Ukolébavka (Ed McBain)

15

Tato neděle nebyla dnem odpočinku.

Nic pro utahané lidi.

Jamie Bonnem ze seattleské policie se snažil mluvit trpělivě a chlácholivě, ale jeho slova zněla naštvaně. Nelíbilo se mu, že mu někdo volá v neděli takhle brzy ráno. Tedy brzy pro něho. U Carelly už bylo deset hodin dopoledne.

Navíc se ten případ vůbec nehnul z místa, kterýžto chmurný fakt mu Carella připomněl.

„Ano,“ prohlásil útočně. „Mluvili jsme s tím Gillettovým klukem. A taky s jejím dřívějším chlapcem. U vás se to běžně nedělá“?“

„Jistěže dělá,“ odvětil Carella roztomile. „Jak to s nimi vypadá?“

„Na tom Gillettovi ještě pořád pracujeme.“

„Co to znamená?“

„Na noc vraždy nemá žádné pořádné alibi.“

„A kde říká, že byl?“

„Prý si doma četl. Znáte nějakýho dvaadvacetiletýho kluka, kterej večer sedí doma a čte? Eddie Gillette byl doma a četl si.“

„Bydlí sám?“

„U rodičů.“

„A ti byli kde?“

„V kině.“

„Zeptali jste se ho, kde byl na Silvestra?“

„Obou jsme se jich vyptávali, kde byli na Silvestra. Protože jestli je tu souvislost s tou vraždou dítěte tam u vás...“

„Je to možné.“

„Neztrácíme to ze zřetele, Carello. Nevyloučili jsme nikoho jen proto, že byl tu noc tady v Seattlu, ale když nám na druhou stranu někdo poví, že se flákal po východním pobřeží...“

„Co vám pověděl Gillette?“

„Byl přímo tam, na vašem písečku.“

„Tady?“ Carella se sklonil blíž ke sluchátku.

„Jel na prázdniny k babičce.“

„Šli jste po tom?“

„Ne, šel jsem se radši vyčůrat,“ odsekl Bonnem. „Třeba si budete chtít proklepnout babičku sami. Jmenuje se Victoria Gillettová a bydlí v Bethtownu. Máte tam nějaký Bethtown?“

„Jeden tu máme,“ připustil Carella.

„Mluvil jsem s ní po telefonu a ona Gillettovu výpověď potvrdila.“

„Co vlastně vypověděl?“

„Na Silvestra byli spolu v divadle.“

„Gillette s babičkou?“

„Babičce je teprve dvaašedesát. Žije s nějakým zubařem. Všichni tři se šli podívat na novou inscenaci... co to tady je? Nepřečtu ani svoje vlastní poznámky.“

Carella čekal.

„Ať je to, co je to,“ prohlásil Bonnem. „Ten zubař to taky potvrdil.

Všichni společně šli na nějakou zatracenou inscenaci, jmenovalo se to Charlie a něco, a potom se vmísili do davů na ulici a šli procházkou až k hotelu Elizabeth. Je tam takový hotel?“

„Je,“ přisvědčil Carella.

„Šli tam do Raleighova sálu. Babička se zubařem tančili a Gillette se snažil sbalit nějakou blondýnu v červených šatech. Tohle všechno tvrdí Eddie, babička i zubař, který se jmenuje Arthur Rothstein. Jméno té blondýny v červeném jsme nezjistili,“ dodal Bonnem suše. „Protože Gillette neuspěl.“

„Kde byl mezi tři čtvrti na jednu a půl druhou?“

„Balil blondýnu.“

„Zubař s babičkou...“

„... to potvrzují, ano.“

„A co ten druhý Joycein přítel?“

„Jmenuje se Harley Simpson. Chodila s ním ve druhém ročníku na střední škole, než se seznámila s Gillettem. Na tu noc, kdy ji zabili, má alibi jako hrom. A na Silvestra byl tady v Seattlu.“

„Hm,“ řekl Carella.

„To je všechno,“ uzavřel Bonnem.

„Jak to snáší starý pán?“

„Zatím ani neví, že je mrtvá. Je pořád pod sedativy a taky už se chystá na věčnost.“

„Je tam ještě někdo z rodiny? Nějaké další sestry nebo bratři?“

„Ne. Paní Chapmanová umřela před dvanácti lety. Zbyly po ní jen dvě dcery. A samozřejmě manžel. Melissin manžel. Tipoval bych, že se tu oba ještě tenhle týden objeví kvůli závěti.“

„On už je na tom tak zle?“

„Zbývá mu nanejvýš pár dní.“

„Jak víte, že existuje nějaká závěť?“

„Znáte nějaký milionáře, co umírají bez závěti?“

„Žádný milionáře neznám,“ řekl Carella.

