Maigret v Picratt Baru (Georges Simenon)

/8/

Arlettiny fotografie konečně vyndali z výlohy. Nahrazovalo ji jiné děvče, které mělo předvádět totéž číslo, a možná i v šatech, které nosila ona, ale Betty měla pravdu, byla to nesnadná úloha, nebylo nic platné, že děvče bylo mladé a kypré, pravděpodobně dost hezké, v gestu, kterým ze sebe stahovalo šaty, bylo i na fotografi něco urážlivě vulgárního; člověk musel myslet na všelijaké obscénní pohlednice a tak trochu taky na všelijaké ty špatně namalované nahotiny, které se kroutí na plátně jarmarečních bud.

Stačilo, aby Maigret vzal za kliku. Jedna lampa byla rozsvícena nad barovým pultem, druhá vzadu v sále a mezi oběma se táhl dlouhý pás šera. A Fred, v bílém svetru s ohrnutým límcem, s velkými kostěnými brýlemi na očích, četl zrovna vzadu večerník.

Byt byl tak malý, že Alfonsiovi museli přes den používat lokál jako jídelnu a obývací pokoj. Před obědem sem asi tu a tam někdo zašel – spíš přítel než host – vypít skleničku u barového pultu. Fred se přes brýle podíval na Maigreta, který kráčel k němu, ale nevstal, podal mu jen svou tlustou pracku a kývl na něj, aby si sedl.

„Však jsem si to myslel, že přijdete,“ řekl.

Nevysvětlil proč. Maigret se ho na to neptal. Fred dočetl zprávu o probíhajícím vyšetřování, odložil brýle a zeptal se:

„Čím vám posloužím? Koňak?“

Šel nalít dvě skleničky a se spokojeným povzdechem se zase posadil, jako člověk, který je rád, že je doma. Oba slyšeli nad hlavou kroky.

„Vaše žena je nahoře?“ zeptal se komisař.

„Dává zrovna té nové lekci.“

Maigret se ani neusmál při představě, jak tlustá Róza předvádí děvčeti striptýzové svlékání.

„Vás to nezajímá?“ zeptal se Freda. Ten pokrčil rameny.

„Je to hezká žabka. Má prsa krásnější než Arletta a svěžejší kůži. Ale není to ono.“

„Proč jste se mi pokusil namluvit, že jste s Arlettou měl něco jenom v kuchyni?“

Nezdálo se, že by ho to přivedlo do rozpaků.

„Vy jste vyslýchali majitele hotelů? Musel jsem vám to tak říct, kvůli ženě. Byla by z toho měla zbytečný trápení. Má pořád dojem, že ji jednoho krásnýho dne nechám kvůli nějaký mladší.“

„Kvůli Arlettě byste ji nebyl nechal?“

Fred se Maigretovi podíval zpříma do tváře. „Kdyby ta to na mně byla chtěla, tak ano.“

„Byl jste do ní zamilovaný?“

„Říkejte tomu, jak chcete. Měl jsem v životě stovky žen, možná tisíce. Nikdy jsem se nenamáhal spočítat to. Ale nepoznal jsem ani jednu takovou jako ona.“

„Navrhl jste jí, aby šla žít s vámi?“

„Naznačil jsem jí, že bych nebyl proti tomu a že by to pro ni nebylo nevýhodný.“

„Odmítla?“

Fred povzdechl a lokl si koňaku, který napřed prohlédl ve sklence proti světlu.

„Kdyby byla neodmítla, byla by pravděpodobně ještě naživu. Víte zrovna tak jako já, že někoho měla. Čím ji držel, to se mi nepodařilo zjistit.“

„Zkoušel jste to?“

„Dokonce jsem ji jednou i sledoval.“

„Bezvýsledně?“

„Byla mazanější než já. Co to máte za lubem s tím buzerantem?“

„Vy Filipa znáte?“

„Ne. Ale takových, jako je on, pár znám. Občas sem některý z nich zabrousí, ale takovýhle hosty radši nevidím. Myslíte, že to přinese nějaký výsledek?“

Teď zas Maigret odpověděl mlčením. Fred zřejmě pochopil co a jak. Byl skoro od fochu. Jeden i druhý pracovali se stejným materiálem, jenom různým způsobem a každý z jiných důvodů.

