní.

Neřekla ani to, co Maigret teprve zjistil, protože byl poprvé za dne v posteli, že totiž u vchodu do mlékárny není jen tak obyčejný zvonek, nýbrž jakýsi záhadný přístroj, sestávající z několika kovových trubiček, které do sebe začnou vrážet pokaždé, když vejde nějaká zákaznice, a ještě dlouho potom klinkají jako nějaká zvonkohra. "Kolik?"

"Osmatřicet pět."

"Před chvílí jsi měl osmatřicet osm."

"A večer budu mít přes devětatřicet."

Byl zuřivý. Když byl nemocný, vždycky byl ve špatné náladě a hleděl vyčítavě na paní Maigretovou, protože za nic nechtěla jít pryč a on by si byl tak rád nacpal dýmčičku.

Pořád ještě pršelo. Stále ten drobounký deštík, který se lepil na okna, bezustání to tiché, pošmourné mžení, takže člověk měl pocit, že žije v akváriu. Od žárovky bez stínidla, která visela na konci šňůry, se rozlévalo příliš syrové světlo. A člověk si představoval nespočet liduprázdných ulic, okna, která se postupně rozsvěcují, a davy lidí, kteří přecházejí ve svých klecích jako ryby v nádržce.

"Teď si vypiješ ještě šálek bylinkového čaje."

Od poledne už to byl asi desátý – a on pak ze sebe musel všechnu tu protivnou vlažnou vodu vypotit do prostěradel, která se nakonec změnila v obklady.

Musel tu chřipku nebo angínu chytit, když čekal na toho kluka ve studeném ranním dešti na prahu chlapecké školy, nebo později, když bloudil ulicemi. Kolem desáté se vrátil do své kanceláře na kriminálce, prohrábl kamna pohybem, ze kterého se během let stal jakýsi obřad, a vtom se do něho dala zimnice. Pak mu zase bylo příliš horko. Začala ho svědět víčka, a když se podíval do střepu zrcadla na záchodě, viděl, že má velké, lesklé oči.

Dýmka ostatně neměla taky obvyklou chuť a to bylo zlé znamení.

"Poslyšte, Bessone, kdybych dnes odpoledne náhodou nepřišel, budete pokračovat v pátrání v záležitosti toho ministranta."

A Besson, který si vždycky myslel, že je chytřejší než všichni ostatní, namítl:

"Tak vy si, šéfe, vážně myslíte, že tu jde o nějakou záležitost? Co takhle pořádný výprask? Hned by bylo po záležitosti."

"Pošlete nicméně některého kolegu hlídat do ulice svaté Kateřiny. Třeba Vallina…"

"Pro případ, že by si ta mrtvola přišla lehnout zpátky před soudcův dům?"

Maigret byl příliš zmalátnělý stoupající horečkou, než aby mu mohl stejným způsobem odporovat. Udílel nemotorně dál svoje rozkazy:

"Sestavíte mi seznam všech lidí, kteří v té ulici bydlí. Není dlouhá, takže to nebude velká práce."

"Mám znovu vyslechnout toho chlapce?"

"Ne."

A od té chvíle mu bylo horko, cítil, jak mu na kůži kapka po kapce vyráží pot, v ústech měl jakousi jalovou pachuť, každou chvíli doufal, že usne, ale hned nato ho vyrušila směšná zvonkohra měděných trubiček v mlékárně.

Hnusilo se mu být nemocný, protože ho to ponižovalo, a také proto, že paní Maigretová ho sveřepě hlídala, aby si nemohl zapálit dýmku. Kdyby tak aspoň musela jít koupit něco do lékárny? Ale ona s sebou vždycky všude vozila krabici plnou léků.

Protivilo se mu být nemocný, a přesto z toho chvílemi pociťoval skoro rozkoš: v těch chvílích, kdy zavřel oči a náhle si připadal bezvěký, protože se mu vracely pocity z dětství.

Tu také před sebou znovu viděl malého Justina s bledým a přitom už energickým obličejíčkem. Znovu si připamatovával všechny obrazy z rána; ne už s přesností každodenní skutečnosti, s tou tvrdostí věcí, které člověk právě vidí, ale s tou zvláštní intenzitou věcí, které cítí.