„Vím, že závěť existuje, protože mě napadla taková věc. Abych pravdu řekl, Carello, moc se mi nezdá, že by ten náš případ souvisel s tím vaším silvestrovským. Mám za to, že jde o dva oddělené, naprosto spolu nesouvisící případy. Hádám, že už děláte poldu dost dlouho na to, abyste měl pojem o shodě okolností.“

„Ano.“

„Já taky. A tak sice nezapomínám na to, co se stalo u vás, ale zároveň řeším svůj případ odděleně, chápete? A tak jsem si řekl, na celém božím světě jsou jen dva důvody. Láska a peníze. A začal jsem se zajímat, jestli starý pán nesepsal závěť. Protože, víte, on si tady hrál na maminku a na tatínka s jednou mladicí, ještě předtím, než...“

„Ale?“

„Jo, než onemocněl. Jmenuje se Sally Antoineová. Pěkná ženská. Má tady v centru kosmetický salón. Jí je jednatřicet, jemu osmasedmdesát. To už člověku musí vrtat hlavou, no ne?“

„Mně tedy ano,“ připustil Carella.

„Člověk si říká, jestlipak se o ní starouš zmínil v závěti. Pokud tedy nějaká závěť existuje. Tak jsem se začal vyptávat.“

„A co jste zjistil?“

„Slečna Antoineová tvrdí, že nemá ponětí, jestli ji starý pán v závěti uvedl. Vlastně vůbec nechápe, proč by to dělal. Ale když už jsem ten nápad dostal, nechtěl jsem se tak snadno vzdát. Protože jestli ta dáma figuruje v závěti a jestli se o tom mladší dcera nějak dověděla...“

„Aha.“

„... tak se možná snažila staříka donutit, aby tu závěť změnil, dokud je ještě schopen se podepsat. Aby tu potvoru odtud vyškrtl. I když... žádná potvora to není, to vám povídám, Carello. Je to slušná ženská, rozvedená, se dvěma dětmi. Přistěhovala se z Los Angeles a musela tvrdě pracovat, než se jí ten podnik rozběhl. Nedovedu si představit, že by Joyce Chapmanové dvakrát prostřelila hlavu.“

„Prohlédl jste si tu závěť?“

„Vy byste se měl dát k policajtům,“ podotkl Bonnem suše. „Udělal jsem tohle: samozřejmě jsem se nemohl na závěť vyptávat starého pána, protože je už úplně mimo. Tak jsem se zeptal jeho právníka...“

„Kdo to je?“

„Takový mladík, který to převzal, když se Melissa s manželem odstěhovali na východ. Předtím býval Chapmanovým advokátem Hammond, rozumíte. Začal to dělat krátce předtím, než si ho Melissa vzala, řekl bych, že to trochu smrdí úplatkem, co? Seznámil se s ní po návratu z Vietnamu, kde sloužil v armádě. A hned nato se ukáže, že se stal tatíkovým advokátem.“

„Sepisoval pro něho i závěť?“

„Hammond? Ne. Tu nesepsal ani ten nový právník. Tvrdil, že k tomu nemá dostatečné znalosti. Nejspíš si chránil kůži. Tak jsem se ho zeptal, kdo by ty znalosti mohl mít, a on mě poslal za jedním zdejším starým paprikou, jmenuje se Geoffrey Lyons. Býval Chapmanovým advokátem a odešel do penze krátce předtím, než nastoupil jeho zeť. Pověděl mi, že pro Chapmana sepsal novou závěť před dvanácti lety, jo, hned po smrti paní Chapmanové. Jenže na závěť se vztahuje ochrana komunikace mezi advokátem a jeho klientem, a tak jsem z něho nemohl nic vyrazit.“

„Ví o tom, že vyšetřujete vraždu?“

„Jasně.“

„Má Chapman kopii té závěti?“

„Má.“

„Kde?“

„Kde vy máte svou závěť, Carello?“

„V bankovní schránce.“

„A tam ji má i starý pán, jak mi řekla slečna Ogilvyová. Tak jsem si zašel pro soudní příkaz k otevření schránky. Soudce chtěl vědět, jestli vím, co v té závěti stojí. Povídám: ,Ne, právě proto chci tu schránku otevřít.´ A on na to: ,Představuje obsah té závěti pravděpodobný důvod k vraždě?´ Povídám, že právě to potřebuju zjistit. A on: ,Žádost se zamítá.´“

„Kdo tu závěť přepisoval na stroji?“ napadlo Carellu.

