Maigret a smrt záletníka (Georges Simenon)

IV.

Bylo přibližně pět hodin, když někdo diskrétně zaklepal na dveře Maigretovy kanceláře. Aniž by čekal na odpověď, starý Josef, nejstarší ze všech dveřníků, vstoupil a podal komisaři návštěvní lístek.

Jméno: Jean-Luc Caucasson Důvod návštěvy: případ Chabut „Kam jste ho posadil?“

„Do akvária.“

Tak nazývali ze tří stran prosklenou čekárnu, kde sedělo plno návštěvníků.

„Nechte ho tam škvařit ještě několik minut a potom ho přiveďte.“ Maigret se dlouze vysmrkal, šel se na chvilku postavit k oknu a nakonec si vypil sklenku šampaňského, které měl stále v zásobě ve své skříni.

Cítil se pořád všelijak a měl nepříjemný pocit, že se neustále pohybuje v mlžném oparu. Stoje u stolu, zapaloval si právě dýmku, když Josef ohlásil:

„Pan Causasson.“

Ten se nezdál být vzrušen atmosférou Zlatnického nábřeží. Pokročil s nataženou rukou:

„Mám čest s panem komisařem Maigretem?…“

Ale komisař se spokojil se zabručením:

„Posaďte se, prosím.“

Sám obešel stůl a posadil se na svou židli. „Vy jste vydavatel knih o umění, není-liž pravda?“

„To je přesné. Znáte můj obchod v ulici Saint-André-des-Arts?“

Maigret se vyhnul odpovědi a díval se přemítavě na tazatele. Byl to krásný muž, vysoký a štíhlý, se spoustou uhlazených šedých vlasů. Též jeho šaty a jeho plášť byly šedé a na rtech měl domýšlivý úsměv. Dělal dojem ušlechtilého zvířete, například afghánského chrta.

„Omlouvám se, že vás ruším, tím spíš, že má návštěva asi pro vás nemá velký význam. Byl jsem přítelem Oscara Chabuta…“

„Vím. Vím také, že ve středu jste se zúčastnil světové premiéry filmu o odboji. Film začal v půl desáté a vy jste měl dost času přeběhnout cestu mezi ulicí Fortuny a Elysejskými poli.“

„Vy mne podezříváte?“

„Až do důkazu o opaku jsou podezřelí víceméně všichni, kteří byli ve styku s Oscarem Chabutem. Znáte madame Blanche?“

Na okamžik zaváhal, ale rychle se rozhodl:

„Ano. Občas jsem tam zašel.“

„S kým?“

„S Jeanne Chabutovou. Věděla, že její manžel je častým návštěvníkem tohoto domu. Chtěla ho vidět.“

„Jste milencem paní Chabutové?“

„Byl jsem. Mám všechny důvody se domnívat, že měla ještě jiné.“

„V jaké době se to odehrálo?“

„Je tomu přibližně šest měsíců, co jsme si již nedali schůzku.“

„Chodil jste za ní na Vosgeské náměstí, že?“

„Ano. Když byl její manžel na jihu, což bylo téměř každý týden.“

„Kvůli tomu jste mne přišel navštívit?“

„Ne. Jenom odpovídám na vaše otázky. Chtěl jsem se vás zeptat, zda jste našel dopisy.“

Maigret ho pozoroval se svraštělým obočím.

„Jaké dopisy?“

„Dopisy, které dostával Oscar osobně. Ne jeho obchodní korespondenci, samozřejmě. Předpokládám, že je měl na Vosgeském náměstí nebo možná v Charentonu.“

„A vy byste chtěl, abych vám ty dopisy vrátil?“

„Meg… To je má žena… Já jí říkám Meg. Má mánii psát dlouhé dopisy a píše, co jí zrovna prochází hlavou…“

„To jsou dopisy, které chcete znovu získat?“

„Ona měla dost dlouho poměr s Oscarem. Já je překvapil pospolu a zdálo se, že ho to mrzelo.“

„Byl zamilovaný?“

„On nebyl v životě zamilovaný. Ona byla jen další trofejí na jeho loveckém lístku.“

„Žárlíte?“

„Přestal jsem se o to starat.“

„Měla vaše žena i jiná dobrodružství?“

„Musím přiznat, že ano.“

„Jestli tomu dobře rozumím, vaše paní byla milenkou Oscara Chabuta a vy jste byl milencem paní Chabutové. Je to tak?“

V Maigretově hlase i chování byla zřejmá ironie, ale vydavatel si jí nevšímal.

„Vy jste také psal dopisy?“

„Tři nebo čtyři.“

„Paní Chabutové?“

„Ne. Oscarovi.“

„Abyste si postěžoval na jeho styky s Meg?“

„Ne.“

Dostali se k obtížnému bodu a on se snažil tvářit nenuceně.