Byl by například mohl popsat skoro do nejmenších podrobností tu mansardu, kam nikdy nevkročil, postel, která je bezpochyby železná, budík na nočním stolku, chlapce, jak natahuje ruku, jak se nehlučně a vždycky stejnými pohyby obléká…

Jsou vždycky stejné, to je ono! Připadalo mu to jako něco samozřejmého, jako nějaká důležitá pravda. Když někdo ministruje po dva roky ve stejnou hodinu, jeho pohyby nabudou téměř naprosté automatičnosti…

První zvonění ve tři čtvrti na šest : . . Budíček… Pronikavější zvony v kapli… Boty pod schody a dveře, které to dítě otvírá do studeného dechu ranního města.

"Víš, paní Maigretová, on nikdy nečetl žádnou detektivku."

Odjakživa – snad proto, že si tak jednou řekli žertem – se oslovovali "Maigrete" a "paní Maigretová" a snad už téměř zapomněli, že mají také křestní jména jako každý. "Noviny také nečte…"

"Udělal bys líp, kdybys spal…"

Podíval se bolestně po své dýmce, ležící na černé mramorové římse nad krbem, a zavřel oči.

"Dlouho jsem vyslýchal jeho matku, je to slušná ženská, ale z policie je celá bez sebe…"

Hodnou chvíli mlčel. Dýchal silněji. Zdálo se, že už konečně usíná.

"Tvrdila, že ten chlapec nikdy žádného nebožtíka neviděl. Je to pohled, kterého se lidé většinou snaží děti ušetřit."

"Co na tom záleží?"

"Řekl mi, že ta mrtvola byla tak velká, že se zdálo, jako by ležela přes celý chodník… A mrtvola ležící na zemi ten dojem opravdu vzbuzuje… Nebožtík vždycky vypadá větší nežli živý člověk. Chápeš?"

"Nevím, proč si s tím lámeš hlavu, když to má na starosti Besson."

"Besson tomu nevěří."

"Čemu?"

"Té mrtvole."

"Nemám zhasnout světlo?"

Přes jeho protesty vylezla na židli a zabalila žárovku do naolejovaného papíru, aby se světlo zmírnilo.

"Pokus se aspoň hodinu spát. Dám ti ještě jeden šálek bylinkového čaje. Ty se dost nepotíš."

"Co kdybych si jenom jednou zabafal, co říkáš?"

"Zbláznil ses?"

Šla do kuchyně dohlédnout na zeleninový vývar, slyšel ji, jak potichounku chodí sem a tam; viděl pořád před očima tentýž úsek ulice svaté Kateřiny se svítilnami každých padesát metrů.

"Ten soudce tvrdí, že nic neslyšel…"

"Co říkáš?"

"Vsadím se, že ti dva se nemohou vystát…"

A z hloubi kuchyně hlas paní Maigretové: "O kom to mluvíš? Vidíš, že tu mám práci."

"O soudci a o ministrantovi… Nikdy spolu nemluvili, ale já bych na to dal krk, že se nenávidí… Víš, velice staří lidé a hlavně ti, kteří žijí osaměle, jsou někdy jako děti… Justin tamtudy chodil ráno co ráno a ten starý soudce byl každé ráno v okně… Vypadá jako výr…"

"Já nechápu, co máš na mysli…"

Postavila se do dveří s kouřící naběračkou v ruce.

"Pokus se mě sledovat… Soudce tvrdí, že nic neslyšel, a je to příliš vážná věc, než abych ho mohl podezírat ze lži."

"Tak to vidíš! Snaž se už na to nemyslet…"

"Jenomže si už netroufá tvrdit, ani že Justina včera slyšel jít kolem, ani že ho neslyšel…"

"Třeba si ještě zdříml…"

"Ba ne… Neodvažuje se lhát; a tak je schválně nepřesný. Ten muž z dvaačtyřicítky, který bděl u své nemocné ženy, slyšel někoho běžet po ulici."

Pořád se k tomu vracel. Jeho myšlenky, zostřené horečkou, se točily dokola.

"Ale co by se bylo stalo s tou mrtvolou?" namítla paní Maigretová se zdravým rozumem zralé ženy. "Tak už na to nemysli! Besson svoje řemeslo ovládá, sám jsi to často říkal…"

Zachumlal se malomyslně do pokrývek a poctivě se snažil usnout, ale za chvíli se před ním zase zjevila ministrantova tvářička a hubené nohy nad černými ponožkami.

"Něco tu neklape…"

"Co to povídáš? Že něco neklape? Je ti hůř? Mám zavolat doktora?"