„Jak to myslíte? Jak mám sakra vědět, kdo ji přepisoval?“

„Mohl byste to zkusit zjistit.“

„Proč?“

„Písařky advokátů mívají dobrou paměť.“

Linka oněměla.

Bonnem přemýšlel.

„Najít tak sekretářku nebo někoho,“ řekl nakonec.

„Mhm,“ potvrdil Carella.

„A té se zeptat, jestli si vzpomíná, co je v té závěti.“

„Tím by se dalo začít.“

„A když řekne, že se v závěti vyskytuje jméno Sally Antoineové...“

„... můžete slečnu Antoineovou navštívit ještě jednou.“

„To by byla hořká pilulka.“

„Jakmile starý pán zemře, což se podle vás může stát kdykoli...“

„Každým dnem.“

„...bude závěť zaregistrovaná a stane se veřejným dokumentem.

Mezitím už ale můžete pokračovat ve vyšetřování vraždy.“

„To jo. Jenže ta Antoineová byla na Silvestra tady v Seattlu. Tím by padla jakákoli spojitost s vaším případem. I kdyby v závěti bylo její jméno.“

„Počkáme si, co v té závěti stojí.“

„Ten manžel už se vrátil na východ, že? Proč se nezeptáte jeho?“

„Hammonda? Na co bych se ho měl ptát?“

„Co je v té závěti.“

„Odkud by to věděl?“

„No, třeba to neví. Ale když se chce ode mě, abych pohnul zadkem a začal shánět písařku, která bůhvíjak dávno tu závěť napsala, můžete vy aspoň zvednout telefon. A když už o tom mluvím, copak vy tam u vás máte smlouvu s telefonní společností?“

Carella se usmál.

„Dejte mi vědět, na co jste přišel,“ požádal.

„Zavolám na účet volaného,“ ujistil ho Bonnem.

Během uplynulého měsíce si Herrera občas přál, aby jeho partnery byli Portorikánci, ale co se dalo dělat? Osud mu přihrál dva Číňany, kteří se uvolili, že ho tedy sedmadvacátého nezmlátí a nevyřídí mu pozdravení od Henryho Cua. V ten den místo toho Herrera zmizel i s penězi na drogy a Zing se Zangem se objevili u Hamiltona, naoko s bžundou, a vrátili mu jeho zálohu. Bylo osmadvacátého prosince, rok se chýlil ku konci a Herrera stále seděl na svých padesáti tisících, které, jak doufal, přemění jedním rázem v celé jmění. Věděl, že jediné, čím toho lze dosáhnout, jsou drogy. Všechno ostatní by byla pitomost. V Americe už na ulicích neleží zlato. Dneska jsou přecpané kokainem. Koks se stal novým americkým snem. Herrera si občas říkal, že za to určitě můžou komunisti, ale na tom čerta starého záleželo.

Osmadvacátého mu bratři Paové přišli hlásit, co zjistili. Prý při tom riskovali životy.

„Hlozně nebez-pečny,“ zdůraznil Zing.

„Henly Čú se dozvědět a ččččččč.“ Zang si přejel prstem po hrdle.

„Chcete bejt jen obyčejný troubové, anebo vyhrát?“ zeptal se Herrera.

Bratři Paové se zahihňali.

Ten smích jaksi způsobil, že vypadali ještě hrozivěji než obvykle.

Většinou mluvil Zing. Jeho angličtina zněla o něco lépe než bratrova.

Herrera soustředěně poslouchal. Jednak proto, že Zingovi bylo bez soustředění špatně rozumět, a také proto, že při Zingově hlášení se Herrerovi ježily vlasy.

Zing hovořil o drogovém kšeftu za milión dolarů.

„Milón dolalů,“ prohlásil.

Sto kilogramů, po deseti tisících za kilo. Bylo to laciné, protože Cu nakupoval ve velkém.

„Stokílo,“ tvrdil Zing.

Zásilka měla dorazit z Miami autem.