„Vy patrně nejste obeznámen se situací vydavatele knih o umění. Zákazníci jsou vzácní, neboť cena takových knih je vysoká. Takové vydání se prodává pomalu a trvá několik let, než se vrátí vložený kapitál. To vysvětluje, že stále potřebujeme mecenáše.“

Maigret se ještě ironičtěji, ale zdánlivě nevinně zeptal:

„Pan Chabut byl mecenášem?“

„Byl velmi bohatý. Měl peněz jako želez. Myslel jsem si, že by mi mohl pomoct a…“

„A napsal jste mu.“

„Ano.“

„I když byl milencem vaší ženy?“

„Ty dvě věci nejsou ve vzájemném vztahu.“

„To bylo, až když jste je překvapil?“

„Nemám již ta data v hlavě, ale předpokládám, že ano.“

Zakloněný dozadu, přimáčkl Maigret popel v dýmce.

„Byl jste již milencem Jeanne Chabutové?“

„Věděl jsem, že to nepochopíte. Vy se odvoláváte stále na starou buržoazní morálku, která je našemu prostředí cizí. Pro nás nemají tyto sexuální vztahy žádnou důležitost.“

„Já tomu dobře rozumím. Jinak řečeno, vy jste se na Oscara Chabuta obrátil jenom proto, že byl bohatý.“

„Přesně.“

„Obrátil byste se také na nějakého bankéře nebo průmyslníka, kterého byste neznal?“

„Kdybych byl ve slepé uličce, pak ano.“

„A tohle nebyl ten případ?“

„Měl jsem v hlavě významné dílo o určitých aspektech asijského umění.“

„Jsou v těch dopisech věty, kterých litujete?“

Byl víceméně zatlačen do kouta, ale snažil se udržet zdání určité důstojnosti.

„Připouštím, že by mohly být špatně vykládány.“

„Lidé povrchní, například lidé, kteří nepatří do vašeho světa a kterým chybí svobodomyslné myšlení, by si mohli myslet, že se jednalo o vydírání? Je to tak?“

„Víceméně.“

„Velmi jste naléhal?“

„Napsal jsem tři nebo čtyři dopisy.“

„Všechny na stejné téma? V krátkém časovém úseku?“

„Byl jsem již nucen dát knihu do tisku. Jeden z nejlepších znalců orientálního umění mi již dodal text.“

„Zaplatil?“

Caucasson sklonil hlavu.

„Ne.“

„Byl jste velmi zklamán?“

„Ano. Nečekal jsem to od něho. Neznal jsem ho dost.“

„Byl tvrdý, že?“

„Tvrdý a pohrdavý.“

„Odpověděl vám písemně?“

„S tím se nenamáhal. Jednoho večera se u něj podával koktejl asi pro třicet přátel. Šel jsem za ním v domnění, že mi dá konečně odpověď…“

„A dal vám ji?“

„Brutálně. Otočil se uprostřed salonu a řekl mi hlasitě, že to mohli slyšet i ostatní: ,Kašlu zvysoka na Meg a na to, co plichtíte s mou ženou. Přestaňte mne žádat o peníze.‘“

Jeho obličej, když vstoupil spíše bledý, nyní zčervenal a jeho dlouhé prsty s manikúrou se trochu chvěly.

„Vidíte, že s vámi mluvím zcela otevřeně. Mohl jsem mlčet a čekat, jak se události vyvinou.“

„Tedy čekat, až najdu ty dopisy?“

„Člověk nikdy neví, do jakých rukou padnou.“

„Viděl jste ho znovu?“

„Dvakrát. Meg a já jsme byli dále zváni na Vosgeské náměstí.“

„A šli jste tam,“ mumlal Maigret s předstíraným obdivem. „Vidím, že dovedete urážky odpouštět.“

„Co bych mohl dělat jiného? Je to krobián, ale také živelná síla. Musel druhé pohoršovat dokonce i mezi svými přáteli. Byla to jeho potřeba cítit se silný a nežádat, abychom ho měli rádi.“

„Počítáte, že vám ty dopisy vrátím?“

„Byl bych radši, kdyby byly zničeny.“

„Dopisy vaše i vaší ženy, že?“

„Dopisy Meg jsou trochu vášnivé či erotické a ty moje by mohly být, jak jsem vám již řekl, špatně interpretovány.“

„Uvidím, co pro vás budu moct udělat.“

„Našel jste je?“

Neodpověděl a přešel ke dveřím, aby naznačil, že jejich schůzka končí.

