Dům na křižovatce (Georges Simenon)

8. ZMIZELÍ

Komisař neměl ještě kdy, aby přiběhl až doprostřed silnice, když tu pojednou se objevilo autotaxi a všemi brzdami najednou se zastavilo před pumpami na benzin.

Z vozu vyskočil jakýsi muž a chvátal k Maigretovi.

„Grandjean!…“ vzkřikl komisař.

„Benzin… rychle?…“

Šofér autotaxi byl zbledlý rozčilením, neboť musel jeti rychlostí sto kilometrů za hodinu a to vozem, jehož motor byl zařízen na rychlost sotva osmdesáti kilometrů. Inspektor Grandjean byl z kriminálního oddělení pařížské policejní prefektury. Měl sebou v taxíku ještě dva policejní inspektory. Každá pěst svírala revolver.

Benzin nabrali s horečnou rychlostí.

„Jsou daleko?“

„Asi pět kilometrů odtud.“

Šofér čekal na rozkaz k odjezdu.

„Zůstaň zde!“ velel Maigret Grandjeanovi. „Ti dva pojedou bez tebe…“

A obrátiv se k nim, doporučoval jim:

„Žádnou nerozvážnost! Tak nebo onak, už je máme… Spokojte se tím, že jim zůstanete v patách…“

Auto odjelo. Jeho rozbitý blatník dělal na silnici pekelný hluk.

„A teď mluv, Grandjeane!“

A komisař Maigret pozorně naslouchal, přitom však pilně pozoroval všechny tři domy, střežil svázaného strojníka Jojo a napínal sluch pro každý noční šustot.

„Lucas mi telefonoval, abych v Paříži hlídal zdejšího garážistu, pana Oscara. Vypátral jsem ho dost snadno… Znamenitě obědvali v restaurantu „U hlemýždě“, kde s nikým nemluvili a potom odešli do divadla Ambigu. Až do té doby nic zajímavého… O půlnoci odešli z divadla a viděl jsem, že zamířili do baru u brány Saint-Martin… Však to znáte… Tam v prvém poschodí v malém sále jsou vždy nějací švindléři… Pan Oscar si tam počínal jako doma… Číšníci ho pozdravovali, majitel mu stiskl ruku a tázal se ho, jak se daří jeho obchodům a tak dále… Také jeho žena byla jako ryba ve vodě…

Usedli ke stolu, kde seděli už tři chlapíci a jedna slepička… Jednoho z těch chlapíků jsem hned poznal. Je to klempíř z okolí náměstí Republiky… Ten druhý je vetešník z ulice v Templu… Toho třetího neznám, ale ta slepička, která byla s ním, jistě je už několikráte zapsána u mravnostní policie…Popíjeli šampaňské, smáli se a byli veselí. Potom žádali raky, želví polévku a bůhví co ještě. Opravdová hostina, jak takoví lidé už to dovedou. Chechtali se, plácali se po stehnech a chvílemi si také za-zpívali…

Potom byla také žárlivá scéna, protože pan Oscar se moc blízko tlačil k té slepičce a jeho choť s tím nebyla spokojena. Ale zase se to všecko urovnalo a na smír objednali ještě jednu láhev šampaňského.

Majitel baru přišel si přiťuknout se svými zákazníky a sám nabídl likéry… Potom, asi tak ke třetí hodině, jak myslím, přiběhl číšník a oznamoval, že pan Oscar má jít k telefonu. Když se zase vrátil z telefonní cely, už se nesmál. Vrhl na mne ošklivý, podezíravý pohled, poněvadž já sám jsem byl jediným hostem, kterého ta čeládka neznala… Šeptem mluvil s ostatními… Něco jim asi nevonělo… Obličeje se jim protáhly… Ta maličká - tím myslím manželku pana Oscara - vytřeštila oči na vrch hlavy a pila sklenici za sklenicí, aby si dodala odvahy…

Potom ten manželský párek povstal k odchodu, ale provázel je jenom jediný člověk. Kdo to byl, nevím: Nějaký Ital nebo Španěl…

Než se rozloučili se svou společností, byl jsem už na ulici.

