Láska za časů cholery

Gabriel García Márquez
(Hodnocení: 1)

98 

Elektronická kniha: Gabriel García Márquez – Láska za časů cholery (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: marquez10 Kategorie: Štítky: , ,

Popis

Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery

Anotace

Déle než 51 let čekal Florentino Ariza na novou příležitost, aby mohl Fermině Dazové vyznat nekonečnou lásku, na chvíli, až její 80letý manžel, slovutný lékař, zemře. Tehdy přichází chvíle pro kdysi opuštěného milence. Než se oba staří lidé spolu vypraví po řece Magdaleně, aby nedotčeni zlobou světa vpluli do elysia své lásky, stáčí se autorův pohled do jejich minulosti plné všedních věcí i nepravděpodobné krásy. Geniální vypravěč sestupuje do nížin triviální literatury a líčí své postavy v rozmanitých podobách lásky, lásky romantické i domestikované, lásky „osamělých lovců“ i lásky manželské. Na sentimentální příběh z lidové četby navěšuje vlastní vzpomínky a sny.

Gabriel García Márquez – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Láska za časů cholery

  1. Dana Linková

    Je zde úžasně zachycený vývoj hlavních postav, se kterými prožíváte cestu jejich životem, a od jejich mládí po stáří můžete sledovat vývoj vztahu, který byl nucen fungovat z velké části na dálku. Sledujete lásku, která přetrvala skoro nekonečných 50 let, a která prošla vývojem stejně tak jako životy a charaktery obou hlavních hrdinů. Úžasná kniha a o něco později jsem viděla i filmové zpracování, které hodnotím také hodně vysoko.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tak uplynuly tři týdny; několik dní nenašla na prádle po té vůni ani stopy, ale znenadání, když to nejméně čekala, ji objevila znovu a potom ji několik dní po sobě nacházela zas a znovu, troufalejší než kdy předtím, ačkoli jeden z těch dní byla neděle s rodinnou oslavou, kdy se od sebe ani na okamžik neodloučili. Jednoho dne se proti svému zvyku, ba proti svému chtění přistihla v manželově ordinaci, jako by to nebyla ona, nýbrž nějaká jiná žena, provádějící něco, co ona by nikdy neprovedla, jak s pomocí skvostné bengálské lupy luští nečitelné záznamy o lékařských návštěvách v posledních měsících. Bylo to poprvé, co sama vstoupila do pracovny prosycené večerní rosou kreozotu, v níž se všude kupily knihy vázané v kůži neznámých zvířat, potemnělé podobenky školních skupinek, pergameny s čestnými uznáními, astroláby a arabské válečné dýky shromažďované po mnoho let. Tuto tajnou svatyni vždycky považovala za jedinou část soukromého života svého muže, do níž neměla přístup, neboť nebyla zahrnuta do lásky, a pokud sem párkrát v životě vkročila, pak pokaždé s ním a vždycky jen letmo. Necítila oprávnění vstupovat sem sama, tím méně provádět tady pátrání, které jí nepřipadalo slušné. Ale byla tu. Chtěla se dopátrat pravdy a pátrala po ní s nedočkavostí sotva poměřitelnou s nepopsatelným strachem, že se jí dopátrá, poháněna neovladatelným puzením silnějším než její vrozená hrdopyšnost, naléhavějším než její důstojnost: byla to uhrančivá muka.

Nic se jí nevyjasnilo, poněvadž i manželovi pacienti, až na společné přátele, patřili do světa, který byl výhradně jeho panstvím, neměli pro něj totožnost ani tvář, nýbrž znal je podle bolestí, nerozpoznával je podle barvy očí nebo po vytáčkách jejich srdce, ale podle velikosti jejich jater, povlečení jejich jazyka, sedimentů jejich moči, halucinací jejich nočních horeček. Věřili v jejího muže, věřili, že žijí díky jemu, a zatím žili pro něho a nakonec se scvrkávali na jedinou větu, vlastnoručně vepsanou doktorem Urbinem na dolní okraj lékařské zprávy: Klid, Bůh tě očekává u brány. Po dvou hodinách k ničemu vyšla Fermina Dazová z pracovny s pocitem, že se dala svést k nestoudnosti. Štvána svou představivostí, začala u manžela pozorovat změny. Zdál se jí uhýbavý, bez chuti u stolu i v posteli, se sklonem k podrážděnosti a k ironickým poznámkám; když pobýval doma, nebyl to ten někdejší klidný muž, nýbrž lev v kleci. Poprvé od té doby, co se vzali, začala hlídat jeho pozdní příchody, kontrolovala ho na minutu přesně, lhala mu, aby z něj vypáčila pravdu, ale když si pak protiřečil, cítila se na smrt zraněná. Jednou v noci se leknutím probudila s pocitem čehosi přízračného: připadalo jí, že ji muž ve tmě pozoruje pohledem plným nenávisti. Podobný otřes prožila kdysi v raném mládí, když v nohou postele uviděla Florentina Arizu, pouze s tím rozdílem, že tehdy nešlo o zjevení nenávisti, nýbrž lásky. Tentokrát to ostatně žádná vidina nebyla: její muž byl ve dvě hodiny v noci vzhůru, seděl na posteli a pozoroval ji, jak spí, ale když se ho zeptala, proč to dělá, popřel to. Položil hlavu zpátky na polštář a řekl:

"Muselo se ti něco zdát."

Po této noci a po dalších podobných zážitcích z té doby, kdy ztratila jistotu, kde končí skutečnost a začíná zdání, pochopila v jednom jasnozřivém okamžiku, že začíná bláznit. Nakonec si všimla, že její muž na Zelený čtvrtek nepřijímal tělo Páně, a uvědomila si, že v několika posledních týdnech nešel k přijímání žádnou neděli a nenašel si toho roku čas, aby se uchýlil k obvyklému nábožnému rozjímání v ústraní. Když se ho zeptala, co je příčinou těch neslýchaných změn jeho duchovního zdraví, dostalo se jí zmatené odpovědi. Tohle byl pro ni rozhodující klíč, poněvadž od svého prvního přijímání v osmi letech nikdy nevynechal oltářní svátost o tak významných církevních svátcích. Tímto způsobem se dopídila, že její muž žije ve smrtelném hříchu a navíc že se rozhodl v něm setrvat, poněvadž nevyhledal pomoc svého zpovědníka. Nikdy předtím si neuměla představit, že by člověk mohl tak trpět kvůli něčemu, co se zdálo být pravým opakem lásky, ale tak tomu bylo; došla k závěru, že jediná pomoc, jak z toho neumřít, je podpálit to hnízdo zmijí, které jí otravuje nitro. Což se i stalo. Jednou odpoledne se na terase dala do látání ponožek, zatímco doktor Urbino se pomalu chýlil ke konci své každodenní četby po siestě. Zničehonic odložila jehlu, posunula si brýle na čelo a hlasem, ve kterém nebyla nejmenší stopa tvrdosti, jej tázavě oslovila:

"Doktore."

Byl ponořený do četby LÍle des pingouins, románu, který v té době kdekdo četl, a odpověděl jí, aniž se vynořil nad hladinu: Oui. Nedala se zviklat.

"Podívej se na mě."

Udělal, jak si přála, a podíval se na ni, aniž ji v mlze brýlí na čtení viděl, ale nemusel si je ani sundávat, neboť i tak jej sežehly řeřavé uhlíky jejího pohledu.

"Co se děje?" zeptal se.

"Ty to víš líp než já," řekla.

Víc nepověděla. Posunula si zase brýle na nos a dál štupovala ponožky. Takto zjistil, že dlouhé hodiny úzkosti dospěly ke konci. Na rozdíl od toho, jak si tento okamžik představoval, nepocítil v srdci nic, co by se podobalo zemětřesení, nýbrž nenadálý mír. Zaplavila ho nesmírná úleva, že se dříve než později stalo to, co se dříve či později muselo přihodit: přízrak slečny Bárbary Lynchové konečně vstoupil do domu.

Doktor Juvenal Urbino se s ní seznámil před čtyřmi měsíci v externím ambulatoriu špitálu u Milosrdných, kde čekala, až na ni přijde řada, a okamžitě si uvědomil, že se v jeho životě přihodilo cosi nenapravitelného. Byla to vysoká a elegantní mulatka velkých kostí, jejíž pleť měla barvu a čerstvou hebkost melasy; tenkrát to dopoledne byla v červených šatech s bílými puntíky a na hlavě měla klobouk ze stejné látky s širokánskou krempou, který vrhal stín i na její víčka. Vypadala, jako by byla určitějšího pohlaví než ostatní lidské bytosti. Doktor Juvenal Urbino v ambulanci neordinoval, ale kdykoli měl cestu kolem a zbývalo mu trochu času, zašel dovnitř, aby svým dospělým žákům připomněl, že ze vš…