„Ještě něco. Vlastníte automatickou pistoli ráže 6,35?“

„Mám automatickou zbraň v obchodě. Je celá léta v zásuvce a neznám její kalibr. Nemám rád zbraně.“

„Děkuji vám. Ostatně, věděl jste, že váš přítel Chabut chodil každou středu ve stejnou hodinu do ulice Fortuny?“

„Ano, neboť jsme z toho, Jeanne a já, těžili.“

„To bude pro dnešek všechno. Kdybych vás ještě potřeboval, pozvu si vás.“

Caucasson vyšel těsně při zdi a Maigret jej sledoval očima až ke schodišti. Když se vrátil do kanceláře, požádal o spojení s Vosgeským náměstím. To zabralo nějaký čas, neboť linka byla bez přestání obsazena.

„Paní Chabutová? Tady komisař Maigret. Omlouvám se, že vás znovu vyrušuji, ale návštěva, kterou jsem právě měl, mne podnítila položit vám jednu nebo dvě otázky.“

„Musím vás požádat, abyste to učinil rychle, neboť jsem mimořádně zaměstnaná. Nakonec se obřad bude konat zítra v největší tichosti.“

„Bude to církevní obřad?“

„Prostý výkrop hrobu. Očekávám jen několik nejbližších osob a dva nebo tři spolupracovníky mého manžela.“

„Pana Loucecka?“ „Nemohu to provést jinak.“

„Pan Lepretre?“

„Určitě. A ještě jeho osobní sekretářka, ta mladá hubená dívka, které říkal Kobylka. Tři vozy nás zavezou přímo na hřbitov v Ivry.“

Víte, kam ukládal váš manžel soukromou korespondenci?“

Následovalo dosti dlouhé mlčení.

„Představte si, že jsem si tuto otázku nikdy nepoložila, a nyní o ní velmi přemýšlím. Dostával domů velmi málo pošty a lidé mu dopisy posílali zejména na Charentonské nábřeží. Máte na mysli některé přesné dopisy?“

„Dopisy přátel, přítelkyň.“

„Pokud je schovával, musí se nalézat v jeho osobním trezoru.“

„Kde se nachází ten trezor?“

„V salonu za jeho portrétem.“

„Máte od něj klíč?“

„Vaši lidé mi včera předali šaty, které měl na sobě ve středu, a v kapse byl svazek klíčů. Všimla jsem si klíče od trezoru a dál jsem na to nemyslela.“

„Nechci vám ubírat váš dnešní čas, ale jakmile bude po obřadech…“

„Můžete mi zatelefonovat zítra odpoledne.“

„Do té doby vás naléhavě žádám, abyste nic neničila, ani kousek papíru.“

Nebude od této chvíle tak zvědavá a neotevře trezor, aby viděla tyto famózní dopisy?

Potom telefonoval Kobylce.

„Jak to jde tam u vás?“

„Proč by to mělo jít špatně?“

„Právě jsem se dozvěděl, že jste pozvaná na smuteční obřad.“

„Telefonicky. Skutečně. Nečekala jsem to. Měla jsem spíš dojem, že jsem jí byla nesympatická.“

„Řekněte mi, je v podniku na nábřeží nějaký trezor?“

„Ano. V přízemí, v kanceláři účetního.“

„Kdo má klíč od tohoto trezoru?“

„Samozřejmě účetní a nepochybně také Oscar.“

„Nevíte, zda dával do toho trezoru také osobní papíry, například korespondenci?“

„Nemyslím. Když dostal soukromý dopis, bud ho roztrhal na malé kousíčky, nebo si ho nacpal do kapsy.“

„Mohla byste se přesto zeptat účetního a odpovědět mi. Zůstanu u aparátu.“

Využil toho k zapálení dýmky, která mu vyhasla. Slyšel kroky, dveře, jak se otevírají a zavírají, a potom po několika minutách znovu dveře a kroky.

„Jste tam ještě?“

„Ano.“

„Nemýlila jsem se. Trezor obsahuje jen obchodní poštu a určitou částku peněz na běžné vydání. Účetní ani neví, zda šéf měl od trezoru klíč. Spíše měl druhý pan Lepretre.“

„Děkuji vám.“

„Budete také na pohřbu?“

„Nemyslím. Ostatně jsem nebyl pozván.“

„Každý přece může vstoupit do kostela.“

Zavěsil. Hlavu měl stále těžkou, ale měl lepší náladu než ráno. Vstoupil nakonec do kanceláře inspektorů, kde Lapointe cosi ťukal na stroji. Používal pouze dva prsty, ale psal stejně rychle jako většina písařek.