Ale ne. Tvrdošíjně začínal od nuly, vycházel od brány chlapecké školy, šel přes Sjezdové náměstí…

"Aha! Tady to neklape…"

Především proto, že soudce nic neslyšel. Pokud ho nechtěl obvinit z křivého svědectví, nemohl dost dobře připustit, že pod jeho okny, několik metrů od jeho domu došlo ke rvačce a že jeden člověk se rozběhl směrem ke kasárnám, zatímco ministrant vyrazil směrem opačným.

"Poslyš, paní Maigretová…"

"Co ještě chceš?"

"A co když oba běželi stejným směrem?"

Paní Maigretová si povzdechla, dala se znovu do šití a z povinnosti naslouchala manželovu monologu, přerývanému jeho drsným oddechováním.

"Především je to logičtější…"

"Co je logičtější?"

"No to, že oba běželi stejným směrem… Jenomže v tom případě neběželi ke kasárnům."

"Že by ten chlapec pronásledoval vraha?"

"Ne. To spíš vrah pronásledoval toho chlapce."

"Ale proč, když ho nezabil? Například proto, aby ho umlčel."

"Vždyť ho neumlčel. Ten chlapec to stejně řekl."

"Anebo aby mu zabránil říct něco určitého, nějakou podrobnost… Poslyš, paní Maigretová…"

"No co chceš?"

"Já vím, že mi to nejdřív odmítneš, ale je to nezbytně nutné… Podej mi dýmku a tabák… Jenom pár bafů… Mám pocit, že tomu přijdu na kloub, a když nepolevím, tak za pár minut…"

Šla ke krbu pro dýmku, podala mu ji s odevzdaným povzdechem a řekla:

"Já věděla, že si nějaký důvod najdeš… Buď jak buď, dnes večer ti dám obklad, ať chceš nebo ne…"

Ještě jedna výhoda tohoto bytu: nebyl tu telefon. Muselo se jít do mlékárny, kde měli telefon za pultem.

"Půjdeš dolů, paní Maigretová, a vyžádáš si k telefonu Bessona. Je sedm hodin, dost možná, že je ještě v kanceláři. Když ne, zavolej do kavárny Centrum, bude tam hrát kulečník s Thibergem."

"Mám ho požádat, aby přišel sem?"

"Aby mi co nejrychleji přinesl seznam lidí z ulice, ale jenom těch, co bydlí nalevo, a to mezi Sjezdovým náměstím a soudcovým domem."

"Tak se aspoň neodkrývej."

Sotva vyšla na schodiště, už vystrčil nohy z postele a naboso si běžel do míšku pro tabák, nacpal si další dýmku a pak se zase s nevinným výrazem uvelebil v posteli.

Přes tenkou podlahu slyšel mumlání hlasů, hlas paní Maigretové u telefonu, a labužnicky pobafával z dýmky, ačkoli ho velice bolelo v krku. Vodní kapky před jeho očima pomalu klouzaly po černých okenních tabulích a to mu znovu připomnělo dětství, ty dětské chřipky, kdy mu maminka do postele nosila karamelový krém.

Paní Maigretová se vrátila nahoru trochu udýchaná, rozhlédla se po pokoji, jako by tu hledala něco nepřístojného, ale na dýmku nepomyslela.

"Bude tu asi za hodinu."

"Musím tě poprosit ještě o jednu službu, paní Maigretová… Oblékneš se…"

Podívala se na něho podezíravě.

"Půjdeš k malému Justinovi a požádáš jeho rodiče o dovolení, abys mi ho směla přivést… Buď na něho hodná… Kdybych pro něho poslal některého z inspektorů, určitě by toho chlapce vyděsil, a on se už tak dost staví na zadní… Řekneš mu prostě, že bych si s ním rád chvilku popovídal."

"A co když ho bude jeho matka chtít doprovodit?"

"Navlékni to, jak chceš, ale já ji tady nechci."

Byl docela sám, rozpálený a promáčený, zachrutý do pokrývek tak, že mu z nich čouhala jen dýmka, ze které stoupal obláček kouře. Zavřel oči a pořád ještě viděl roh ulice svaté Kateřiny; nebyl už komisař Maigret, ale pospíchající ministrant, který každé ráno ve stejnou dobu chodil stejnou cestou, a aby si dodal kuráže, mluvil nahlas sám pro sebe.

Právě zahýbal za roh do ulice svaté Kateřiny . "Maminko, já bych chtěl, abys mi koupila kolo." Protože ten klučina si cestou zkoušel výstup, který mamince sehraje, až se vrátí z nemocnice. Nemělo to být tak jednoduché. Dítě si asi vymýšlelo důmyslnější pastupy.

