Oheň a bič

18

Už se stmívalo, když jsem projel vraty koleje, vypnul motor a běžel po schodech ke dveřím. Ve vrátnici nikdo nebyl a všude bylo hluboké ticho. Utíkal jsem chodbami a snažil jsem si vzpomenout, kudy zatáčí, našel jsem schody a vyběhl do druhého poschodí. A tam jsem se ztratil. Neměl jsem ani ponětí, kudy se dostat k pokoji Elinor.

Proti mně kráčela hubená starší žena se skřipcem, pod paží nesla tlustou knihu a desky. To bude někdo ze sboru, napadlo mi.

„Prosím vás,“ oslovil jsem ji, „kde je pokoj slečny Tarrenové?“ Došla až ke mně a podívala se na mne. Zřejmě nebyla zvlášť spokojena s tím, co viděla. Co bych v tu chvíli dal za úctyhodné vzezření!

„Prosím vás,“ opakoval jsem, „je asi nemocná. Který je její pokoj?“

„Máte na tváři krev,“ poznamenala.

„To je jen říznutí... prosím vás, řekněte mi...“ Uchopil jsem ji za pažil „Podívejte se, ukažte mi její pokoj, a jestli je v pořádku a zdravá, hned odejdu a nebudu dělat nepříjemnosti. Ale myslím, že velmi rychle potřebuje pomoc. Věřte mi, porosím...“

„Tak dobře,“ svolila váhavě. „Tak se na to podíváme. Je to tady za rohem... a ještě tuhle.“

Došli jsme k Elinořiným dveřím. Silně jsem zaklepal. Nikdo neodpovídal. Shýbl jsem se ke klíčové dírce. Klíč byl zevnitř v zámku, takže jsem neviděl dovnitř.

„Otevřte,“ naléhal jsem na tu ženu, která si mne stále ještě podezíravě prohlížela. „Otevřte a podívejte se, je-li v pořádku.“

Vzala za knoflík a otočila jím. Ale dveře se neotevřely. Byly zamčeny na klíč.

Zabušil jsem znovu na dveře. Zase nic.

„Teď prosím poslouchejte,“ řekl jsem naléhavě. „Jsou-li dveře zamčené zevnitř, tak to znamená, že Elinor Tarrenová je tam. Neotvírá, protože nemůže. Potřebuje velmi nutně lékaře. Můžete nějakého ihned přivolat?“

Žena přikývla a vážně se na mne dívala svým skřipcem. Nebyl jsem si jist, zda mi věří, ale zdálo se, že ano.

„Řekněte lékaři, že byla otrávena fenobarbitalem v ginu. Asi před čtyřiceti minutami. A prosím, prosím, pospěšte si. Máte od těch dveří ještě klíč?“

„Ten, co je v zámku, se nedá vystrčit. Zkoušeli jsme to u jiných dveří při jiné příležitosti. Budete muset vylomit zámek. Já zatím zatelefonuji pro doktora.“ Vzdálila se po chodbě se stejným chladnokrevným klidem, který nenarušilo zřejmě divoké vzezření muže se zakrvácenou tváří, ani zpráva, že jedna ze studentek koleje je na půli cestě k pánu. Zkornatělá univerzitní kantorka.

Když za královny Viktorie stavěli tuhle budovu, dbali zřejmě, aby se dotěrní mladí muži nemohli vloupat do pokojů dívek. Dveře byly solidní. Ale nechtěl jsem zklamat důvěru hubené profesorky, která patrně usoudila, že vylomení zámku je v mých silách. Nakonec jsem zámek rozkopl podpatkem. Dřevo povolilo a dveře se s prasknutím otevřely.

Navzdory hluku, který jsem způsobil, neobjevila se na chodbě ani jediná studentka. Vešel jsem do Elinořina pokoje, rozsvítil a zase zasadil dveře do rámu.

Ležela natažená na své modré přikrývce, stříbřité vlasy se jí měkce vlnily kolem hlavy. Vypadala pokojně a půvabně. Začala s…