Maigret a smrt záletníka

VIII.

„To jsi ty?“ zeptal se Maigret.

„Vy nespíte, šéfe? Nemáte hlas jako člověk, který se právě probudil. Nedostal jsem žádnou zprávu.“

„Já vím.“

„Jak to můžete vědět? Odkud telefonujete?“

„Z domova.“

„Jsou tři hodiny ráno.“

„Můžeš všechny muže odvolat. Jejich číhaná skončila.“

„Vy jste ho našel?“

„Je tady, proti mně a klidně si spolu povídáme.“

„Přišel sám?“

„Já za ním neběhal po bulváru Richarda Lenoira.“

„Jak je mu?“

„Dobře.“

„Potřebujete mě?“

„Ještě ne, ale zůstaň v kanceláři. Odvolej všechny hlídky. Uvědom Janviera, Lucase, Torrence a Lourtieho. Zavolám tě později.“ Zavěsil a odmlčel se, zatímco paní Maigretová vyměňovala prázdné sklenice za plné.

„Zapomněl jsem vám říct, Pigou, že ačkoliv jsme u mě a ne na Zlatnickém nábřeží, zůstávám policistou a vyhrazuji si právo využít všeho, co mi řeknete.“

„To je přirozené.“

„Znáte nějakého dobrého advokáta?“

„Ne. Ani dobrého, ani špatného.“

„Budete ho zítra potřebovat, až budete vyslýchán vyšetřujícím soudcem. Dám vám několik jmen.“

„Děkuji vám.“

Telefonní hovor trochu zchladil atmosféru a ta se stala škrobenější.

„Na vaše zdraví.“

„Na vaše.“

Zažertoval:

„Myslím, že zase dlouho nebudu pít grog. Asi mi to nasolí.“

„Proč by vám to nasolili?“

„Především proto, že to byl bohatý a vlivný člověk. Potom proto, že nemohu udat žádný důvod.“

„Kdy vás napadlo ho zabít?“

„Nevím. Napřed jsem musel opustit hotel u Bastil y a tehdy jsem šel do ulice Velká žebrota. To bylo velmi zlé. Vracel jsem se zrána, když jsem předtím skládal v tržnici zeleninu. A pokaždé jsem před usnutím plakal. Ten pach a celý ten hotel mě odpuzoval. Zdálo se mi, že jsem od nynějška na okraji společnosti, v docela jiném světě.

Během dne mě ještě napadlo chodit na Vosgeské náměstí, Charentonské nábřeží nebo Operní třídu a dvakrát nebo dokonce třikrát jsem stopoval Liliane, skrývaje se na montparnasském hřbitově. Když jsem viděl Chabuta, stávalo se mi stále častěji, že jsem si polohlasně mumlal:

,Já ho zabiju.‘

To byla jen slova, která jsem mechanicky pronášel. Neměl jsem skutečný záměr ho zabít. Zdálky jsem se pak díval, jak si žije, pokud to mohu tak říct. Díval jsem se na jeho drahý červený vůz, jeho obličej plný sebejistoty, báječné obleky bez jediného falešného záhybu. Se mnou to šlo rychle dolů. Jediný oblek, který jsem si odnesl z ulice Froidevaux, byl čím dál zmuchlanější a pokrytý skvrnami. Můj plášť mne dostatečně nechránil před zimou, ale neměl jsem peníze na jiný kabát, dokonce ani od vetešníka.

Byl jsem na nábřeží a viděl jsem z určité vzdálenosti Kiliáne vstoupit do kanceláře. Bezpochyby šla napřed do Operní třídy, protože tam jsem měl pracovat.

Zůstala tam dlouho. Jednu chvíli jsem viděl Anne-Mari , jak si šla na chvilku vydechnout na dvůr, a neměl jsem pochyby, co se přihodilo.

Nežárlil jsem. Bylo ta jenom jako políček navíc. Ten chlap se choval, jako by mu všechno patřilo. Mumlal jsem znovu:

,Já ho zabiju.‘

Vzdálil jsem se a táhl jsem nohu za sebou. Netoužil jsem po tom, aby mě že…