Vybral jsem si autotaxi, které vnějškem slibovalo, že se nepovleče jako hlemýžď a přivolal jsem dva inspektory, kteří měli službu u brány Saint-Denis.

Viděl jste jejich vůz… Tedy mi uvěříte,. když vám řeknu, že už od boulevardu Saint-Michel ujížděli rychlostí aspoň sto kilometrů za hodinu… Policisté za nimi hvízdali aspoň desetkrát, ale kde pak, oni se ani neohlédli… Dalo nám to velkou práci, abychom je nespustili s očí… Šofér našeho autotaxi - je to nějaký Rus - tvrdil, že mu pokazím motor… A potom, když sem přijeli, stříleli, viďte?“

„Ano! „

Inspektor Lucas, zaslechnuv přestřelka, vyběhl z domu Tří vdov a nyní přistoupil ke komisařovi.

„Co se to stalo?“

„Co je s raněným?“ tázal se komisař místo odpovědi.

„Čím dále, tím více slábne, ba, obávám se, že nevydrží do rána… Ten chirurg by měl přijet co nejdříve… Ale co se to zde stalo?“

A inspektor Lucas si udiveně prohlížel železnou roletu garáže, proděravěnou kulkami, převrácenou postel a strojníka Jojo, stále ještě na rukou i nohou svázaného elektrickým drátem.

„Organisovaná banda, viďte, komisaři?“

„A jak organisovaná!…“

Komisař Maigret byl tentokráte mnohem starostlivější, než kdykoliv jindy. Projevovalo se to zvláště lehkým trháním rameny. Jeho rty byly směšně zkřiveny kolem špičky lulky.

„Ty, Lucasi, půjdeš roztáhnout síť… Telefonuj do Arpajonu, Etampes, Chartres, Orléansu, Le Mans, Rambouil etu… Nejlépe uděláš, podíváš-li se nejdříve na mapu… Zalarmuj nejdříve všecky četnické stanice… Ať rozestaví řetězy u vjezdu do všech měst… To, myslím, postačí… Co dělá Elsa Andersenová?… „

„Nevím... Zanechal jsem ji v její ložnici. Myslím, že je zdrcena.“

„To bych řekl!“ odsekl Maigret s neočekávaným posměškem v hlase. Byli ještě na silnici.

„Odkud mám telefonovat?…“

„Na chodbě garážistova domu visí telefonní přístroj… Započni s Orléansem, protože ti hoši patrně už jsou za Etampes.“

V osamělém statku uprostřed polí se objevilo světlo. Rolníci již vstávali. Nějaká lucerna zasvítila u zdi, ozářila její obrysy, zase zmizela a potom jedno po druhém se osvětlovala všechna okna v stáji.

„Pět hodin ráno… Už počínají dojit krávy…“

Inspektor Lucas odešel a kladivem, které si vzal z garáže, vyrazil dveře domu pana Oscara. Inspektor Grandjean kráčel za Maigretem, ani vlastně nevěda a nechápaje, co se to všechno děje.

„Poslední události jsou tak prosté a jednoduché, jako boží slunce,“ vrčel si komisař. „Zbývá pouze objasnit počátek…

A hleďme, tam nahoře je občan, který si mne zvečera zavolal jenom proto, abych si sám zjistil, že je neschopen chůze. A již po několik hodin tam sedí na stejném místě, ani se nehýbe, doslova ani se nehýbe… Opravdu, okna jsou osvětlena, viď?

A já hlupák ještě před chvílí jsem hledal nějaký signál!… Ty tomu ovšem nerozumíš, Grandjeane… Auta ujížděla kolem garáže a žádné z nich se nezastavilo…

Ale v oné chvíli to okno nebylo osvětleno…“

A Maigret se rozesmál, jako by objevil něco, co je přímo nesmyslně žertovné. A pojednou inspektor Grandjean viděl, že komisař vyňal z kapsy revolver, namířil k oknu Michonnetovy vily, za nímž byl stín hlavy, opřené o lenoch křesla. Výbuch byl suchý, jako prásknutí bičem.