„Pokud jde o Arlettu, některé věci jste mi neřekl,“ prohodil komisař mírně.

„Vy jste uhodl, co to bylo?“

„Uhodl jsem, co to asi tak mohlo být.“

„No, využiju toho, že je žena nahoře. I když je ta žabka mrtvá, přece jen o ní před Rózou radši moc nemluvím. Myslím si v podstatě, mezi náma řečeno, že od ní neodejdu nikdy. Tolik jsme si jeden na druhýho zvykli, že bych se bez ní nemoh obejít, I kdybych byl uplách s Arlettou, je pravděpodobný, že bych se byl vrátil.“

Bylo slyšet zvonit telefon. Kabina tu nebyla. Telefon byl v umývárně vedle záchodů a Maigret tam zamířil se slovy:

„To je pro mě.“

Nemýlil se. Byl to Lapointe.

„Měl jste pravdu, šéfe. Namířil si to rovnou k doktoru Blochovi. Jel autobusem. Zůstal nahoře jen pár minut a vyšel o něco bledší. Teď jde směrem k Blancheovu náměstí.“

„Všechno klape?“

„Všechno klape. Nemějte strach.“

Maigret si šel sednout a Fred se ho na nic neptal.

„Mluvil jste o Arlettě.“

„Vždycky jsem tušil, že je to holka ze slušný rodiny, která utekla z domova ze vzdoru. Abych řek pravdu, právě Róza mě první upozornila na některý maličkosti, kterým já jsem nevěnoval pozornost. Měl jsem ji taky v podezření, že je mladší, než tvrdí. Nejspíš si vyměnila legitimaci s nějakou starší kamarádkou.“

Fred mluvil pomalu, jako člověk, který se probírá v příjemných vzpomínkách, a před nimi se jako tunel táhla dlouhá a úzká prostora zešeřelého baru, kde se docela na konci, vedle dveří, leskl ve světle lampy mahagonový barový pult.

„Není to snadný, vysvětlit vám, co mám na mysli. Jsou holky, který mají, pokud jde o milování, vrozený instinkt, a znal jsem panny, který byly neřestnější než starý profesionálky. S Arlettou to bylo jiný.

Nevím, co to bylo za chlapa, ten co ji zaučíl, ale smekám před ním klobouk. Vyznám se v tom, už jsem vám to řek, a když prohlásím, že jsem se nikdy nesetkal s ženskou jako ona, můžete mi věřit. Nejenom že ji všechno naučil, ale zjistil jsem, že jsou finty, který jsem ani sám neznal. V mým věku, představte si to. A jaký jsem já ved život! Byl jsem z toho paf. A dělala to pro požitek, dal bych za to ruku do ohně. Nejenom to, že s kdekým spala, ale i to svoje číslo, který jste bohužel neviděl.

Znal jsem pětatřicetiletý nebo čtyřicetiletý ženský, většinou nějak praštěný, který bavilo dráždit mužský. Znal jsem žáby, který do toho šly s vervou. Ale nikdy to nebylo to, co s ní. Nikdy do toho nešly s takovouhle zběsilostí.

Nepověděl jsem vám to dost jasně, uvědomuju si to, ale to, co mám na mysli, se nedá přesně vysvětlit.

Vyptával jste se mě na nějakýho Oskara. Nevím, jestli existuje. Nevím, kdo to je. Ale jistý je, že Arlettu měl někdo v rukou a že to s ní uměl dobře.

