Doktor Urbino Daza byl v soukromí právě takový, jaký se jevil na veřejnosti; moc důvtipu nepobral, choval se neohrabaně a trpěl nenadálou lekavostí, takže zničehonic vzrušeně nadskakoval, když ho něco potěšilo anebo sklíčilo, a bez zjevné příčiny se pýřil, což zavdávalo důvody k obavám o pevnost jeho duševního zdraví. Docela jistě ale byl tím, kým se na první pohled jevil, a z čeho měl Florentino Ariza největší obavy, aby se to o něm neříkalo: hodný člověk. Jeho žena naopak byla živá bytůstka s plebejskou jiskrou a vyjadřovala se trefně a přiléhavě, což poněkud zlidšťovalo její prudkou eleganci. Ke kartám si člověk nemohl přát lepší společníky a nenasytnou potřebu lásky Florentina Arizy vrchovatě naplnila iluze, že se nachází v rodinném kruhu.
Jednou večer, když společně vycházeli z domu, jej doktor Urbino Daza požádal, aby s ním poobědval. "Zítra přesně v půl jedné ve Společenském klubu." Bylo to pozvání na vybranou krmi s otráveným vínem: přístup do klubu byl omezen různými podmínkami a jednu z nejzávažnějších překážek představoval nemanželský původ. Strýc Lev XII. udělal v tomto směru rozčilující zkušenosti a sám Florentino Ariza byl kdysi z klubu ostudně vyveden, když už seděl za stolem, pozvaný jedním ze zakládajících členů, který mu byl zavázán za nejednu nesnadnou úsluhu v říčním podnikání. Tomu nezbylo, než vzít ho na oběd někam jinam.
"My, kteří stanovíme pravidla, je nejvíc musíme dodržovat," řekl. Ve společnosti doktora Urbina Dazy nicméně riziko podstoupil a dostalo se mu vybrané péče, ačkoli zlatá kniha prominentních hostí mu k podpisu předložena nebyla. Oběd byl krátký, jen ve dvou, a proběhl v mollové tónině. Obavy, které Florentina Arizu v souvislosti s tímto setkáním tísnily od předchozího večera, se rozptýlily hned při úvodní skleničce portského. Doktor Urbino Daza si s ním chtěl pohovořit o matce. Z jeho řeči Florentino Ariza pochopil, že o něm Fermina Dazová se synem mluvila, a nejenom to: ke svému úžasu zjistil, že lhala v jeho prospěch. Synovi namluvila, že se od dětství přátelili, hráli si spolu od té doby, co se přistěhovala ze San Juanu de la Ciénaga, že to byl on, kdo vedl její první čtenářské kroky, za což je mu zavázána dávnou vděčností. Navyprávěla mu také, že cestou ze školy kdysi trávila dlouhé hodiny u Tránsito Arizové v galanterním krámku a pod jejím vedením se tam navyšívala něco skvostných věciček, poněvadž Tránsito Arizová byla vyhlášená učitelka ručních prací, a pokud se s Florentinem Arizou nadále častěji nestýkala, pak ne proto, že by nechtěla, ale poněvadž se jejich životní cesty rozešly.
Než se doktor Urbino Daza dostal k tomu, co mu leželo na srdci, stočil řeč na stáří. Byl toho názoru, že staří lidé jsou brzdou pokroku, a kdyby nepřekáželi, svět by spěl rychleji kupředu.
"Lidstvo postupuje rychlostí nejpomalejšího, tak jako vojsko na pochodu," řekl. Předvídal humánnější, a tudíž civilizovanější budoucnost, kdy budou lidé izolováni v okrajových městech, jakmile ztratí schopnost postarat se sami o sebe, a tím budou uchráněni hanby, trápení i té hrozné osamělosti stáří. Z lékařského hlediska, jak soudil, by dělící hranicí mohla být šedesátka. Dokud se ale nedopracujeme k tomuto stupni soucitu, není tu jiné řešení než starobince; tam se stařečkové mohou navzájem utěšit, poněvadž jsou mezi svými, shodnou se ve svých zálibách i averzích, ve svých mrzutých náladách a smutcích, a jsou ušetřeni přirozených generačních neshod. "Staří lidé jsou mezi starými lidmi méně staří," řekl. Takže doktor Urbino Daza chtěl Florentinu Arizovi poděkovat, že jeho matce poskytuje v osamělosti vdovství milou společnost, požádat ho, aby v tom pro dobro jich obou a v zájmu pohodlí celé rodiny pokračoval i nadále a měl trpělivé pochopení pro její stařecké nálady. Florentino Ariza přijal rozuzlení rozmluvy se značnou úlevou. "Buďte klidný," řekl doktoru Urbino Dazovi. "Jsem o čtyři roky starší než vaše matka, a ne od nynějška, ale dávno a dávno předtím, než vy jste se narodil." Neubránil se pokušení ulevit si trochou ironie.
"V té vaší b…
Dana Linková –
Je zde úžasně zachycený vývoj hlavních postav, se kterými prožíváte cestu jejich životem, a od jejich mládí po stáří můžete sledovat vývoj vztahu, který byl nucen fungovat z velké části na dálku. Sledujete lásku, která přetrvala skoro nekonečných 50 let, a která prošla vývojem stejně tak jako životy a charaktery obou hlavních hrdinů. Úžasná kniha a o něco později jsem viděla i filmové zpracování, které hodnotím také hodně vysoko.
Romana S. –
Nejsem zrovna typická čtenářka milostných příběhů, rodinných ság a ani moc nemusím historické romány. Takže tahle kniha by mě vlastně neměla oslovit. Ukazuje se však, jak jsou někdy žánrová zařazení zrádná, protože tohle je úplně jiné kafe – Marquezův příběh dramatu celoživotní lásky mě naprosto dostal!