"Víš, maminko, kdybych měl kolo, tak bych mohl…" Anebo:

"Mám už našetřeno tři sta franků… Kdybys mi půjčila ten zbytek – a ten ti na mou duši vrátím ze mší – tak bych mohl…"

Roh ulice svaté Kateřiny… Pár vteřin předtím, než se ozve druhé zvonění z farního kostela… Stačilo projít jenom sto padesát metrů pusté a temné ulice a už si mohl sáhnout na dveře do uklidňujícího bezpečí nemocnice… Pár skoků mezi kalužemi světla…

Chlapec pak řekne:

"Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem . "

Tady byl zakopaný ten pes! Soudce bydlel skoro v polovině ulice, na půl cesty mezi Sjezdovým náměstím a kasárny a nic neviděl a neslyšel.

Manžel nemocné ženy z dvaačtyřicítky bydlel blíž ke Sjezdovému náměstí, na pravé straně ulice, a slyšel spěšné kroky utíkajícího člověka.

A přitom o pět minut později neležel na chodníku žádný mrtvý ani raněný: Neprojelo tudy žádné auto, žádná dodávka. Policista hlídkující na mostě ani policisté na obchůzce na různých místech čtvrti neviděli nic neobvyklého – jako například člověka, který by nesl někoho na zádech.

Horečka Maigretovi bezpochyby stoupala, ale už mu ani nenapadlo vzít si teploměr. Takhle to bylo dobré. Bylo to dokonce lepší. Slova plodila představy a představy nabývaly nečekané jasnosti.

Bylo to, jako když býval malý a nemocný a zdávalo se mu, že maminka, která se k němu naklání, je čím dál tím větší, až už se nemůže vejít do domu.

Byla tu ta mrtvola na chodníku, to dlouhatánské tělo nebožtíka, kterému trčel z prsou nůž s hnědou rukojetí. A pár kroků za ním stál muž s velice světlýma očima, který se náhle dal do běhu…

Rozběhl se směrem ke kasárnům, zatímco Justin vzal nohy na ramena a vyrazil směrem opačným.

"Tak je to!"

Ale jak? Maigret to řekl nahlas, jako by v tom bylo obsaženo řešení celého problému, jako by to bylo samo rozřešení, rozkošnicky zabafal z dýmky a spokojeně se usmál.

Takoví jsou opilci. Najednou jim začnou připadat samozřejmé jisté pravdy, které nejsou s to vysvětlit a které se po vystřízlivění rozplynou v neurčitu.

Byl v tom nějaký háček, to je ono! A v horečce Maigret pochopil, že to skřípe v tomhle bodě.

"Justin si nic nevybájil ."

Jeho strach a panika, když přišel do nemocnice, nebyly předstírané. Nevybájil si ani to příliš dlouhé tělo na chodníku. Alespoň jeden člověk z ulice slyšel někoho běžet.

Co k tomu vlastně řekl ten soudce s křivým úsměvem? "Vy ještě věříte svědectví dětí?"

Rozhodně něco podobného. A přitom pravdu neměl soudce. Děti si nedokážou vymýšlet, protože pravdy se nedají vybudovat z ničeho. Je k tomu zapotřebí podkladů. Děti snad přetvářejí, nadsazují, ale nevymýšlejí si.

Tak je to! A zas to spokojené "tak je to", které si Maigret při každém závěru opakoval, jako by si chtěl blahopřát .

Na chodníku ležela mrtvola…

V blízkosti bezpochyby stál nějaký muž. Měl světlé oči? Možné to je…

A někdo běžel.

Maigret by byl přísahal na to, že starý soudce nebyl člověk, který by lhal naschvál.

Bylo mu horko. Byl úplně propocený, ale přesto vylezl z postele a šel si nacpat poslední dýmku, než se paní Maigretová vrátí: Když už byl vzhůru, využil toho, otevřel skříň a dal si rovnou z láhve pořádný lok rumu. Co na tom, když mu horečka v noci ještě stoupne, stejně už bude po všem!

A bude to docela pěkné, tohle nevšední vyšetřování, které vede z postele. To paní Maigretová nemůže ocenit. Soudse nelhal, ale přesto chtěl udělat malý podtrh na chlapce, kterého nenáviděl, jak se jenom mohou nenávidět dva stejně staří kluci.