Myslíte, že ho najednou začala mít dost a že ho chtěla prásknout?“

„Když přišla v ty čtyři hodiny ráno na komisařství v La Rochefoucauldově ulici, věděla každopádně, že bude spáchán zločin a že jde o nějakou hraběnku.“

„Proč vyprávěla, že se to dověděla tady, že vyslechla rozhovor nějakých dvou chlapů?“

„Především byla opilá. Pravděpodobně se odhodlala k tomu kroku právě proto, že měla v hlavě.“

„Anebo se opila, aby to měla odvahu udělat?“

„Říkám si,“ zamumlal Maigret, „jestli to její chování vůči mladému Albertovi…“

„Řekněte mi, slyšel jsem, že je to jeden z vašich inspektorů.“

„Já jsem to taky nevěděl. Byl doopravdy zamilovaný.“

„To jsem si všim.“

„Neexistuje žena, která by v sobě neměla trochu romantiky. Přemlouval ji, aby změnila způsob života. Kdyby byla chtěla, mohla dosáhnout toho, aby si ji vzal.“

„Vy myslíte, že tohleto jí toho jejího Oskara zhnusilo?“

„V každém případě se pokusila vzepřít se a zašla na komisařství. Jenomže toho nechtěla ještě moc povědět. Ponechala mu šanci, aby se z toho dostal, uvedla jen dost neurčitý popis a křestní jméno.“

„Stejně je to ale krysařina, nemyslíte?“

„Možná že když se pak octla tváří v tvář polici , tak toho začala litovat. Byla překvapena, že ji zadrželi, že ji posílají na Zlatnické nábřeží, a přitom měla čas, aby se jí šampaňské vykouřilo z hlavy. A tak mluvila najednou mnohem míň přesně a málem by byla prohlásila, že to povídala jen tak do větru.“

„Ano, to je typicky ženský,“ souhlasil Fred. „Jenom si říkám, jak se to ten chlap moh dovědět. Protože v Loretánské ulici byl dřív než ona a čekal na ni.“

Maigret se beze slova zadíval na svou dýmku.

„Vsadím se,“ pokračoval Fred, „že jste si představoval, že ho znám a že nechci nic říct.“

„Možná.“

„Dokonce vás jednu chvíli napadlo, že jsem to já.“

Teď se usmál zas Maigret.

„Říkal jsem si,“ dodal majitel Picratt Baru, „jestli snad ta žába nepodala schválně popis, který trošku odpovídá tomu, jak vypadám já. Třeba právě proto, že ten její chlap je úplně jiný.“

„Ne. Ten popis sedí.“

„Vy toho chlapa znáte?“

„Jmenuje se Oskar Bonvoisin.“

Fred ani nehnul brvou. Jméno mu zřejmě nic neříkalo.

„Je to kabrňák!“ utrousil. „Ať je to, kdo chce, klobouk dolů před ním. Myslil jsem, že znám Montmartre jako svý boty. Mluvil jsem o tom s Cvrčkem, který prošmejdí kde co. Arletta u mě pracovala dva roky. Bydlí pár set metrů odtud. Jak jsem se vám přiznal, stalo se, že jsem ji i sledoval, protože mě ta záhada dráždila. Nepřipadá vám to zvláštní, že se o tom chlapovi vůbec nic neví?“

Plácl do novin rozložených na stole.

„Chodil taky k tý starý bláznivý hraběnce. Ženský jako ona nezůstanou nepovšimnutý. Patří k prostředí, který je samo pro sebe a kde se všichni víceméně znají. No a vaši lidi, jak se zdá, o něm nevědí o nic víc než já. Lognon se tu před chvilkou zastavil a pokoušel se tahat ze mě rozumy, ale nebylo co vytáhnout.“

Znovu telefon.

„To jste vy, komisaři? Jsem na Clichyském bulváru. Zrovna vešel do hospody na rohu Lepicovy ulice a obchází stoly, jako kdyby někoho hledal. Vypadal zklamaně. Vedle je ještě jedna hospoda a napřed tam přitiskl nos na sklo. Pak vešel dovnitř a namířil si to na toalety. Janvier tam šel za ním a vyslýchal paní Pipiovou. Filip se jí prý vyptával, jestli tam nějaký Bernard nenechal pro něj vzkaz.“

„Řekla, kdo je ten Bernard?“

„Tvrdí, že prý neví, o koho jde.“

Zřejmě o nějakého šmelináře s narkotiky.

