Bratři Ramazovi (Egon Bondy)

Konečně se trochu ochlazovalo. Vlastně jen přestaly sluneční paprsky bodat jako tisíc jehel. Vzduch dosud stál, ale dalo se čekat, že přijde vánek. Míša s Ivanem odpočívali dál na lehátkách a četli. Aljoša uprosil Míšu, aby se ráčil obtěžovat a vyhrabal mu z ponožek v kufru slíbený balíček a pásky s novými Plastiky a Šafránem. Pak vyrazil za kluky ale jen pěšky, takže nemohli jít daleko. Ferda vylezl od televize a vyjel z garáže s malou motorovou sekačkou trávy. Míša chtěl protestovat, aby jim tu nesmrděl pod nosem, ale Ferda začal na nejvzdálenějším konci. Trávník nebyl sice zanedbaný, ale snad ho pro zítřejší oslavu chtěl mít starý jako na anglickém panství. Občas se vyložil z některého okna, když teď všechna byla otevřena. Natašu nebylo vidět nikde. Ivan si občas představil, že ji starý zamordoval a co na to bude Míša říkat. Ale vrátil se dál k prehistorickým malbám a byl spokojen. Den končil, ale jemu ještě zbývalo dobrých pět hodin na pohovce pod lampičkou a s knihou. Svět už na něho opět ztratil nároky. Až do rána bude užívat života. Míša studoval s barevnými tužkami v ruce nějaké úřední materiály. Ivanovi se nezdálo, že by ve skutečnosti byl nějak nešťastný kvůli Nataše. Byla to pro něho patrně v první řadě prestižní záležitost – a možná i vyděračská. Ale z toho se nikdo nezblázní. Ani starej. I kdyby musel pustit hodně. Ivan věděl, nebo si aspoň myslel, že starej je opravdu silný člověk a svým způsobem formát. Jestli to bude jednou i Míša, o tom spíš pochyboval. Bude zajímavé vidět je, až se chytnou. Ale hlavně tu jsem od toho, abych přece jen dal pozor, myslel si, ale nevzrušovalo ho to ani za mák. S potěšením sledoval výklady autora o Lasceaux a porovnával ho s připojenými reprodukcemi. Skutečně vzorně vybavená publikace. Škoda, že na nic takového nemá peníze a musí to zas vrátit. Beztak byl vůbec udiven, že to v Archeologickém ústavu měli. Dobrovolně se vzdali přídělu deviz na všechny časopisy. No, asi každý z nich dostává něco od kolegů. Jako o sám. I když málo. Z lesa se zdál doléhat řev říjících zvířat, takže oba s Míšou zvedli hlavy. Míša ale za deset vteřin dokonce identifikoval i punkovou skupinu a s úsměvem to sdělil Ivanovi.

„Když my jsme byli mladí“, řekl Ivan, „poslouchali jsme Luxemburk. Mělo to pro naše bližní tu výhodu, že se s tím nedalo chodit do lesa. Pak přišli tranzistory a teď maj magneťáky. Až bude to video – dá se s tím taky otravovat lidem život i venku?“

„Zatím ne -“ zazubil se Míša. „Zaplaťpánbůh, zatím na to potřebujou televizní bednu.“

„Voni to Japonci zminiaturizujou“, řekl Ivan a obrátil stránku. Stál tu nádherný rudý tur. Ivan ho znal a měl ho rád.

Ferda pomalu objížděl dům kolem dokola. Točit volantem zřejmě dokázal až neandrtálec, pomyslel si opět Ivan a všiml si, že červánky se drží už jen nad korunami stromů. Pomalu už se bude za chvíli opravdu stmívat. Zdálo se mu, že od bazénu vane chlad, ale voda musela být dosud velmi teplá. Nešel to zkoušet. Byl rád, že si už může jít lehnout. Kývl na Míšu a bez řečí začal odnášet slunečníky a odvalovat litinové podstavce a na betonový okraj bazénu, aby tu Ferda mohl jezdit, až se sem dostane.