„Právě jsem měl návštěvu,“ zamumlal Maigret. „Toho vydavatele knih o umění.“

„Co chtěl?“

„Získat zpět dopisy. Je to z mé strany neomluvitelná chyba, že jsem nemyslel na dopisy, které Oscar Chabut dostával. Asi pěkná hromádka jich cosi prozrazuje. Jako například dopisy toho Caucassona, kterými požaduje peníze…“

„Protože obchodník s vínem spal s jeho ženou?“

„Caucasson je přistihl in flagranti. Je pravda, že i on měl intimní styky s Jeanne Chabutovou. To není jediný případ. Věřím, že až budeme mít ty dopisy, odhalíme další…“

„Kde jsou ty dopisy?“

„Se vší pravděpodobností v trezoru, který se nachází za portrétem našeho muže ve velkém salonu.“

„Jeho žena je četla?“

„Zdá se, že na trezor nemyslela. Dostala k němu klíč náhodou v kapse obleku, který měl Chabut na sobě ve středu.“

„Mluvil jste s ní o tom?“

„Ano. A jsem přesvědčen, že si je bude dnes večer číst. Pohřeb se koná zítra v kostele svatého Pavla a potom pouze tři vozy zavezou ty nejbližší na hřbitov v Ivry.“

„Půjdete tam?“

„Ne.“

K čemu by to bylo? Vrah obchodníka s vínem nebyl z těch, kteří se prozradí svým chováním během pohřbu.

„Zdá se mi, šéfe, že se vám už daří lépe. Kýcháte méně.“

„Neříkej hop, dokud jsme nepřeskočili. Uvidíme zítra ráno.“

Bylo půl šesté.

„Není třeba, abych tu byl do šesti. Bude mi lépe doma.“

„Dobrou noc, šéfe.“

„Dobrou noc, mládenci.“

A Maigret opustil kancelář inspektorů s dýmkou v puse, s kulatými zády a trochu malátnýma nohama.

Spal těžkým spánkem, a pokud se mu něco zdálo, ráno si na to nevzpomněl. Během noci se musel změnit vítr, neboť počasí bylo docela jiné: mnohem méně chladno, zato monotónní déšť stékal klikatě po okenních tabulích.

„Změříš si teplotu?“

„Ne. Nemám ji.“

Cítil se lépe. Vychutnal si své dva šálky kávy a paní Maigretová mu znovu zatelefonovala pro taxi.

„Nezapomeň si deštník.“

V kanceláři mechanicky prohlédl hromadu dopisů, která na něj čekala. Byl to starý zvyk. Snažil se podle obálek a písma poznat, zda mu píše nějaký přítel nebo někdo, od koho očekával zprávu. Adresa na jedné obálce byla napsána charakteristickým hůlkovým písmem. Vlevo nahoře bylo slovo OSOBNÍ třikrát podtrženo.

Pan vrchní komisař Maigret šéf kriminální brigády 38, Zlatnické nábřeží Otevřel ten dopis před ostatními. Obsahoval dva listy papíru s odříznutou hlavičkou, bezpochyby nějaké pivnice nebo kavárny. Písmo bylo pravidelné, mezery také a bylo vidět, že autorem byl puntičkářský muž, pozorný k maličkostem.

Doufám, že tento dopis nezůstane trčet u vašich spolupracovníků a že si ho přečtete osobně. To jsem byl já, kdo vám již dvakrát telefonoval, a rychle jsem hovor přerušil z obavy, abyste nevypátrali místo, odkud jsem volal. Zdá se, že to u automatických hovorů není možné, ale dávám přednost tomu se na to nespoléhat.

Jsem překvapen tichem v novinách kolem osoby Oscara Chabuta. Není mezi lidmi, kteří se s ním stýkali, někdo, kdo by jim řekl pravdu?

Místo toho se o něm mluví jako o muži velkého formátu, odvážném a houževnatém, který stvořil vlastní silou jeden z největších vinařských podniků.

Není to neštěstí? Ten muž byl svině, řekl jsem vám to a opakuji to. Neváhal obětovat svým ambicím a svému velikášství kohokoliv. Neboť se musím ptát, zda to nebyl v určitém smyslu blázen. Je těžké uvěřit, že by se člověk s čistou duší choval tak, jako to dělal on. Ve styku se ženami jej ovládala jeho potřeba je pošpinit. Pokud je všechny měl, bylo to proto, aby je ponížil a sám se cítil být vynikající. Chvástal se svými úspěchy u žen bez ohledu na jejich pověst. A manželé? Je možné, že by nic neviděli? Nemyslím. Ty také urážel svým pohrdáním a nutil je mlčet. Chtěl pokořit vše kolem sebe, aby se cítil velký a mocný. Chápete mne dobře?