„Teď jde směrem ke Clichyskému náměstí.“

Maigret sotva zavěsil a už telefon zvonil znovu, a tentokrát se ozval hlas Torrenceův.

„Heleďte, šéfe, když jsem vešel do kamrlíku, abych tam vyvětral, zakopl jsem tam o zavazadlo toho našeho Filipa. Nevzpomněli jsme na to, aby se mu vrátilo. Myslíte, že si pro něj přijde?“

„Dokud nesežene drogu, tak ne.“

Když se Maígret vrátil do sálu, paní Róza a mladá žena, která vystřídala Arlettu, stály spolu uprostřed taneční plochy. Fred si přesedl a uvelebil se v jednom z boxů jako nějaký host. Kývl na Maigreta, aby si taky sedl.

„Ještě jednou!“ zavolal a mrkl na něj.

Mladičká žena měla světlé vlasy, celé nakudrnacené, a pleť růžovou jako batole nebo jako holka z venkova. Venkovské děvče připomínala i tím kyprým tělem a naivním pohledem.

„Mám začít?“ zeptala se.

Šlo to bez hudby a bez reflektorů. Fred rozsvítil navíc jenom lampu nad taneční plochou. Začal pobrukovat melodii, při které se Arletta obvykle svlékala, a rukou k tomu dával takt. A Róza, když napřed řekla Maigretovi dobrý den, vysvětlovala děvčeti posuňky, co má dělat. Ta neobratně předvedla něco, co mělo být tanečním krokem, přičemž co možná nejvíc vrtěla tělem, a s rafinovanou pomalostí si pak začala rozpínat dlouhou černou róbu, kterou měla na sobě, upravenou tak, aby jí přiléhala k tělu.

Pohled, který Fred vrhl na komisaře, byl výmluvný. Ani jeden, ani druhý se nesmáli, a snažili se taky, aby se neusmívali. Ze šatů se vynořila ramena, pak prs, a člověk byl celý překvapený, že tento prs vidí nahý v téhle atmosféře.

Róza naznačovala rukou, že se má na chvilku zastavit, a dívka visela na této ruce pohledem.

„Obejít parket kolem dokola…“ velel Fred a hned zase začal prozpěvovat. „Ne tak rychle… Tra la la la… Dobře…“

A Rózina ruka velela:

Druhý prs…

Terče bradavek byly velké a růžové. Šaty klouzaly níž a níž, odkryly stín pupíku, a nakonec je děvče s neobratným gestem nechalo úplně spadnout a zůstalo stát uprostřed taneční plochy nahé, přikrývajíc si oběma rukama ohanbí.

„Pro dnešek to půjde,“ povzdechl Fred. „Můžeš se jít zase oblíknout, broučku.“

Sebrala šaty a zamířila ke kuchyni. Róza k nim na chvíli přisedla.

„Musejí se s tím spokojit! Nic lepšího z ní nemůžu dostat. Dělá to, jako kdyby pila hrnek kafe. Je to od vás hezké, že jste se na nás přišel podívat, pane komisaři.“

Mluvila upřímně, opravdu myslila to, co říkala.

„Myslíte, že vraha najdete?“

„Pan Maigret doufá, že ho dopadne ještě dneska v noci,“ oznámil její manžel. Podívala se na ně na oba a měla dojem, že by překážela, a tak rovněž zamířila ke kuchyni, se slovy:

„Půjdu přichystat něco k jídlu. Vezmete si kousek s námi, pane komisaři?“

Neřekl ne. Neměl o tom ještě představu. Vybral si Picratt Bar jako strategické místo a taky trochu proto, že se tu cítil dobře. Cožpak by se byl, vzato kolem a kolem, malý Lapointe zamiloval do Arletty, být to v jiném ovzduší, než je tohle?

Fred šel zhasnout lampy nad taneční plochou. Slyšeli, jak nad jejich hlavami mladá žena přechází sem a tam. Pak sešla dolů a zaběhla do kuchyně za Rózou.

„Co jsme to říkali?“

„Mluvili jsme o Oskarovi.“

„Hotely jste prošli všechny, že?“

Nemusel se ani namáhat s odpovědí.