Vida! Průvod zákazníků dole asi slábl, protože bylo čím dál tím řidčeji slyšet ten směšný zvonek u dveří. Mlékař, mlékařka ajejich šunkově růžová dcera jistě seděli u večeře v místnosti za krámem.

Na chodníku se ozvaly kroky. Stoupaly do schodů. Zakopnutí malých dětských nohou. Paní Maigretová otevřela dveře a strčila dovnitř Justina v kabátku s kapucí z hrubé modré vlny, na kterém se leskly perly deště. Justin byl cítit jako zmoklý pes.

"Počkej, chlapče, sundám ti kabát." "Udělal bych si to sám."

Ještě jeden podezíravý pohled paní Maigretové. Nemohla si samozřejmě myslet, že je to pořád táž dýmka a že tak dlouho vydržela. Kdoví, jestli netušila i ten lok rumu?

"Posaďte se, Justine," řekl komisař a ukázal mu na židli.

"Děkuju. Já nejsem unavený."

"Poslal jsem si pro vás, abychom si my dva mohli chvíli popovídat jako kamarádi. Co jste právě dělal?"

"Početní úkol."

"Tak by jste přes to všecko rozčilení šel do školy."

"A proč bych nešel?"

Ten kluk měl svou hlavičku! A zas tu stál na těch svých hubených nožkách jako kohoutek. Možná, že jak tu viděl ležícího komisaře, zdál se mu také větší a delší?

"Paní Maigretová, nebyla bys tak hodná a nešla do kuchyně hlídat ten svůj zeleninový vývar? A zavři nám tu dveře."

Když to paní Maigretová provedla, Maigret na chlapce mrkl.

"Podejte mi z římsy u krbu ten míšek na tabák… A taky dýmku, která musí být v kapse mého svrchníku. Ano, toho, co visí za dveřmi… Děkuju, chlapče… Polekal ses, když pro tebe přišla moje žena?"

"Ne."

A řekl to hrdě.

"Měl jsi zlost?"

"Když pořád všichni říkají, že jsem si to vymyslel."

"Ale ty sis to nevymyslel, viď?"

"Na chodníku ležel mrtvý člověk a jiný člověk…"

"Pst."

"Co?"

"Ne tak rychle. Sedni si…"

"Já nejsem unavený."

"Tos už říkal, ale mě unavuje dívat se na tebe, když tu tak stojíš…"

Sedl si na židli, docela na krajíček, nohama ani nedosahoval na zem, houpal jimi a mezi krátkými kalhotkami a ponožkami vystupovala nahá kolena.

"Co jsi provedl soudci?"

Rychlá, instinktivní vzpoura. "Já jsem mu nikdy nic neudělal…"

"Víš, o kterém soudci mluvím?"

"O tom, co je pořád za oknem a co vypadá jako sova."

"Já jsem řekl jako výr… Co jste spolu měli?"

"Já jsem s ním nikdy nemluvil…"

"Co jste spolu měli?"

"V zimě jsem ho nikdy neviděl, protože záclony byly vždycky zatažené, když jsem šel kolem."

"Ale v létě?"

"Vyplazoval jsem na něho jazyk."

"Proč?"

"Protože se na mě díval, jako by se mi vysmíval; a když se na mě koukal, tak se poškleboval…"

"Často jsi na něho ten jazyk vyplazoval?"

"Pokaždé když jsem ho viděl."

"A co on?"

"On se vždycky tak zle rozesmál… Myslel jsem, že se směje, protože chodím ministrovat a protože on je nevěřící."

"Takže lhal on."

"Co vám řekl?"

"Že se včera před jeho domem nic nestalo, protože on by si toho musel všimnout."

Chlapec se na Maigreta upřeně zadíval a pak sklonil hlavu.

"A to byla přece lež, že?"

"Na chodníku ležela mrtvola s nožem v prsou."

"Já vím."

"Jak to víte?"

"Vím to, protože je to pravda…," řekl Maigret tiše. "Podej mi zápalky… Nechal jsem vyhasnout dýmku."

"Je vám horko?"

"To nic není… Chřipka…"

"Nechytil jste ji dneska ráno?"

"Možná : . . Sedni si ..."

Zaposlouchal se a pak zavolal:

"Paní Maigretová! Nešla bys dolů?… Myslím, že zrovna přišel Besson a nechci, aby chodil nahoru, dokud neskončím… Budeš mu dole dělat společnost… Můj přítel Justin vás zavolá . "

Svému mladému společníkovi řekl ještě jednou: "Sedni si!… A že jste utíkali oba, to je taky pravda!"