Hovořil jsem o něm, jako kdyby ještě žil, ačkoliv konečně dostal, co si zasloužil. Nikdo ho nebude oplakávat, ani jeho blízcí, ani jeho otec, který ho již delší dobu nechce ani vidět. Tohle všechno noviny nepíší, a pokud jednoho dne zatknete toho, kdo na něj střílel a udělal konec jeho zlomyslným praktikám, všichni se na tohoto muže zuřivě vrhnou. Měl jsem chuť se s vámi setkat. Viděl jsem vás vstupovat do domu na Vosgeském náměstí ve společnosti dalšího muže, jenž asi bude jedním z vašich inspektorů. Spatřil jsem vás také na Charentonském nábřeží, kde věci nejsou tak prosté, jak by se vám mohly zdát. Vše, čeho se ten člověk dotkl, je svým způsobem kontaminované.

Hledáte vraha? Je to vaše povolání a já se na vás nezlobím. Ale kdyby byla spravedlnost, mělo by se mu spíš gratulovat. Opakuji vám: byla to hnusná svině a bytost hluboce zvrácená. Prosím, abyste věřil, pane vrchní komisaři, v upřímnost mých pozdravů a prominul mi, že se nepodepisuji.

Byla tam na konci dopisu taková neurčitá parafa. Maigret si dopis znovu pomalu přečetl větu za větou. Během svého úřadování dostal stovky anonymních dopisů a dovedl rozeznat ty, které se ucházely o vážný zájem. Přes určitou emfázi a přehánění, tento dopis se nespokojoval s lacinými obviněními a portrét obchodníka s vínem, který načrtl, se svému modelu podobal. Byl to vrah, kdo psal takovým způsobem? Byla to jedna z nesčetných Chabutových obětí? Pokud ano, jednalo se o někoho, komu vzal ženu, aby ji potom zavrhl podle svého zvyku, nebo o muže, jenž trpěl jeho egoismem v obchodních věcech?

Maigret v duchu znovu viděl toho muže s vadnou nohou, který čekal proti vchodu do budovy soudní policie a potom se pustil směrem k Dauphinovu náměstí. Nepůsobil zvláštním dojmem. Zdálo se, že ve svých šatech spal, ale nevypadal jako pobuda. V Paříži existují tisíce lidí, které nelze zařadit do žádné kategorie. Někteří sklouzávají nezadržitelně dolů a jsou na ulici, pokud se nesnaží spáchat sebevraždu. Jiní se zapřou, zatnou zuby a stává se, že se opět proderou vzhůru, zejména když jim někdo podá pomocnou ruku.

Maigret by z hloubi duše rád tomu člověku pomohl. Přes nenávist, kterou pociťoval vůči Chabutovi a která se mu stala jediným důvodem k životu, to nebyl blázen. Byl to on, kdo zabil obchodníka s vínem? Bylo to možné. Viděl ho, jak číhá ve stínu s rukou křečovitě sevřenou na ledové pažbě pistole. Vystřelil, jak si slíbil, jednou, dvakrát, čtyřikrát a potom se pokulhávaje pustil směrem ke vchodu do metra.

Kde spal? Kam se pustil potom? Spokojil se pak s potulováním po Velkých bulvárech nebo po jiné osvětlené čtvrti či vstoupil do nějakého bistra, aby se zahřál a oslavil docela sám svůj právě dosažený úspěch?

Chabutův vrah neimprovizoval. Ten, kdo zločin spáchal, jej promyslel dlouho předtím, opakuje si dříve svou újmu, než se rozhodl jednat.

Jenže nyní byl jeho nepřítel mrtvý. Neztratil tím náhle vrah všechny důvody k bytí? O oběti se počalo mluvit jako o skvělém člověku s výjimečným obchodním talentem. Nikdo nemluvil o osobě, která ho zabila, ani o důvodech, které měl ke spáchání svého činu. Tak tedy zavolal Maigretovi a potom mu napsal. Bude psát znovu, aby bezděčně řekl všechno, co může způsobit jeho zatčení. Maigret se odebral do kanceláře velkého šéfa, neboť zvonění ohlásilo čas raportu.

„Nic nového, co by se týkalo ulice Fortuny?“

„Nic přesného. Přesto začínám mít naději.“

„Myslíte, že z toho bude skandál?“

Maigret svraštil obočí. Nemluvil se šéfem o Chabutově osobnosti a ani noviny o něm nic nevyprávěly. Proč tedy nyní mluví o skandálu? Protože ředitel soudní policie znal obchodníka s vínem? Nebo že se pohyboval v prostředí, kde byl dobře známý? Věděl tedy, že spousta lidí měla dobré důvody se na něj hodně zlobit a chuť ho zabít?

„Nemám ještě žádné jméno,“ řekl vyhýbavě.

„Každopádně jste učinil dobře, že jste se příliš nešířil před novináři.“

Později probral ostatní poštu a zavolal písařku, aby jí nadiktoval určitý počet odpovědí. Cítil, že je ještě silně unavený, zchvácený, ale nemusel již žít s kapesníkem v ruce. Lapointe vstoupil krátce před dvanáctou.