„A v bytě Ariettu taky nenavštěvoval?“

Dospěli k témuž bodu, protože oba dva to tady kolem znali a znali i život, jaký se tu vede. Jestliže Oskar a Arletta byli v úzkých stycích, museli se někde scházet.

„Sem jí nikdy nikdo netelefonoval?“ zeptal se Maigret.

„Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale kdyby se to bylo stávalo často, byl bych si toho všim.“

Nu a ve svém bytě telefon neměla. Podle domovnice pánské návštěvy nemívala, a tahleta domovnice byla spolehlivá, což se o domovnici v ulici Viktora Masséa říci nedalo. Lapointe probral seznamy pronajímaných pokojů. Janvier je obešel a udělal to svědomitě, protože přišel na stopu také Fredovi. Už uplynulo víc než čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy se Arlettina fotografie objevila v novinách, a nikdo ještě neohlásil, že by ji byl vídal kamkoli pravidelně vcházet.

„To, co jsem řek, platí: ten chlap je kabrňák!“

Z toho, jak Fred vraštil obočí, bylo vidět, že má tutéž myšlenku jako komisař: ten slavný Oskar nezapadá celkem vzato do obvyklých přihrádek. Všechno nasvědčovalo tomu, že bydlí tady ve zdejší čtvrti, ale přesto k ní nepatří.

Nadarmo se pokoušeli někam ho zařadit, představit si, jaký asi vede život. Pokud se dalo soudit, je to samotář, a právě to na ně na oba dělalo dojem.

„Myslíte, že se pokusí Filipa oddělat?“

„Do zítřka do rána to budeme vědět.“

„Zastavil jsem se před chvílí ve vinárně v Douaiské ulici. Jsem tam s nima jedna ruka. Myslím, že nikdo nezná zdejší čtvrť tak, jako tyhle lidi. Mají hosty všeho druhu, podle toho, v kterou je to dobu. No, a jsou taky vedle.“

„Přesto se s ním ale Arletta někde scházela.“

„U něj v bytě?“

Maigret by na to byl dal krk, že ne. Bylo to možná trochu směšné. Právě proto, že se o Oskarovi skoro nic nevědělo, narůstal do děsivých rozměrů. Člověk nakonec na sebe chtě nechtě nechal zapůsobit tajemství, jež ho obklopovalo, a možná že mu přisuzoval víc inteligence, než kolik jí skutečně měl.

Bylo to s ním jako se stíny, ty taky vždycky působí hrozivěji než skutečnost, kterou obrážejí. Byl to koneckonců jenom člověk, člověk z masa a kostí, někdejší šofér a komorník, který si odjakživa potrpěl na ženy.

V reálném světle ho bylo možno vidět naposledy v Nizze. Pravděpodobně on udělal dítě komorné, té Toničce Méjatové, kterou to stálo život, a zrovna tak spal i s Marií Pinacovou, která dneska šlape beton.

Pak o pár let později koupí vilu poblíž místa, kde se narodil, a to je ovšem typická reakce člověka, který pochází z nízkého prostředí a najednou se dostane k penězům. Vrátil se na místa, kde vyrostl, aby mohl nově nabytý majetek stavět na obdiv před očima těch, kdo znali jeho ubohé životní poměry.

„To jste vy, šéfe?“

Zase telefon. Obvyklá otázka. Lapointe měl za úkol dělat spojku.

„Telefonuju vám z hospůdky na náměstí Constantina Pecqueura. Vešel do jednoho domu v Caulaincourtově ulici a vystoupil do pátého patra. Zaklepal tam na dveře, ale nedostal odpověď.“

„Co říká domovnice?“

„V bytě bydlí nějaký malíř, takový nějaký bohém. Domovnice neví, jestli si píchá, ale tvrdí, že vypadá často dost divně. Filipa za ním viděla chodit nahoru už dřív. Stávalo se, že tam i přespal.“

„Pederast?“

„Pravděpodobně. Ona myslí, že tyhle věci neexistují, ale s nějakou ženou toho svého nájemníka nikdy neviděla.“