Třiadvacátého ledna.

„Testí jeden flák, vívenout bytek indé,“ drmolil Zing.

„Cože?“ otázal se Herrera.

„Testí jeden flák, vívenout bytek indé.“ Zing svá slova přesně zopakoval. Ukázal Herrerovi proužek papíru s různými ádresami v angličtině, napsanými jakoby pavoučím rukopisem.

„Testí jeden flák,“ ukázal na první adresu.

„Cože?“ opakoval Herrera.

„Testí.“

„Do prdele, co to znamená?“

Za pomoci řady pantomimických úkonů nakonec Zing s bratrem Herrerovi vysvětlili, že první adresa je místem, kde se zboží otestuje...

„Peťkílo.“ Zing zvedl jednu ruku s roztaženými prsty.

„Pět kilo,“ přikývl Herrera.

„Jo, jo,“ pokyvoval Zing hlavou.

„Otestují a ochutnají je na tomhle místě...“

„Jo, testí flák.“

„A když to bude v pořádku, zbytek si vyzvednou na tom druhém místě.“

„Jo,“ potvrdil Zing, „vívenout bytek indé.“ Zašklebil se na bratra, aby mu dal najevo, jak je báječné ovládat cizí jazyk.

„A tam se budou prověřovat jen některé, náhodně vybrané balíky.“

„Jo, jen někelý.“

„Co když to zboží nebude dobrý?“ zajímal se Herrera.

Zing mu vysvětlil, že v tom případě dohoda padá a ti chlapi z Miami a lidi od Cua se rozejdou každý svou cestou, aniž by se někdo urazil.“

„Bez ulášky,“ pokývl hlavou.

„Ale když to bude fajnovej matriál...“

„Jo,“ přikývl Zing.

„Tak předají pět kilo a Cuovi lidi jim vyplatí padesát táců.“

„Paesát tásů, jo.“

„A pak zajdou na tu druhou adresu, udělají namátkovou kontrolu a vyzvednou zbytek koksu.“

„Jo, bytekoksu.“

Herrera se na chvíli zamyslel.

Potom se zeptal: „Ti lidi z Miami, to jsou Čír~ani?“

„Ne, ne, španělký,“ opravil ho Zing.

To právě Herreru napadlo.

„Musím se na ně napojit,“ prohlásil. „A potřebuju znát nějakej kód nebo hesla, co používaj při telefonování. Můžete mi sehnat takový informace?“

„Hlozně těšký,“ odpověděl Zang.

„Hlozně nebez-pečny,“ potvrdil Zing.

„Chtít udělat hlozně velký plachy?“ zeptal se Herrera.

Bratři Paové se zahihňali.

Herrera uvažoval, že kdyby si koupil těch mizerných pět kilo, co bude stranou kvůli testování...

Koupit těch mizerných pět kilo za prachy, co ukradl Hamiltonovi...

No, a pak by z čistého koksu udělal padesát tisíc balíčků cracku...

Po pětadvaceti dolarech za kus...

Ježíšikriste!

Hodilo by to milión a čtvrt!

Kdyby se rozdělil s těmi žluťasy, jak se domluvili...

„Hlozně velký plachy, tutový,“ smál se Zing.

„Tutový,“ opakoval Herrera a smál se na ně jako krokodýl.

Nyní, v poledne dvaadvacátého ledna, Herrera meziměstsky telefonoval. Už když vytáčel směrový kód, si připadal jako velké zvíře.

Utrácí takové peníze za meziměstský hovor. Ale vlastně utrácí Hamiltonovy peníze.

Ozval se mu nějaký Kolumbijec.

Mluvili spolu pouze španělsky.

„Čtyři sedm jedna,“ ohlásil se Herrera.

To číslo mu dodali schopní bratři Paové. Čínští kouzelníci.

„Osm tři šest,“ odpověděl ten člověk.

Jako v blbým filmu o špiónech.

„Mám na zítřek jednu změnu.“

„Už jsou na cestě.“

„Ale můžete se s nimi spojit.“

„To ano.“

„Tak jim to vyřiďte.“

„Jaká změna?“

„Ten test bude na jiné adrese.“

„Proč?“

„Začalo tam přihořívat.“

„Tak dávejte.“

„705 East Redmond. Byt číslo 34.“

„V pořádku.“

„Opakujte to.“

Muž to zopakoval.

„Nashle zítra,“ pozdravil Herrera.