„Doufám, že se na mě nebudete zlobit. Šel jsem ze zvědavosti na ten pohřeb. Byla tam asi jen dvacítka osob a pan Louceck zastupoval zaměstnance.“

„Nepoznal jsi někoho jiného?“

„Při odchodu z kostela se mi zdálo, že nějaký muž na chodníku naproti se po mně díval. Pokoušel jsem se ho dohonit, ale než jsem mohl projít v proudu vozů, zmizel.“

„Podívej, přečti si tohle.“

Podal mu anonymní dopis a inspektor se znovu usmál.

„To se mu podobá, že?“

„Všimni si, že mě viděl na Vosgeském náměstí, na Charentonském nábřeží a bezpochyby, i když jsem vcházel do naší budovy. Musel dnes ráno čekat, že budu na pohřbu.“

„Musel mě vidět s vámi a poznal mě.“

„Byl bych rád, kdybychom měli dnes odpoledne někoho na Vosgeském náměstí. Ať si mě nevšímá. Pravděpodobně navštívím paní Chabutovou. Měl by dávat pozor, zda někdo nebrousí v blízkosti domu. Pokud bych mohl soudit, dokáže vždy snadno zmizet.“ „Chcete, abych tam šel?“

„Chceš? Tím spíše, že již znáš jeho postavu.“

Vrátil se na oběd domů, jedl s chutí a strávil jen čtvrthodinku klimbáním ve svém křesle. Po návratu na nábřeží zavolal na Vosgeské náměstí a chtěl k telefonu paní Jeanne Chabutovou. Nechala ho dost dlouho čekat.

„Omlouvám se, že vás ruším tak brzy po obřadu. Přiznávám, že spěchám, abych se seznámil s tou korespondencí, která nám patrně poskytne některé přesné údaje.“

„Chtěl byste přijít dnes odpoledne?“

„Nejraději.“

„Mám v pět hodin návštěvu, kterou nemohu odříct. Kdybyste mohl přijít ihned…“

„Budu u vás za několik minut.“

Lapointe byl již na stráži v okolí domu. Maigret se tam nechal zavézt Torrencem a odeslal ho zpět na pracoviště. Černé závěsy se stříbrnými slzami již z portálu zmizely a v bytě již nebylo ani stopy po smuteční síni. Zůstala tu jen vůně chryzantém.

Měla stejné černé šaty jako včera, ale přidala k nim brož s barevnými kameny, aby nepůsobila tak přísně. Byla naprosto bezvadná a ovládala se.

„Chcete-li, můžeme jít do mého budoáru. Velký salon je zřejmě příliš prázdný pro dvě osoby.“

„Otevřela jste trezor?“

„Neskrývám vám to.“

„Jak jste odhalila kombinaci zámku? Předpokládám, že jste ji neznala.“

„Ne. Samozřejmě. Hned jsem si pomyslela, že ji můj manžel musel mít u sebe. Prohlédla jsem jeho náprsní tašku. Když jsem otevřela řidičský průkaz, viděla jsem séri číslic a zkusila jsem je vytočit na číselníku trezoru.“

Na stolku ve stylu Ludvíka XV. připravila dosti velký balík, špatně převázaný.

„Všechno jsem nečetla, to vám říkám rovnou. Patrně by mi nestačila celá noc. Bylo pro mě trochu překvapivé vidět všechny ty papíry, co schovával. Našla jsem tam dokonce staré milostné dopisy, které jsem mu posílala, když jsme ještě nebyli svoji.“

„Myslím, že by bylo lepší začít s nedávnými dopisy, které by mohly přispět k odhalení vraha.“

„Posaďte se.“

Byl překvapen, když si nasadila brýle a rázem se z ní stala jiná osobnost. Nyní začal chápat její touhu vzít věci do vlastních rukou. Byla to chladnokrevná žena, která musela mít urputnou vůli a nevzdávala lehce úkoly, jež si určila.

„Plno lístků… Podívejte!… Tady je jeden podepsaný Rita… nevím, o kterou Ritu se jedná…

Budu volná zítra ve tři hodiny. Na obvyklém místě? Pusinky. Rita.

„Jak vidíte, není příliš sentimentální a její dopisní papír není valné úrovně kromě toho, že je parfémovaný.“

„Není tam datum?“

„Ne. Ale tento lístek se nacházel mezi dopisy z těchto posledních měsíců.“

„Nenašla jste nic od Jeana-Luca Caucassona?“

„Víte o tom? Navštívil vás?“

„Velmi se zajímá o osud svých dopisů.“

Stále pršelo a voda tvořila na vysokých okenních tabulích křivolaké stružky. Byt byl klidný, tichý. Seděli proti stovkám dopisů a lístků, které shrnovaly celý život jednoho muže.