„Co teď Filip dělá?“

„Zahnul doprava a namířil si to k Sacré-Coeur.“

„Nezdá se, že by ho někdo sledoval?“

„Kromě nás nikdo. Všechno klape. Teď začíná pršet a je pořádně zima. Kdybych to byl věděl, byl bych si navlékl svetr.“

Paní Róza prostřela zatím na stůl červeně kostkovaný ubrus a uprostřed se kouřilo z mísy s polévkou; bylo prostřeno pro čtyři osoby; děvče, oblečené teď v modrém mariňáckém kostýmu a vyhlížející jako malá žabka, jí pomáhalo prostírat, a člověk si těžko dokázal představit, že pár minut předtím stála uprostřed parketu nahá.

„Dost by mě udivovalo, že by sem vůbec nikdy ani nepřišel,“ řekl Maigret.

„Podívat se na ni?“

„Byla koneckonců jeho žačkou. Jestlipak asi žárlil?“

To byla otázka, na kterou Fred mohl bezpochyby dát kompetentnější odpověď než on, neboť ten taky míval ženy, které spaly s jinými, ba dokonce je i nutil, aby spaly s jinými, a znal tedy city, jaké asi tak v člověku mohou probouzet.

„Rozhodně nežárlil na ty, s kterými se setkávala tady,“ řekl.

„Myslíte?“

„Chápejte, měl zřejmě pocit, že si jí může být jistý. Byl přesvědčený, že ji drží a že mu nikdy neunikne.“

Shodila tenkrát na terase Oázy hraběnka svého starého manžela do propasti sama? Je to pravděpodobné. Kdyby byl zločin spáchal Oskar, neměl by ji tak v hrsti. I kdyby jednal v dorozumění s ní.

V celé té histori byla určitá dávka ironie. Ubohý hrabě byl do té ženy celý zblázněný, podřizoval se všem jejím rozmarům, pokorně se jí doprošoval, aby mu ponechala kousek místa ve svém stínu. Kdyby ji byl miloval méně, byla by ho možná strpěla. Zprotivil jí svou vášeň právě tím, že byla tak intenzívní.

Předvídal snad Oskar, že k tomu jednou dojde? Špehoval manželku hraběte? To bylo dost pravděpodobné.

Bylo snadné představit si ten výjev. Manželé zůstali po návratu z kasina na terase a hraběnce nedalo žádnou práci přivést starce až na okraj skály a pak ho shodit do propasti. Asi se po tom činu zděsila, když spatřila, že šofér té scéně přihlížel a teď se na ni klidně dívá. Co si navzájem řekli? Jakou úmluvu uzavřeli?

Ať tak či tak, gigolové jí sami všechno nepobrali a slušná část jmění jistě připadla Oskarovi. Byl dost mazaný, aby u ní nezůstal. Zmizel ze společnosti a počkal pár let, než si koupil v rodném kraji vilku.

Ničím na sebe neupozornil, nezačal vyhazovat peníze oknem.

Maigret se vracel pořád k témuž bodu: je to samotář, a před samotáři se naučil mít se na pozoru. Bonvoisin si potrpěl na sukně, to se vědělo, svědectví staré kuchařky bylo výmluvné. Než potkal v La Bourboule Arlettu, měl jistě hodně jiných.

Dal jim stejnou školu jako jí? Připoutal je k sobě taky tak těsně?

Jeho existenci nevyzradil žádný skandál.

S hraběnkou to začalo jít z kopce a o něm se nikdo ani nezmínil. Dávala mu peníze. Jistě nebydlel daleko, bezpochyby někde ve zdejší čtvrti, a takovému člověku jako Fred, který Arlettu dva roky zaměstnával, se přitom nikdy nepodařilo přijít mu na stopu. Kdo ví? Třeba teď připadla řada na něj, aby dostal ránu zezadu jako kdysi hrabě? Nic nedokazovalo, že se Arletta nepokoušela zbavit se ho!

Jednou to v každém případě zkusila, po vášnivé rozmluvě s Lapointem.

