Dobrou a ještě lepší neděli (František Nepil)

Albrechtice nad Vltavou

Pojďme si hrát chvíli na to, že svět je normální a lidi taky! Už proto, že on převážně normální je, a pokud není, je to vaše chyba, protože čtete a posloucháte kdeco. Kdo čte a poslouchá kdeco, je z poloviny na mrtvici a z poloviny na oběšení. Vy si totiž ty noviny nesmíte tak brát, vy ne­smíte zapomínat, že aby je vůbec někdo kupoval, musí být plné něčeho, co vás ukrutně našňupne anebo vyděsí. Vy například, dokud normálně rozvážíte brambory nebo klofete na stroji, jste - promiňte, že vám to říkám tak bez servítku - novinářsky bezcenní. Novinářsky zajímaví začnete být teprve když vás přejede autobus, když zapálíte slepičárnu, když zorganizujete demonstraci proti něčemu, co by nikoho ani nenapadlo, anebo když rozemelete svou manželku v mlýnku na maso. Abyste stáli za povšimnutí i bez těchto náležitostí, museli byste žít v Albrechticích nad Vltavou před 160 lety, kdy tam farářoval velebný pán Cíza.

Albrechtccký kostel je obklopen nejkrásnějším hřbitovem, jaký jsem v životě viděl, včetně vyšehradského i se Slavínem. Pan farář mu dal to tiž výtvarnou a myšlenkovou osnovu tak nádhernou, že žít v jeho době, třásl bych se nedočkavostí, kdy si pro mně přijde zubatá s kosou. Když na albrechtický hřbitov vkročíte, octnete se naráz v ráji, ale opravdu naráz, bez očistce, bez nebeského lustrování, a poprvé zazávidíte nebožtíkům. Hřbitov je obehnán souvislou hradbou malých obloučkových kapliček a co kaplička, to barevná freska, tedy malba na omítce. Což samo o sobě je vzácné jen dokud na vás někdo nevyrukuje se Sixtinskou kaplí. Jenže v Albrechticích co kaplička, to hrob, a co nebožtík, to staročeský životopis ve verších; a to v Sixtinské kapli neuvidíte. Nikoli tedy jen „Zde odpočívá jméno, datum, spi sladce“, nýbrž rýmované curriculum vitae nejméně v osmi hutných řádcích. A to nemluvím o tom, že celý hřbitov je i malou školou demokracie. Neboť ten veršovaný epitaf má mlynář a hrnčíř stejně jako slouha, školáček, jenž „rád do školy chodíval“ i“v počestnosri zestaralý žebráček.“

A ty krásné insitní verše!

„Zde spočívá vysloužilý invalida kanonýr,
Proti Bonapartu válčil by vydobil světu mír.
Z bucharonu strašně houkal na svého nepřítele
Udatně si počínaje dostal plešve na těle... „

Jenže se neúspěšně utkal s hroznějšími protivníky, totiž se světem, satanášem a zlou žádostí. Tehdy zjistil, že proti nim nepomáhá žádná z osvědčených konvenčních zbraní, nýbrž jen půst, modlitba, almužna a pravé pokání.

Nad příjemnějším problémem se o pár hrobů dál zamýšlí vděčný vdovec:

„Rodiče a dvě manželky mám zde v Pánu pohřbené,
Kterým pak jest moje srdce více lásky povinné?
První jsou mě vychovali, druhé tělo mé byly
Tamti Bohem život dali, tyto zas ho blažily... `

Ale poradí si s tím: nechá to na Pánubohu a rozhodne se:

„Já jen budu dobré skutky konat za své miláčky,
By nás tam Bůh všechny přijal za své dcery, synáčky. „

Až do Albrechtic přijedete, nezapomeňte si vyhledat baladu o tom, jak uhřátého trefil šlak při plavení koní v rybníku. Padne-li na vás deprese z útrap nebohé ženy, které z noh zchromlých nepřestávalo shnilé maso padati, snad vás trošku povzbudí hodnocení věrného myslivce, jenž „zloděje a škůdce lesní pokutoval udatně.“ Ostatně zaplavíli vás přece jenom tíseň, je tu ještě hřbitovní humor. Jedna z desek připomíná přísloví Kdo jinému jámu kopá a konstatuje, že do takové jámy upadl smrtelník, jenž vykopal mnoho jam svým bližním a strkal je do nich, aniž by ho za to Hospodin odsoudil. Ani lid mu nezlořečil, naopak:

„Za to všechno ještě se mu postavil pomník.
Co to bylo za člověka? - On to býval náš hrobník. „

Blíží se čas, kdy se města, osady a obce začnou chlubit i živit tím, co jinde nemají. Vy, Albrechtičtí, to máte snadné, vy na svůj hřbitov nikoho za méně jak desetikorunu nepouštějte. Ale protože svět není ani bez vandalů, vyzbrojte dnešního hrobníka železnou holí a pošlete ho i s panem farářem do rychlokursu karate. A vy, kdo mě posloucháte, nenechte se odradit tím, že moje povídání není zdaleka tak pěkné jako ten hřbitov. Ten stojí při výletech do Evropy za shlédnutí zrovna tak jako Mozartův rodný dům, bojiště u Waterloo či skála Lorelei na Rýnu.