Po něm následoval cinkot skla, jehož kusy se v zahradě roztříštily na střepiny. Ale v pokoji Michonnetovy vily nic se nepohnulo. Stín zůstával stále v stejné formě za prostřelenou záclonou…

„Co jste to učinil?“ tázal se udivený inspektor.

„Vyraz dveře? Nebo ještě lépe, zazvoň! Divil bych se, kdyby ti nikdo nepřišel otevřít!… „

Ale nepřišel. V domě bylo úplné ticho.“

„Tedy vyraz dveře.

Inspektor Grandjean byl statné postavy. Rozběhl se a třikrát narazil na dveře, které konečně povolily a vypadly z veřejí.

„A teď pomalu… opatrně…“

Oba měli v pravici revolver.

Nejdříve prohlédli v přízemí jídelnu. Na stole, pokrytém červeně pruhovaným ubrusem, byly ještě talíře, špinavé po večeři, a láhev, obsahující zbytek bílého vína. Maigret k němu přičichl a pak víno vypil přímo z lahve.

V salonu nikdo! Křesla, pokrytá šedivým plátnem. Otravné ovzduší pokoje stále zavřeného a málo obývaného.

V kuchyni, jejíž zdi byly obloženy bílými kachlíky, pouze kočka. Inspektor Grandjean neklidně se díval na Maigreta. Vystoupili spolu po schodišti do prvého poschodí, kde na chodbě byly tři dveře.

Komisař otevřel dveře pokoje, jehož okno vedlo na silnici.

Záclony byly zmítány vzduchem, vanoucím prostřeleným sklem.

A v křesle spatřili směšnou věc. Vycpaný rukáv, obtočený hadry, který přečníval lenoch křesla, takže z venku opravdu vypadal jako hlava, jejíž obrysy se jako stín v čínské stínohře rýsovaly na spuštěné zácloně.

Maigret se však ani neusmál, přikročil ke dveřím sousedního pokoje a vrhl proud světla své elektrické lampičky do ložnice, která byla prázdná.

Poslední poschodí. Mansarda, na jejíž podlaze byla v řadách rozložena jablka a kde se stropu visely svazky fazolí. Byla to světnice, která pravděpodobně měla být pokojem pro služku, k tomuto účelu však nesloužila, neboť krom starého nočního stolku nebyl v ní žádný jiný nábytek. Sestoupili do přízemí.

Komisař Maigret prošel kuchyní a vyšel na dvůr. Dvůr byl směrem k východu a na obzoru zvolna vzrůstalo nerozhodné denní světlo.

Malá kůlna… Její dveře se pohnuly…

„Kdo tam?…“ zahřměl a namířil revolver.

Ozval se poděšený výkřik.

Dveře kůlny, zevnitřku již nezadržovány, se samy otevřely a za nimi se objevila žena, která sklesla na kolena a žalostivě volala:

„Nic jsem neudělala! Já… já…“

Byla to madame Michonnetová. Vlasy rozcuchané a šat pošpiněný blátem a prachem.

„Kde je váš manžel?“

„Nevím!… Přísahám, že pranic nevím?… Jsem už tak dost ne-šťastná!… „

Plakala a štkala. Zdálo se, že každým okamžikem se zhroutí k zemi. Její obličej vypadal aspoň o deset let starší, než jindy, byl zkřiven strachem a zmáčen slzami.

„Já jsem to nebyla!… Já jsem pranic neudělala!… Byl to ten člověk od naproti…“

„Jaký člověk?“

„Ten cizinec… Já pranic nevím… Ale byl to on, na to se můžete spolehnout!… Můj manžel má za sebou dlouhý počestný život… Ani nevraždil, ani nekradl… Byl to on… Byl to on, ten cizí člověk…

Ten člověk se zlým pohledem… Od té chvíle, co sem přišel, všechno se zde strašně zhoršilo… Já…“

V drůbežárně bylo plno bílých slepic, které se země zobaly krásná žlutá zrna kukuřice. Kočka vyskočila na rám okna a její zelené oči se leskly v pološeru.