"Vždyť jsem vám říkal, že je to pravda."

"Já jsem si tím jistý… Běž se podívat, jestli není nikdo za dveřmi a jestli jsou dobře zavřené…"

Chlapec šel ke dveřím: nechápal sice, ale byl náhle prostoupen důležitostí těchto skutků a gest.

"Víš, Justine, ty jsi pašák…"

"Proč mi to říkáte?"

"S tou mrtvolou je to pravda… A s tím chlapem, co utíkal, taky…"

Dítě naposled zvedlo hlavu a Maigret viděl, že se mu chvějí rty.

"A ten soudce, který nelhal, protože soudce by se neodvážil Ihát, ten neřekl celou pravdu…"

Pokoj byl provoněn chřipkou, rumem, tabákem… Zpod dveří do kuchyně sem vnikaly závany vůně ze zeleninového odvaru a stříbrné slzy pořád ještě dopadaly na černou okenní tabuli, za níž byla pustá ulice. Byli tu proti sobě ještě muž a chlapec? Nebo dvě děti?

Maigret měl těžkou hlavu a oči se mu leskly. Dýmka měla divnou příchuť nemoci, která nebyla nepříjemná, a Maigret si připomínal vůně z nemocnice, kaple a sakristie.

"Soudce neřekl celou pravdu, protože tě chtěl dopálit… A ty jsi taky neřekl celou pravdu… Hlavně mi tady neplač, to ti zakazuju… Nemusí přece každý vědět, co tady my dva právě spolu máme… Rozumíš, Justine?"

Chlapec přikývl.

"Kdyby se to, cos vypravoval, vůbec nebylo stalo, neslyšel by ten muž ze dvaačtyřicítky nikoho běžet…"

"Já jsem si nevymýšlel…"

"No právě! Ale kdyby se to sběhlo tak, jak jsi říkal, nemohl by soudce prohlašovat, že nic neslyšel . . A kdyby byl vrah utíkal směrem ke kasárnům, nebyl by mi ten dědek tvrdil, že pod jeho okny nikdo neběžel."

Hoch se ani nehnul a zíral upřeně na špičky nohou, které se mu kymácely ve vzduchu.

"Ten soudce byl v podstatě poctivý, když si netroufl tvrdit, že jsi včera ráno prošel kolem jeho domu. Ale byl by možná mohl říct, že jsi tamtudy neprošel… A to je pravda, protože ty jsi utekl opačným směrem… Bezpochyby taky není lež, že pod jeho okny neběžel nikdo… Protože tím směrem ten člověk neběžel…"

"Co vy o tom víte?"

Seděl tu strnule a zíral na Maigreta stejně vytřeštěnýma očima, jako se asi den předtím musel dívat na vraha nebo na oběť.

"Ten chlap totiž musel běžet stejným směrem jako ty, čímž se vysvětluje, že ho slyšel ten muž z dvaačtyřicítky… On totiž věděl, žes viděl jeho i mrtvolu, že bys ho mohl udat, a proto běžel za tebou…"

"Jestli to řeknete mamince, tak…"

"Pst!… Nemám nejmenší chuť říkat cokoli tvé mamince ani nikomu jinému… Víš, Justine, já s tebou teď budu mluvit jako muž s mužem… Vrah natolik inteligentní a chladnokrevný, že dokáže odklidit mrtvolu za pár minut bez sebemenší stopy, ten by se nedopustil té hlouposti, že by tě nechal jen tak utéct po tom, cos viděl." "Já nevím."

"Ale já vím… To je moje zaměstnání, abych věděl… Nejtěžší věc není zabít člověka, nýbrž zařídit, aby mrtvola zmizela, a tahle zmizela báječně… Zmizela, ačkoliv ty jsi ji viděl a viděl jsi i vraha… Jinými slovy řečeno: ten vrah není žádný břídil. A takový fiškus, kterému jde navíc o krk, by tě nebyl nechal jen tak utéct…"

"Já jsem nevěděl…"

"Co jsi nevěděl?"

"Že na tom tolik záleží."

"Teď už na tom nezáleží vůbec, protože všechno zlo je zase napravené."

"Vy jste ho zatkli?"

V tónu té otázky byla nesmírná naděje…

"Bude bezpochyby zatčen každou chvíli… Zůstaň sedět! A nehoupej těma nohama!"

"Už se ani nehnu."