„A co ještě?“ řekl ten muž.

„Ještě?“ Herrera si bleskem uvědomil, že málem zapomněl vyslovit závěrečný kód. „Tři, tři, jedna,“ řekl.

„Bueno,“ potvrdil muž a zavěsil.

Kovboj svůj obchod v neděli zavíral, a tak se to dopoledne s Klingem sešli v malém bufetu s mexickými topinkami. V bufetu bylo plno prostitutek, které ještě nešly spát. Palacios i Kling byli pěkní chlapi, ale žádná z žen na ně ani nepohlédla. Palacios chtěl tu záležitost vyřídit co nejrychleji. Nerad si nechával kazit neděli takovými hloupostmi. A navíc neměl žádnou radost z toho, co přinesl.

„Zítra žádná loď nepřijede,“ oznámil Klingovi. „Určitě ne loď s drogama. Říkal jste z Kolumbie?“

„Takové mám informace.“

„Registrovaná ve Skandinávii?“

„Ano.“

„Nic takového,“ prohlásil Palacios. „Mluvil jsem s pár známými, a v přístavu je teď úplně mrtvo. Nejde jen o drogy, totéž platí o banánech, grapefruitech, automobilech. Říká se, že je ve vzduchu nějaká stávka.

Lodě zůstávají doma. Mají strach vyplout, protože by je tu nikdo nevyložil.“

„Tahle by se měla vykládat venku.“

„Já vím, to jste mi pověděl. Sto kilo. Koks za milión babek. Pro nějaký jamajský posse.“

„Tak jsem koupil.“

„Kdo vám to pověděl? Herrera? Mimochodem, zjistil jsem, kde je.“

„Vážně?“ Klinga to překvapilo.

„Zašil se u jistý Consuely Diegový. Ta pracuje u vás.“

„Policistka?“

„Ne, zvedá telefony na lince 911. Civilní služba. Kdysi dělávala v masážním salónu, takže bych řek, že si polepšila. Je to pár dnů, co se přestěhovali na Vandermeerovu ulici.“

„Kam na Vandermeerovu?“

„Tady jsem vám napsal adresu. Až si ji zapamatujete, tak ten papírek spolkněte.“

Kling se na něho podíval.

Palacios se šklebil.

Podal Klingovi proužek papíru, na kterém byla naškrábána adresa s číslem bytu. Kling si jej prohlédl a uložil jej do desek svého zápisníku.

„Jak velkej je na toho chlapa spoleh?“ chtěl vědět Palacios.

„Začínám si myslet, že asi moc ne.“

„Protože na tomhle něco smrdí, víte?“

„Co třeba?“

„Říkáte, že to mají kupovat Jamajčani, jo?“

„Tak mi to řekl.“

„Sto kilo.“

„Ano.“

„Máte dojem, že to je pravda?“

„Jak to myslíš?“

„Jamajčani nejdou do tak velkejch kšeftů. U nich spíš jenom kape, ale vytrvale. Kilo sem, kilo tam, jednou za pár dnů. Vezmou kilo a vyroběj z něj deset tisíc balíčků cracku po pětadvaceti dolarech za kus. To je čtvrt miliónu dolarů. Takže když je kilo přijde průměrně na patnáct táců, vydělají na něm kolem dvou set třiceti tisíc. Pořád ještě chcete bejt polda, až budete velkej?“

Palacios se už zase šklebil.

„A proto tvrdím: pro jamajský posse je pět kilo až dost. Ale sto kilo?

Který přijde rovnou přes vodu, místo přes Miami? To teda smrdí.“

Toto byl důvod, proč se Kling občas rád poučil i jinde než v policejních magazínech.

Henry Cu začínal mít dojem, že to Juan Kai Hsao jednou dotáhne daleko. Tedy pokud to, co mu řekl, je pravda. Existuje staré čínské přísloví, které se dá přeložit asi takto: I dobrá zpráva je špatná, je-li nepravdivá. Juan onoho nedělního odpoledne donesl spoustu dobrých novinek - ale byly spolehlivé?

Hned zpočátku oznámil, že se Hamiltonovo posse jmenuje Trinity.

„Trinity?“ opakoval Henry. Takový název gangu mu připadal velmi podivný. I když se jednalo o jamajský gang. Znal posse s názvy jako Pes, Džungle, a dokonce i Okra Slime. Ale Trinity?