„Míšo“, řekl Ivan, „víš, že se ti do ničeho nechci plést, ale zítra by ses měl držet. Jestli si starý vyvzpomněl, že chce slavit ty narozeniny s náma se všema, tak mu to neber.“

„Prd mu na nás sejde, ale jestli dá pokoj on, já dám taky. Už mě to stálo dost nervů. Ať to skončí jak chce.“

„To je dobrý, že to už tak bereš -“ řekl Ivan.

„Von se spálí sám“, odpověděl posupně Míša a Ivan měl nepříjemný pocit, že se zítra přece jen servou. Neměl sem prostě jezdit.

Padala tma. Kluci v lese si vyhrávali, ale projevili víc rozumu, než Ivan čekal, a ztlumili to. Solidárně se podělili o houbičky. Skutečně už z loňského roku poslední. Aljoša seděl ve tmě – protože si nerozdělali ohýnek a jen občas když bylo třeba, si zablikali baterkou – a hudba s psilocybou mu pomalu rozjasňovaly hlavu. Postupně všichni zmlkli a zastavili magneťák. Nad mýtinkou, na níž seděli, se klenulo nebe, jaké vídali jen někdy, právě jen když dojeli až daleko za Prahu, a to moc často nebylo. Mezi stromy se začali objevovat noční obyvatelé lesa. Nezřetelné postavy vil, bludiček, ohnivých mužů a temných pravěkých duchů. Stále blíž a blíž se přibližoval a děsivě volal někdo, kdo se dral cestou necestou podrostem. Doprostřed paseky vběhla liška nebo to byl vlk nebo šakal a pozoroval je zářícíma očima-. Aljoša věděl, že s ním mluví. Cítil, jak veliká duše světa je všechny začíná obejímat. Cítil Velikou jednotu vesmíru, který se mateřsky rozevřel jak před ním tak v jeho duši. Zakoušel nesmrtelnost. Vesmír plynul skrze něj a Aljoša se nepokoušel ho zachytit. Stále dál a dál se šířilo vlnění, které s sebou bralo jeho vědomí. Dohlédal pomalu na sám pokraj světa, kde končí vše a začíná milostiplné nic. Nádhernost nádhernosti mu brala dech. Nevěděl, má-li oči zavřené nebo otevřené. Byl sám světem, vesmírem, Duší, Jednotou. Mlčky a bez hlasu jej oslovoval Bůh. Byl v jeho ruce – maličký a přece celý svět – plačící pokorou a přece pln nevyjádřitelné radosti. Bůh byl. Byl slastný a mlčenlivý. Bůh nekonečné tvárnosti. Bůh nesčíslných podob. Aljoša mu naslouchal a jeho řeč a jeho řeč nebyla řečí slov. Byla to řeč konkrétní zkušenosti, kterou mu předával a Aljoša ji vstřebával. Zkušenost života, moudrosti a lásky, jež nemají naplnění. Zvedl hlavu a zjistil, že třpytící se hvězdy září v něm. Jejich zář oslepovala oko, řeč mlčení ohlušovalo ucho. Dozvídal se snad jen prvních nápovědí o skutečnosti, ale nápovědí, jež nelze zapomenout. Čas je jen přelud a život trvá bez počátku a konce. Noc mu spočinula pod hlavou jako hebká poduška a Aljoša na chvíli tiše usnul, aniž by musel přecházet z bdění do spánku. Jejich jednota trvala a Aljošovi bylo jako v srdci klidu.

Míša ještě jednou vyhlédl z okna k domu. V okně Ramazovy ložnice svítilo malé světýlko. Starý přemýšlel nebo na něčem pracoval. Míša se přistihl při tom, že mu to už začíná být jedno. Všecko mu už bylo jedno, ať to dopadne jak dopadne. Ale nemuselo to dopadnout jen dobře. Ivan za stěnou dočetl. Už před drahnou chvílí vzal prášky, ale noc mu připadala dusná a spánek se mu vyhýbal. Spánek, který si tak přál. Zvlášť dnes. Nemůže přebrat, aby zítra nebyl jak praštěný. Musí vyjít ven a trochu se poprocházet. Každý spí. Je ticho.