„Tady je jeden. Chcete si ho přečíst sám?“

„Nejraději ano…“

„Jestli chcete, můžete si zapálit dýmku, mně to vůbec nevadí.“

Můj drahý Oscare!

Velmi jsem váhal, zda ti mám napsat tento dopis, ale myslel jsem na naše dlouhé přátelství a mé pochyby se rozptýlily. Ty jsi vynikající obchodník, zatímco já číslicím příliš nehovím, což vysvětluje, proč je mi tak nepříjemné mluvit o penězích.

Povolání vydavatel knih není povolání jako kterékoliv jiné. Člověk je stále na číhané a čeká na knihu, která bude mít velký úspěch. Někdy je třeba čekat dlouho, a když ti padne do rukou, nejsi schopen ji vydat.

To se mi přihodilo. Obchody stagnují a já již přes rok nic nevydal. Získal jsem nyní výjimečné dílo o některých stránkách asijského umění. Vím, že je to velká kniha, která bude mít zasloužený úspěch. Je dokonce téměř jisté, že budu moci prodat práva do Spojených států a jiných zemí, ale to mi pokryje jen malou část nákladů.

Ale abych knihu mohl vydat, potřeboval bych ihned přibližně dvě stě tisíc franků a já zatím nemám ani jeden. Meg má svou malou osobní pokladnu, ale její ulité prachy čítají jen nějakou desítku tisíc franků.

Mohl bys mne založit tou částkou? Vím, že pro tebe je to pakatel. Je to poprvé, co někoho žádám o peníze, a je mi to trapné.

Mluvil jsem o tom s Meg a ona mi řekla, že k nám cítíš příliš velké přátelství, než abys mohl odmítnout tuto službu. Zavolej mi nebo mi pošli několik řádek, abychom si dali schůzku u tebe doma nebo v některé z tvých kanceláří. Podepíši ti všechno, co budeš chtít.

„Odporné, že?“

Maigret si zapálil dýmku, zatímco ona si zapalovala cigaretu. Všiml jste si narážky na Meg? Druhý dopis je kratší.“

Oba byly napsané rukou, malým, úhledným, ale nervózním písmem. Můj drahý příteli!

Jsem překvapen, že jsem dosud nedostal odpověď na svůj dopis. Potřeboval jsem k němu plno odvahy. Je to důkaz důvěry, že jsem s tebou mluvil s takovou otevřeností. Situace se mezitím poněkud zhoršila. Mám nyní dosti blízké lhůty splatnosti a ty by mne mohly přinutit podnik zavřít.

Meg, která o tom ví, si dělá velké starosti a naléhá, abych ti napsal. Doufám, že mi dokážeš, že přátelství není plané slovo. Spoléhám na tebe a ty se můžeš spolehnout na mne. Věrně…

„Nevím, zda cítíte stejně jako já za těmi slovy silný nátlak a hrozbu.“

„Ano,“ zabručel Maigret, „je to dosti jasné.“

„Přečtěte si tedy dopis od Meg.“

Vzala namátkou jeden.

Můj velký drahoušku, zdá se mi, že je to již celá věčnost, co jsem tě neviděla, a přece to bylo v pondělí minulý týden, co jsem byla v tvé náruči, na tvé hrudi, kde se cítím tak bezpečná. Poslala jsem ti předevčírem lístek se žádostí o schůzku. Šla jsem na obvyklé místo, ale ty jsi nepřišel, a madame Blanche mi řekla, že jsi ani netelefonoval. Jsem tím znepokojena. Vím, že jsi velice zaměstnaný, že máš starost o důležité obchody a vím také, že nejsem jediná. Nejsem žárlivá, pokud mne docela neopustíš, neboť potřebuji, abys mne tiskl, až to bolí, stejně jako potřebuji cítit tvou vůni.

Dej mi tedy rychle o sobě vědět. Nečekám na dlouhý dopis, jenom datum a hodinu naší schůzky. Jean-Luc je v této době velmi zaměstnán. Má plnou hlavu nějaké knihy, která bude, jak doufá, velikánská událost jeho života. Což může být malicherné pro muže, jako jsi ty!

Líbám tě všude.

Tvá Meg „Je tady hodně podobných dopisů, plných zjevné erotiky.“

„Ten poslední byl napsán kdy?“

„Před prázdninami.“

„Kde jste je strávili?“

„V našem bytě v Cannes. Oscar si musel dvakrát nebo třikrát odskočit do Paříže letadlem. Setkali jsme se tam dole s některými přáteli z Paříže, ale ne s Caucassonovými. Vzpomínám si, že oni mají malý domek někde v Bretani, ve vesnici navštěvované zejména malíři.“

„Jiné dopisy žádající peníze jste nenašla?“

„Netoužím číst všechny. Je tu jeden lístek od Bstel e Japyové, dosti dotěrné vdovy, se kterou se po jistou dobu stýkal.“

Drahý příteli, posílám vám tento účet, který jsem nemohla zaplatit.