„Vstaňte…“

„Co se mnou uděláte?... Kdo to střílel?“

Byl na ni opravdu žalostný pohled. Madame Michonnetová měla již aspoň padesát let a přece plakala jako malé dítě. Byla zoufalá a zdrcená. Tak byla zdrcena, že téměř se vrhla komisařovi Maigretovi do náručí, když ji bezděky poklepal na rameni. Opřela se mu hlavou o hruď, chytla ho oběma rukama za kabát a vzlykala:

„Já jsem jenom ubohá žena… Po celý svůj život jsem musela mnoho pracovat!… Než jsem se provdala, byla jsem pokladní v jednom z největších hotelů v Montpel ieru…“

Komisař Maigret ji odsunul od sebe, ale nemohl zabránit její plačtivé sdílnosti.

„Kéž bych tam byla raději zůstala… Protože tam si mne vážili… Když jsem odcházela, majitel hotelu, který mne mě1 v úctě, mi řekl, dobře se na to pamatuji, že toho jednou budu litovat, že bych neměla odcházet…

A je to pravda!… Často jsem toho litovala a čím dále tím více…“

A znovu se rozplakala. Zdálo se, že pohled na její kočku ještě zvyšuje její zoufalství.

„Ubohá micko!… Ty už také nejseš k ničemu na světě!… A moje ubohé slepice, můj malý majetek, můj dům!… Hleďte, komisaři, jsem přesvědčena, že bych byla schopna zabít toho člověka, kdyby teď stál přede mnou… Hned, když jsem ho po prvé spatřila, jsem věděla, že je to člověk špatný…

Ten jeho ošklivý černý pohled…“

„Kde je váš manžel?… „

„Což já vím?“

„Odešel včera záhy zvečera, viďte? Přesně řečeno, odešel ihned, jakmile jsem ho opustil!… Nebyl o nic více nemocný nežli já…“

Nevěděla, co odpovědět. Zmateně se rozhlížela, jako by hledala nějakou oporu.

„Je to pravda, že mívá žlučový záchvat.“

„Slečna Elsa už sem přišla?“

„Nikdy!“ vzkřikla opovržlivě.

„Nechci, aby takové ženštiny ke mně chodily?…“

„A pan Oscar?“

„Zatkli jste ho?“

„Skoro.“

„Toho jsem dnes také neviděla!… Kéž by jenom můj manžel se nebyl stýkal s lidmi, kteří nejsou z naší společnosti a nemají vůbec žádné vzdělání… Ah, kéž by mužové poslouchali své ženy, když jim dobře radí… Mluvte, komisaři, co se teď vlastně stane?… Každou chvíli slyším někde střílet… Staneli se něco Michonnetovi, jistě z toho zemru hanbou!… I když ani nemluvím a tom, že jsem už příliš stará, abych mohla zase pracovat…“

„Vraťte se domů…“

„A co tam mám dělat?“

„Uvařte si něco teplého… Nebo si lehněte a spěte, můžete-li…“

„Spát?…“

A po tomto jediném slově nová potopa, nová záplava slz, ale madame Michonnetová ji musela dokončit o samotě, neboť oba policisté ji rychle opustili.

Maigret se vrátil do garážistova domu a tam na chodbě uchopil telefonní naslouchátko..

„Haló!… Arpajon?… Zde mluví policejní komisař Maigret… Prosím, řekněte mi, kolikrát v dnešní noci bylo voláno číslo, odkud mluvím?“

Musel čekat několik minut, ale konečně přece dostal žádanou odpověď.

„Byla to Paříž, Archives 27 - 45… Je to velká kavárna u brány Saint-Martin…“

„Vím… Jiné volání nebylo na křižovatku Tří vdov?…“

„Okamžik… Z garáže mne žádali, abych je spojila s četnickými stanicemi…“

„Děkuji!“

Když komisař Maigret zase vyhledal inspektora Grandjeana na státní silnici, již počal padat jemný déšť, podobný mlze. Obloha zvolna nabývala mléčné barvy.