„Jednu věc nechápu,“ řekl Fred, jako kdyby Maigret, jak tu tak pojídal polévku, přemýšlel nahlas, „proč vlastně tu bláznivou bábu zabil? Tvrdí se, že prý proto, aby se zmocnil šperků, který měla ukrytý v slamníku. To je možný. To je dokonce jistý. Ale měl ji pevně v rukou a byl by je mohl dostat i jinak.“

„Není tak zaručený, že je z ní dostával tak snadno,“ řekla Róza. „Bylo to všechno, co jí ještě zbylo, a jistě se snažila, aby jí vydržely co nejdýl. Nezapomínejte taky, že si píchala, a u těchhle lidí je vždycky nebezpečí, že začnou moc mluvit.“

Pro Arlettinu náhradnici bylo tohle všechno španělskou vesnicí a dívala se zvědavě z jednoho na druhého. Fred ji vylovil v jednom divadélku, kde dělala statistku. Byla zřejmě celá pyšná, že má konečně samostatné číslo, ale zároveň se trochu bála, aby ji nepotkal stejný osud jako Arlettu, to bylo znát.

„Zůstanete tu dneska večer?“ zeptala se Maigreta.

„Asi. Nevím.“

„Komisař může odejít zrovna tak dobře za dvě minuty jako zítra ráno,“ řekl Fred s úsměvem v koutku rtů.

„Podle mýho,“ řekla Róza, „ho Arletta měla už dost a on to cítil. Ženskou, jako byla ona, může chlap nějaký čas udržet. Zvlášť když je hodně mladá. Ale setkala se s jinýma…“

Podívala se na manžela trochu zkoumavým pohledem.

„Že, Frede? Dostala nabídky. Na to nemusí být člověk ženská, něco takového zvětří i chlap. Nepřekvapilo by mě, kdyby se byl třeba rozhod, že dá naráz dohromady pořádný prachy, aby s ní moh odejít žít někam jinam. Jenomže udělal chybu, že jí moc důvěřoval a že jí to řek předem. Na to jich už doplatilo víc.“

To všechno bylo samozřejmě pořád ještě mlhavé, ale určitá pravda se z toho přece jen už začínala rýsovat, a zejména znepokojivá silueta Oskarova dostávala jasnější obrysy. Maigret vstal už zase k telefonu, ale tentokrát to nebylo pro něj. Hlas chtěl k aparátu Freda. Ten nechal se záměrnou nonšalancí dveře umývárny nezavřené.

„Haló, ano… Cože?… Co tam děláš? Ano… Je tady, ano… Nekřič tak hlasitě, prasknou mi bubínky…

Dobrá… Ano, znám… Proč?… To je pitomost, milánku… Uděláš líp, když si s ním promluvíš… To je ono… Nevím, jak se rozhodne… Zůstaň tam, kde jsi… Pravděpodobně přijde za tebou…“

Když se vrátil ke stolu, vypadal starostlivě.

„To byl Cvrček,“ řekl jakoby pro sebe.

Posadil se a dal se hned zase do jídla.

„Chtěl bych vědět, co mu vlezlo do hlavy. Je pravda, že za celých těch pět let, co pro mě pracuje, jsem nikdy nevěděl, co si ve skutečnosti myslí. Ani mi nikdy neřek, kde bydlí. Neudivilo by mě, ani kdyby se ukázalo, že je třeba ženatý a má děti.“

„Kde je?“ zeptal se Maigret.

„Až nahoře na Montmartru, U Francise, v jednom bistru na rohu, kde je pořád jeden takový fousáč, co věští budoucnost. Víte, kde myslím?“

Fred uvažoval, pokoušel se pochopit.