„Pokud jsem to správně pochopil,“ vysvětloval Juan, „založili ho v místě, zvaném Trinity, kousek od Kingstonu. Na Jamajce, samozřejmě.

Tak tomu aspoň já rozumím.“

„Trinity,“ řekl znovu Henry.

,,Ano. A taky to založili tři chlapi. A trinity, myslím, znamená trojice.

Jako Svatá trojice.“

O Svaté trojici Henry nic nevěděl. A ani ho to nezajímalo.

„Byl mezi těmi třemi i Hamilton?“ zeptal se.

„Ne, Hamilton přišel až později. Ty původní tři zabil. Teď to posse řídí on, ale dá si radit od chlápka jménem Izák Walker. Ten taky zabil pár lidí. V Houstonu. O obou se říká, že jsou to pěkní kruťasové.“

Henry pokrčil rameny. Z vlastní zkušenosti věděl, že nikdo není krutější než Číňané. Napadlo ho, zda Hamilton či Walker někdy namočili bambusový výhonek do lidských exkrementů a vrazili jej šéfovi konkurenčního gangu pod nehet. Na střílení není nic ukrutného. Krutost spočívá v tom, že člověku dělá radost bolest a utrpení jiných lidských bytostí.

„Co je s Herrerou?“ zeptal se. Ty povídačky o Hamiltonově posse s legračním, pobožným jménem ho unavovaly.

„Proto ti vykládám o Trinity,“ řekl Juan.

„Proč?“

„Protože Herrera s tím nemá nic společného.“

„S čím? S tím posse?“

„O tom nic nevím.“

„Tak povídej, co víš,“ pobídl ho Henry netrpělivě.

„Vím, že Herrera ty drby nešíří. Určitě to není on. Vůbec s tím nemá nic společného.“

„Tak kdo je za to odpovědný?“ zamračil se Henry.

„Trinity.“

„Hamiltonovo posse?“

„Ano.“

„A proč?“

„To nevím,“ přiznal Juan.

„Jsi si jistý, že je to pravda?“

„Absolutně. Protože jsem mluvil s některými lidmi, které kontaktovali.“

„S jakými lidmi?“

„Se zdejšími Číňany.“

Henry věděl, že není řeč o legálních obchodnících ze zdejší čínské komunity. Juan mluvil o takových Číňanech, jako byl Henry. A tvrdil, že ti lidé...

„Kdo za nimi přišel?“ zeptal se.

„Lidi z Trinity.“

„A vykládali jim, že jsme ukradli...“

„Že jsme jejich posse ukradli padesát táců. Že ty prachy nesl předat jejich kurýr. Herrera.“

„S kolika lidmi jsi mluvil?“

„Se šesti.“

„A za každým z nich přišli Hamiltonovi lidi?“

„Za každým.“

„Proč?“ opakoval Henry.

„To nevím,“ přiznal Juan.

„Vypátrej to,“ přikázal Henry. Poklepal mu na rameno a vedl ho ke dveřím. U dveří sáhl do kapsy, vytáhl peněženku se svazkem stodolarovek, odpočítal pět, podal je Juanovi a řekl: „Kup si něco na sebe.“

Když osaměl, přešel Henry k červené lakované skříňce s měděným kováním, zepředu ji otevřel, vytáhl láhev ginu Tanqueray a do nízké sklínky si na jedinou kostku ledu nalil pořádnou dávku. Usedl do křesla s červeným čalouněním téhož odstínu jako skříňka, rozsvítil stolní lampu se stínítkem, od nějž visely třásně z červeného hedvábí, seděl a popíjel. V Číně je červená považována za barvu štěstí.

Proč ho pomlouvají?

Proč tvrdí, že ukradl něco, co neukradl?

Proč?

Napadal ho jen jediný důvod: zásilka sto kilogramů kokainu. Za kterou zaplatí milión dolarů.

V hotovosti, to se rozumí samo sebou. V téhle branži se nedá za drogy platit osobním šekem.

Má snad Hamiltonovo posse zálusk na tu zásilku? Trinity, takové směšné jméno! Ale je-li tomu tak... proč ho pomlouvají? I kdyby mělo dojít k nejhoršímu a Jamajčané ukradnou zásilku objednanou čínským gangem, proč předtím šíří klepy o Henrym, že ukradl padesát tisíc dolarů?

A najednou si uvědomil, že právě toto jsou klíčová slova.