„Myslíte, že se už v tom vyznáte, komisaři?“

„Skoro…“

„Ale ta žena hrála před námi komedii, viďte?“

„Oh ne, nikdo nemohl být upřímnější.“

„Vždyť ale… Její manžel.

„Ten? To je docela něco jiného. Počestný člověk, který se dal na špatnou cestu, nebo dáváš-li tomu přednost, ničema, který se narodil k tomu, aby zpočátku žil jako počestný člověk… je to spletitá historie… Kroutí se to jako had a člověk neví, jak se z toho dostat… Stále nové a zdánlivě zbytečné zápletky… A člověk se musí otáčet všemi směry, aby se do toho nezamotal… Ted nám zbývá vědět, v kterém okamžiku svého života se Michonnet rozhodnul, že se stane ničemou, mohu-li to tak nazvat… A konečně zbývá také zvědět, jak si vlastně představoval, že uplyne tato noc…“

Komisař Maigret vyňal z kapsy lulku a přistoupil k vratům Tří vdov. Před nimi stál policista na stráži.

„Nic nového?“

„Myslím, že se nic nenalezlo… Celý park je obklíčen… Přesto však jsme nikoho neviděli…“

Oba muži, komisař Maigret a inspektor Grandjean, vstoupili do parku a obešli celý dům, který už žloutl v ranním polosvitu a jehož architektonické podrobnosti se už počínaly rýsovat. Velký zadní salon byl v stejném stavu jako při Maigretově prvé návštěvě: Na podstavci byl stále náčrtek látky, ozdobené tmavočervenými květy. Na gramofonu černá deska. Matné ranní světlo vnikalo do salonu jako pára, nepravidelnými pruhy.

Stupně na dřevěném schodišti opět zaskřípaly. Karel Andersen ve svém pokoji, ač téměř stále sténal před komisařovým příchodem, zmlkl, jakmile ho spatřil, potlačil svou bolest, nikoliv však svůj neklid, a zakoktal:

„Kde je Elsa?“

„Ve svém pokoji.“

„Ah?“

Zdálo se, že je tím uklidněn. Povzdychl si, opatrně si ohmatal raněné rameno a bolestně při tom zkřivil ústa.

„Doufám, že na to nezemru…“

A bylo to opět jeho skleněné oko, na něž byl nejtrapnější pohled, neboť nemělo účast na životu jeho tváře. Bylo čisté, ani se nehýbalo, ačkoliv všechny svaly kolem něho byly v pohybu a bylo vytřeštěné, téměř vystupovalo z důlku.

„Byl bych mnohem raději, kdyby mne Elsa neviděla v tomto stavu… Myslíte, komisaři, že moje rameno se zase uzdraví?… Přijde ke mně nějaký dobrý chirurg?…“

Také z něho se stalo pod návalem úzkosti pouhé dítě, právě tak, jako z madame Michonnetové. Jeho pohled byl žádostivý, jako by toužil, aby ho někdo uklidnil. Zdálo se však, že mnohem více než cokoliv jiné, ho zaměstnává jeho tělesný stav, ony stopy, které nešťastnými událostmi mohly být zanechány na jeho vnějším vzhledu.

Zato však poskytoval v jiném směru důkazu pozoruhodné vůle, neobyčejné schopnosti, s jakou překonával svou bolest. Maigret, jenž si prohlédl obě jeho rány, dovedl to ocenit jako dobrý znalec.