"Především: kdyby se to bylo odehrálo před soudcovým domem, to znamená v polovině ulice, byl by sis toho všiml z větší dálky a byl bys měl čas utéct… To je jediná chyba, které se vrah přes všechnu svou mazanost dopustil."

"Jak jste to uhodl?"

"Nic jsem neuhodl, ale býval jsem taky ministrantem a sloužíval jsem mši o šesté… Nebyl bys přece uběhl v té ulici skoro sto metrů, aniž by ses podíval před sebe… Proto byla ta mrtvola blíž, daleko blíž, hned za rohem ulice…"

"O pět domů dál…"

"Myslel jsi na něco jiného, asi na své kolo, a ušel jsi možná takových dvacet metrů, aniž jsi něco viděl."

"To není možné, abyste věděl…"

"A když jsi uviděl, rozběhl ses k Sjezdovému náměstí a chtěl ses dostat do nemocnice druhou ulicí… Ten člověk běžel za tebou…"

"Myslel jsem, že umřu strachy…"

"Položil ti ruku na rameno?"

"Chytil mě oběma rukama za ramena… Já myslel, že mě chce uškrtit."

"A nařídil ti, abys řekl…"

Chlapec plakal, ale nevzlykal. Byl bledý a po tvářích mu pomalu stékaly slzy.

"Když to řeknete mamince, bude mi to vyčítat až do smrti. Ona pořád něco vyčítá."

"Nařídil ti, abys řekl, že se to odehrálo o kus dál."

"Ano."

"Před soudcovým domem?"

"Na soudcův dům jsem přišel já sám, kvůli tomu, jak jsem na něj vždycky vyplazoval ten jazyk… On jenom řekl na druhém konci ulice… A že utekl ke kasárnům..."

"Takže z toho byl málem dokonalý zločin, protože ti nikdo nevěřil, když se nenašel ani vrah, ani mrtvola, ani žádná stopa a všecko se zdálo úplně nemožné…"

"Ale vy?"

"O mě nejde. Je to náhoda, že jsem kdysi byl taky ministrantem a že jsem dneska dostal horečku… Co ti slíbil?"

"Řekl mně, že když neřeknu, co chce, tak prý si mě najde, ať budu kde chci, navzdor policii, a že mi zakroutí krk jako kuřeti."

"A co dál?"

"Pak se mě ptal, co bych si přál…"

"A tys řekl, že kolo…"

"Jak to víte?"

"Vždyť ti říkám, že jsem taky byl ministrantem…"

"A taky jste chtěl kolo?"

"Kolo a spoustu věcí, které jsem nikdy nedostal… Proč jsi říkal, že měl světlé oči?"

"Já nevím… Já jsem mu do očí moc neviděl. Měl velikánské brejle. Ale já jsem nechtěl, abyste ho našli…"

"Kvůli tomu kolu..."

"Možná… Vy to řeknete mamince, viďte?"

"Ani mamince, ani nikomu jinému… Copak my dva nejsme kamarádi?… Víš co, podej mi ještě jednou ten tabák a neříkej paní Maigretové, že jsem za tu dobu, co jsme tu spolu, vykouřil tři dýmky. Vidíš, dospělí taky někdy neříkají celou pravdu… Před kterými dveřmi to bylo, Justine?"

"U toho žlutého domu, vedle uzenářství."

"Běž pro mou ženu."

"Kam?"

"Dolů… Je tam s inspektorem Bessonem, co na tebe byl tak zlý."

"A on mě zatkne?"

"Otevři tu skříň."

"Už je to…"

"Visí tam kalhoty…"

"Co s nimi mám udělat?"

"V levé kapse najdeš peněženku."

"Už ji mám."

"Jsou v ní moje vizitky."

"Mám vám je dát?"

"Podej mi jednu… A taky to plnicí pero, co leží na stole."

A tímto plnicím perem napsal Maigret na svou navštívenku:

POUKAZ NA JEDNO KOLO

NÁJEMNÍK ZE ŽLUTÉHO DOMU

"Pojďte dál, Bessone."

Paní Maigretová se podívala na neprůhledný oblak kouře, který se vznášel kolem žárovky zastíněné olejovým papírem, a odběhla do kuchyně, odkud se šířil zápach spáleniny. Besson si sedl na židli, ze které chlapec vstal, podíval se na něho přezíravě a prohlásil:

"Tady je ten seznam, který jsem pro vás udělal… Musím vám ale říct…"

"Že je zbytečný… Kdo bydlí ve čtrnáctce?"

"Okamžik."

Podíval se do poznámek.