Těším se na shledanou.

Vaše Estel e „Účet je připojen k dopisu?“

„Já jsem ho nenašla, a tak nevím, o kolik peněz se jedná a za co byly vydány. Šperk? Kožich? Byla dnes ráno v kostele, ale nepokračovala až na hřbitov.“

„Předpokládám, že mi nedovolíte odnést ty dopisy, abych mohl strávit neděli jejich čtením?“

„Je mi nepříjemné vám něco odmítat, ale bylo by pro mě těžké se odloučit, i když jen na čas, od těchto dokumentů. Přijďte, kdy chcete, třeba zítra, chcete-li, a já vás nechám v klidu číst. Je tu jeden dopis od Roberta Trouarda, architekta, který se pokusil finančně zainteresovat mého manžela na stavbě přepychových domů.“

„Přijímal nabídky tohoto druhu?“

„Podle toho, co vím, tak nikdy.“

„Žena Trouarda?“

„Samozřejmě. Jako ty druhé. Ale myslím, že on to neví. Podívejte, tady je ten nejvýstřednější dopis. Je to šest stran bezuzdného erotismu. Nejen že ona Wanda, kterou neznám, cítí potřebu připomenout podrobně všechno, co dělali včera, ale také podrobně popisuje, co budou dělat při příští schůzce. Zdá se, jako by to byla nějaká Polka nebo Ruska. Oscarovi asi dalo pěknou práci se ji zbavit.

A jiný dopis je od Marie-France, ženy Henriho Legranda…“

Podala mu bledě modrý papír. Inkoust byl tmavě modrý.

Strašný drahoušku, měla bych tě nenávidět a to se také přihodí, pokud mne tento týden nepřijdeš požádat o odpuštění. Dozvěděla jsem se o tobě pěkné věci, neříkám od koho, poněvadž se jedná o jinou z tvých kořistí. Je pravda, že si je ani nemůžeš všechny pamatovat?

Stručně: Před několika dny se na nějaké slezině stalo, že jsi o mně mluvil. Jsem si jista, že jsi hlasitě řekl nejméně před pěti lidmi:

,Je to škoda, že má tak zvadlé prsy.‘

Já jsem již tušila, že jsi hulvát. Nyní mám o tom důkaz. Ale nemám odvahu se s tebou znovu nevidět.

Nyní jsi na tahu ty.

„To by vám připadalo mnohem šťavnatější, kdybyste ty osoby znal, kdybyste je mohl vidět, například krásnou paní Legrandovou, jak se prochází ve společnosti svého manžela s poprsím zářícím diamanty.

Nyní mne musíte opustit, poněvadž Gérard přijde každou chvíli. Gérard Aubin, bankéř, kterého jsem požádala o nějaké rady. Mám k němu plnou důvěru.

Pokud si přejete přijít zítra odpoledne…“

„Nemyslím.“

„Chápu, že chcete strávit neděli v rodinném kruhu.“

Jako by tušila, že Maigretovi se spokojí opět s tím, že půjdou odpoledne do kina v jejich čtvrti a potom se vrátí domů, držíce se v podpaží.

Venku Maigret spatřil Lapointa.

„Měl jste pravdu, šéfe, ale doběhl mě. Ten člověk je jako úhoř. Hledal jsem ho v blízkosti domu, ke kterému jsem se neodvažoval příliš přiblížit. Přibližně po půlhodině jsem se podíval na parkovou část Vosgeského náměstí, obklopenou mřížemi. Kvůli dešti tu bylo málo lidí. Na lavičce na opačné straně jsem spatřil muže, kterého jsem téměř s jistotou poznal. Měl hnědý obnošený klobouk, pršiplášť a dosti tmavý oblek.

Vstoupil jsem do parku a obrátil jsem se k němu, ale neudělal jsem ani deset kroků, když opustil lavičku a zmizel v ulici Birague.

K velkému překvapení dvou dam, které si povídaly pod jedním deštníkem, jsem se rozběhl. Když jsem doběhl do ulice Saint-Antoine, po človíčkovi nebylo ani památky. Vypadalo to, jako by vás sledoval, jako by se chtěl ujistit, že pokračujete v pátrání.“

„On o něm možná ví více než já. Jenom kdyby chtěl promluvit! Máš tady vůz?“

„Přijel jsem autobusem.“

„Použijme tedy autobusu.“

A Maigret vrazil ruce do kapes.