„Legrační je to, že zrovna naproti tomu bistru přechází taky inspektor Lognon.“

„Proč je Cvrček tam nahoře?“

„Všechno mi nevysvětlil. Pochopil jsem, že to má co dělat s tím Filipem. Cvrček zná všechny buzíky ve zdejší čtvrti, takže jsem si jednu chvíli dokonce říkal, jestli k nim snad taky nepatří. Možná taky, že ve volných chvilkách kšeftuje trošku s drogou, řečeno mezi náma. Vím, že to nevyužijete, a přísahám vám, že v mém podniku s ní nevyrukuje.“

„Filip chodívá k Francisovi?“

„Zřejmě ano. Cvrček toho ví možná víc.“

„To pořád nevysvětluje, proč tam šel.“

„Dobrá! Řeknu vám to, jestli jste to ještě neuhod. Ale nezapomeňte, že ten nápad vyšel od něj. Myslí, že když vám dáme nějakou důvěrnou informaci, může nám to vždycky být k užitku, protože si na to vzpomenete a příležitostně budete umět přimhouřit oko. V našem fochu má člověk zapotřebí být s lidma od vás zadobře. Ostatně; podle všeho není sám, kdo se něčeho domáknul, protože Lognon se taky potuluje někde tam kolem.“

Maigret se nehýbal, a Fred se podivil:

„Vy tam nepůjdete?“

Potom:

„Chápu. Vaši inspektoři vám sem mají telefonovat a vy odtud nemůžete pryč.“

Maigret přece jenom zamířil k telefonu.

„Torrence? Máš nějaké muže volné? Tři? Dobrá! Pošli je na Tertreské náměstí. Ať hlídají tamto bistro na rohu, U Francise. Upozorni XVIII. revír, ať do těch míst pošlou nějaké lidi. Pořádně nevím, ne. Zůstanu tady.“

Teď trochu litoval, že si zvolil za svůj hlavní stan Picratt Bar, a byl na váhách, jestli se ňemá nechat zavézt na Monttnartre.

Zvonil telefon. Byl to už zase Lapointe.

„Nevím, co s ním je, šéfe. Už půl hodiny se motá kolem dokola po montmartreských ulicích. Snad má podezření, že ho někdo sleduje, a chce nás setřepat? Zašel do jedné kavárny v Lepicově ulici, potom sešel dolů až k Blancheovu náměstí a ještě jednou obešel ty dvě hospody. Potom si to namířil zpátky a pustil se Lepicovou ulicí zase nahoru. V ulici Tholozé vešel do domu, kde je vzadu ve dvoře nějaký ateliér. Bydlí tam stará ženská, bývalá varietní zpěvačka.“

„Narkomanka?“

„Ano. Jacquin ji zašel vyslechnout, jakmile Filip odešel. Je to něco ve stylu té hraběnky, ale v ubožejším vydání. Byla opilá. Začala se smát a prohlásila, že to, co prý hledal, mu dát nemohla.

,Nemám ani pro sebe!‘“

„Kde je teď?“

„Jí vajíčka natvrdo v jednom automatu v ulici Tholozé. Leje jako z konve. Všechno klape.“

„Půjde pravděpodobně nahoru na Tertreské náměstí.“

„Před chvílí už jsme tam skoro došli. Ale najednou se obrátil nazpátek. Byl bych rád, aby se už rozhodl. Nohy mám zmrzlé.“

Róza a to nové děvče sklízely se stolu. Fred došel pro láhev koňaku, a než ženy přinesly kávu, nalil dvě malé stopky.

„Budu se pomalu muset jít převlíknout,“ oznámil. „Nevyháním vás. Jste tady doma. Na vaše zdraví.“

„Vy nemyslíte, že by Cvrček znal Oskara?“

„No ne, taky jsem na to zrovna myslel!“

„Chodí každé odpoledne na dostihy, že?“

„A když někdo jako Oskar nemá nic na práci, tak se dá čekat, že taky část svýho času tráví na dostihách. To jste chtěl říct, ne?“ Vypil skleničku, otřel si ústa, podíval se na žabku, která nevěděla, co má dělat, a mrkl na Maigreta.

„Půjdu se oblíknout,“ řekl. „Půjdeš na chvilku nahoru, děvenko, abych si s tebou promluvil o tom tvým čísle.“

Ještě jednou mrkl a polohlasem dodal:

„Člověk nějak musí trávit čas, že!“

Maigret zůstal v pozadí sálu sám.