Jamajčané.

A Číňané.

Kdyby se Hamilton chystal šlohnout zásilku určenou jinému jamajskému gangu, třeba pro posse Banton nebo Dunkirk Boys, jež jsou mocnější než tahle zkurvená Trinity, vletěl by do toho a nepotřeboval by žádnou omluvu. Skočili by na ně se svými Uzi nebo automaty AK-47, Jamajčané proti Jamajčanům, muž proti muži. A vítěz bere všechno.

Ale Henry byl Číňan.

Jeho gang byl čínský gang.

A kdyby Hamiltonovi Jamajčané začali Číňanům šlapat na prsty, jen Buddha ví, jakou odezvu by to v tomhle městě mohlo vyvolat.

Ledaže...

Všichni zloději chápou, co je to odvetná akce. Zloději všech kultur, hovořící všemi jazyky.

Kdyby Henry Hamiltonovu posse opravdu ukradl padesát tisíc, měl by Hamilton plné právo na odvetu.

Vzít si zpátky těch padesát táců i s úroky.

Byly by to úroky za všechny prachy, když si člověk uvědomí, že z Miami přijde materiál v hodnotě miliónu dolarů, ale mezi zloději je čest velmi nákladná záležitost.

Tak proto po městě kolují ty nesmyslné kecy.

Hamilton si připravuje výmluvu. Cu mě podrazil a teď já podtrhnu jeho.

To si jenom myslíš, řekl si Henry, sáhl po telefonu a vytočil totéž číslo v Miami, na které před necelými pěti hodinami volal Herrera.

Když tu neděli večer přišli do bytu Angely Quistové, byla už tma.

Pověděla jim, že celý den zkoušela v divadle Ypsilon nějakou hru a je prý úplně vyčerpaná. Opravdu by si přála, aby to mohlo počkat do rána, protože teď si chce už jenom uvařit polévku, chvíli se kouknout na televizi a jít spát.

„Nebude to trvat dlouho,“ slíbil Carella. „Chceme si jen prověřit jednu stopu, kterou sledují policisté v Seattlu.“

Angela si těžce povzdechla.

„Vážně,“ ujišťoval ji Meyer, „bude to jen pár otázek.“

Znovu si povzdechla. Vlasy medové barvy měla rozčepýřené, safírově modré hvězdy očí pobledlé únavou. Seděla na gauči pod reprodukcemi od Picassa. Detektivové zůstali stát. V bytě bylo dost chladno, takže si neodložili kabáty.

„Zmínila se Joyce někdy o ženě jménem Satly Antoineová?“ začal Carella.

„Ne. Nemyslím. Proč?“

„Nikdy se nezmínila, že se s tou ženou její otec schází? Nebo vůbec s jakoukoli ženou?“ naléhal Carella.

„Nevzpomínám si, že by o něčem takovém mluvila.“

„Zmínila se někdy o otcově závěti?“

„Ne.“

„Když odjížděla do Seattlu, vysvětlila vám, proč odjíždí?“

„Ano. Její otec je těžce nemocný. Bála se, že umře dřív, než se s ním uvidí.“ Angela na ně upřela udivené oči. „Proč se na tohle všechno nezeptáte Joyce?“

Okamžitě si uvědomili, že jí to ještě neřekli.

„Slečno Quistová,“ oslovil ji Carella jemně, „Joyce je mrtvá.

Zavraždili ji minulé pondělí večer.“

„Do hajzlu!“ Angela sklonila hlavu.

Seděla na gauči pod reprodukcemi Picassa se sklopenou hlavou.

Přikývla.

Neodpověděla.

Konečně si zhluboka povzdechla a vzhlédla.

„Udělal to stejný člověk?“

„To nevíme.“

„Páni.“

Zase se odmlčela.

Potom se zeptala: „Ví o tom její sestra?“

„Ano.“

„Jak to přijala?“

„Myslím, že docela dobře.“

„Byly si tak blízké,“ řekla Angela.

Oba detektivové na ni pohlédli.

„Vídaly se hrozně často.“

Pořád na ni hleděli.

„Hrozně často?“ opakoval Meyer.

„No, ano.“

„I potom, co otěhotněla?

„Jistě. Vlastně právě Melissa jí to pomohla dát dohromady.“' „Co dát dohromady?“ chtěl vědět Carella.

„Pomohla jí najít adopční agenturu,“ odpověděla Angela.