Dům na křižovatce

7. DVOJÍ ZRANĚNÍ

Odnesli Karla Andersena do jeho ložnice.

Následoval inspektor, přinášeje z přízemi petrolejovou lampu. Raněný již nechroptěl, ani se nehýbal. Když ho však položili na lůžko, Maigret se k němu sklonil a zjistil, že má pootevřená oční víčka.

Andersen ho poznal a zdálo se, že při tomto pohledu se trochu uklidnil. Zašeptal, vztahuje ruku k ruce komisařově:

„Elsa?…“

Stála na prahu jeho ložnice, ztrnulá v postoji úzkostlivého vyčkávání. Pod očima měla temné kruhy. Byl to opravdu dojemný výjev. Karel Andersen ztratil svůj černý monokl a vedle jeho zdravého oka, které zčervenalo horečkou, oko skleněné si zachoval:o svůj umělý, upřený pohled. Petrolejová lampa vrhala všude tajemné stíny. Venku bylo slyšet policisty, kteří prohledávali celý park. Jejich těžké boty skřípaly na písku cest.

Elsa, stále jako ztuhlá, sotva se odvažovala přiblížit se k svému bratrovi, když Maigret ji k tomu vyzval.

„Myslím, že má ošklivou ránu,“ podotkl inspektor Lucas polohlasem. Jistě ho slyšela. Pohlédla na něho a opět zaváhala, majíc přistoupiti ke Karlovi, jenž ji hltal okem a snažil se pozvednout na lůžku.

Pojednou vybuchla ve vzlykot, odvrátila se, vyběhla z Karlovy ložnice a vrátila se do svého pokoje, kde plačíc se vrhla na divan,.

Maigret pokynul inspektorovi, aby ji střežil a sám se zabýval raněným. Svlékl mu kabát a potom vestu, počínaje si přitom jako muž, který si již zvykl na dobrodružství takového druhu.

„Nic se nebojte… Už jsme poslali pro lékaře… Elsa je ve svém pokoji…“

Andersen mlčel jako zdrcen nějakým záhadným neklidem. Rozhlížel se kolem sebe jako člověk, jenž se snaží rozřešit nějakou hádanku, pochopit nějaké vážné tajemství.

„Nejraději bych vás ihned vyslechl… Ale…“

Komisař se sklonil k Dánovu obnaženému tělu a svraštil obočí.

„Byl jste zraněn dvěma výstřely… A tato rána na zádech rozhodně není čerstvá…“

A byla to rána hrozná!

Deset čtverečních centimetrů kůže bylo urváno z těla. Kůže byla doslova rozsekaná, spálená, naduřelá a pokryta kapkami sedlé krve. Tato rána již nekrvácela, což dokazovalo, že byla stará několik hodin.

Zato druhá rána byla teprve nedávná. Kulka čistě projela levou lopatkou. Maigret, omyv ji, odhodil na zem zploštělou kulku, kterou snadno vyňal z poraněného místa. Nebyla to však kulka z revolveru, ale z karabiny, právě taková kulka, jakou byla zastřelena paní Goldbergová.

„Kde je Elsa?...“ zamručel raněný, jenž přes všechnu bolest, jistě velkou, ani jednou nevykřikl a pouze zkřivil obličej…

„Ve svém pokoji… Ani se nehýbejte… Viděl jste člověka, který na vás vystřelil?… Toho druhého, chci říci?“

„Ne…“

„A což ten prvý?… Kde to bylo?…“ Čelo raněného muže se svraštilo. Andersen pootevřel ústa, aby odpověděl, ale unaveně se toho zřekl a pouze jeho levice pohybem sotva znatelným snažila, se vysvětlit, že již není schopen slov.

* * *

„Co tomu říkáte, doktore?“

Bylo to nepříjemné, velmi nepříjemné, zůstávat v tomto pološeru. V celém domě byly pouze dvě petrolejové lampy, jednu z nich postavil…