"Počkejte… Čtrnáctka… Tam je jenom jeden nájemník."

"To jsem čekal."

"Tak?"

Podíval se znepokojeně na chlapce.

"Nějaký cizinec, obchoduje s klenoty… Jmenuje se Frankelstein…"

Maigretův hlas z hlubin polštáři zabručel skoro netečně:

"Přechovávač."

"Co říkáte, šéfe?"

"Přechovávač… A navíc možná vůdce bandy."

"Nerozumím."

"Na tom nezáleží… Buďte tak hodný, Bessone, a podejte mi ze skříně tu láhev rumu… A honem, než přijde paní Maigretová… Vsadil bych se, že mám takových devětatřicet a že se mi dneska v noci bude muset aspoň dvakrát převlékat postel… Frankelstein… Vyžádejte si od vyšetřujícího soudce povolení k domovní prohlídce… Ne!… Okamžitě, ale bude to na dlouhé lokte, protože on je určitě někde na bridži… Vy jste už večeřel?… Já čekám na svůj zeleninový vývar… V mém stole je pár nevyplněných povolení… V levé zásuvce… Vyplňte si jedno… Udělejte prohlídku… Tu mrtvolu určitě najdete, i kdyby se měla zbořit zeď ve sklepě."

Chudák Besson se vyděšeně podíval na svého nadřízeného a pak na chlapce, který čekal v koutě a ani nedutal. "Pospěšte si, člověče… Jestli ví, že ten chlapec sem dnes večer přišel, tak už bude hnízdo prázdné… Ten má za ušima, uvidíte!"

Opravdu měl za ušima. Ve chvíli, kdy u něho zvonila policie, pokoušel se utéct přes zdi a přes dvorky. Celou noc trvalo, než ho polapili – nakonec ho chytili na střechách – zatímco jiní policisté celé hodiny prohledávali dům, než našli napolo rozloženou mrtvolu ve vápenné lázni.

Samozřejmě vyřizování účtů. Chlapík, který nebyl spokojen se šéfem, měl za to, že je šizen, a přišel si to s ním časně ráno vyříkat. Frankelstein ho zabil na prahu svého domu, netuše, že právě v té chvíli zahýbá za roh nějaký ministrantík.

"Kolik?" Maigret už neměl odvahu podívat se sám na teploměr.

"Třicet devět tři."

"Nešidíš mě?"

Věděl, že ho paní Maigretová šidí, že má vyšší teplotu, ale bylo mu to jedno: bylo to rozkošnické, bylo to báječné nořit se takhle do nevědomí, klouzat závratnou rychlostí do jakéhosi mlhavého a přitom strašně skutečného světa, ve kterém nějaký ministrant, podobající se Maigretovi z dávných dob, uháněl po ulici a myslel si, že bude uškrcen nebo že vyhraje kolo s pochromovaným rámem.

"Co to říkáš?" ptala se paní Maigretová, která držela v buclatých rukou horký náčinek a chystala se ho manželovi omotat kolem krku.

Zablábolil něco nezřetelného jako dítě, které má horečku, mluvil o "prvním zvonění" a "druhém zvonění"…

"Přijdu pozdě…"

"Kam přijdeš pozdě?"

"Na mši… Sestra… sestra..."

Nedokázal vyslovit slovo "sakristiánka".

"Sestra."

Nakonec usnul, s tlustým obkladem kolem krku, a zdálo se mu o mších v rodné vesnici, o hospodě Marie Titinové, kolem které vždycky běžel, protože se bál. Čeho se bál?

"Přesto jsem ho dostal…"

"Koho?"

"Toho soudce."

"Kterého soudce?"

Bylo těžké to vysvětlit. Soudce se podobal někomu z jeho vesnice, na koho vyplazoval jazyk… Kováři?… Ne… Pekařčinu tchánovi… Na tom nezáleželo. Prostě někomu, koho neměl rád.

A ten soudce to všechno zapletl, aby se pomstil ministrantovi, aby pozlobil lidi… Řekl, že neslyšel žádné kroky před svým oknem.

Ale neřekl, že slyšel někoho běžet opačným směrem. Ze starců se znovu stávají děti… A handrkují se s dětmi… Jako děti…

Maigret byl přese všechno velmi spokojený. Ošidil svou ženu o tři dýmky, ne, o čtyři dýmky… Měl ústa plná dobré chuti tabáku a mohl se poddat tomu klouzavému klesání…

A protože má chřipku, udělá mu paní Maigretová zítra karamelový krém.