„ „Řekněte Else…“

„Nechcete s ní sám mluvit?“

„Ne! Raději ne… Ale řekněte jí, že jsem zde, že se uzdravím, že… že mám všechny své duševní schopnosti a že ona musí mít důvěru… Opakujte jí to slovo: důvěru!… Ať si přečte několik veršů z bible… Ku příkladu Jobův příběh… Jistě se tomu usmějete, protože vy, Francouzi, neznáte bibli…

Důvěru!… „A vždy a stále poznám své…“ Je to Bůh, jenž tak mluví!… Bůh, jenž poznává své…

Řekněte jí to!… A řekněte jí také: „…je více radosti na nebi pro…“ Ona tomu porozumí… A konečně:

„…č1ověk spravedlivý je zkoušen devětkráte denně…“

Bylo to opravdu neslýchané! Ač vážně raněn, trpící velkou bolestí, natažený na posteli mezi oběma policisty, se slavnostní vážností říkal verše ze Svatého písma.

„Důvěru!… Řeknete jí to, viďte?… Protože není příkladu, že by nevinnost…“ Svraštil obočí. Nebo zachytil úsměv, který mimoděk se objevil na rtech inspektora Grandjeana a potom zamručel pro sebe za zaťatými zuby:

„Francouz!…“

Francouz!… Jinak řečeno, člověk nevěřící, člověk skeptický, duch lehkomyslný, vzpurný a neschopný pokání!

Zbaven odvahy obrátil se na posteli, čelem ke zdi, na niž upřel své jediné živé oko.

* * *

„Řekněte jí…“

Ale když komisař Maigret provázen svým společníkem, inspektorem Grandjeanem, otevřeli dveře Elsina pokoje, nikoho tam nespatřili.

Teplé ovzduší jako ve skleníku? Mlhovina tabákového dýmu. Ovzduší ženy, dusné ovzduší ženy, při němž mladík, ba snad i dospělý muž by mohl ztratit hlavu…

Ale nikdo!… Okno bylo zavřené… Tudy Elsa tedy neodešla.

Obraz, zakrývající otvor ve zdi a v něm lahvičku s veronálem, klíč a revolver, byl na svém místě…

Maigret jej nadzvedl. Revolver tam již nebyl.

„Ke všem sakrům, nedívej se na mne tak hloupě…

A Maigret, vykřiknuv tato slova, zlostně pohlédl na inspektora, který stál těsně za ním a díval se na něho ve zbožném obdivu.

V tomto okamžiku komisař stiskl zuby tak silně, že překousl špičku a lulka spadla na koberec.

„Ona tedy uprchla?“

„Mlč!…“

Zuřil a byl přitom nespravedlivý. Poděšený Grandjean se jenom přikrčil. Ještě nebyl bílý den. Venku v parku stále ještě šedá pára, která poletovala nad zemí, ale nerozjasňovala se. Na silnici ujíždělo pekařovo auto, stará fordka, jejíž přední kola se podivně klikatila na asfaltu.

Maigret pojednou odešel na chodbu a rozběhl se dolů po schodišti. V okamžiku, kdy vběhl do salonu, jehož zasklené dveře byly doširoka otevřeny do parku, zaslechl hrozný výkřik, výkřik smrtelný, jako zahoukání sovy a zoufalé volání vražděného zvířete. Byl to výkřik ženy, ale ozýval se jako dušený nějakou nevysvětlitelnou překážkou. Bylo to buď hodně daleko, nebo hodně blízko. Mohlo se to ozývat s římsy domu. Mohlo se to však ozývat odněkud ze země.

A úzkostlivý dojem, vzbuzovaný tímto výkřikem, byl tak velký, že policista, dosud stojící u brány, rychle přiběhl se zbledlými tvářemi.

„Komisaři!… Slyšel jste to?…“

„Ticho, ke všem čertům!“ zasyčel Maigret, jehož rozčilení dostoupilo vrcholu. Ještě nedokončit tato slova a již třeskl výstřel. Ale výstřel tak tlumený, že nikdo nemohl říci, zda se ozval vlevo nebo vpravo, v par-ku nebo v domě, na poli nebo na silnici. Po tomto výstřelu se na dřevěném schodišti ozvaly kroky.

Byl to Karel Andersen, jenž sestupoval, namáhavě jako ztuhlý, s rukou na prsou, a jenž křičel jako šílenec.

„Je to ona!“

Zajikal se. Jeho skleněné oko bylo vytřeštěné a oko zdravé těkalo všemi směry.