Bič (Dick Francis)

dvacet

Charles mě zavezl zpátky do Aynsfordu.

"Stejně se soudům nevyhneš," řekl. "Čeká tě proces s Nicholasem Ashem a s Trevorem Deansgatem."

"Když tam člověk vystupuje jako obyčejný svědek, tak to ujde."

"No to jsi už musel absolvovat mockrát, co?"

"Ano."

"Co si teď asi počne Lucas Wainwright?"

"Těžko říct."

Charles se na mě úkosem podíval. "Ty se z toho vůbec neraduješ?"

"Z čeho se mám radovat?" zeptal jsem se udiveně.

"Z porážky nepřítele."

"Ale jdi! A co ty, za války, cos dělal, když se nepřítel topil? Radoval ses? Přitlačils ho pod vodu?"

"Zajal jsem ho."

Po chvíli jsem řekl: "On teď taky bude žít jako v zajetí."

Charles se nepatrně usmál. O deset minut později se zeptal: "Odpouštíš mu?"

Miluj svého nepřítele. Odpouštěj. Zapomeň. Ne, takový křesťan nejsem. Nebudu Lucase nenávidět, ale neodpustím mu a nezapomenu. Nikdy nezapomenu.

Dojeli jsme k Aynsfordu. Paní Crossová si právě nesla tác nahoru do svého pokoje a sdělila mi, že Chico už je vzhůru, že mu je líp a,že sedí v kuchyni. Seděl tam sám u stolu a díval se do hrníčku s čajem.

"Nazdar."

"Nazdar."

Před ním jsem nemusel nic předstírat. Nalil jsem si čaj a sedl si proti němu za stůl.

"Bylo to děsný, co?"

"Jo."

"Já sem pořád eště jako vožralej."

"Hm."

"Ty ne, to musí bejt eště horší."

Chvíli jsme tam seděli mlčky. Měl oči úplně bez jiskry a nebylo to už žádným otřesem mozku.

"Myslíš, že tě právě proto přes tu hlavu nepraštili?"

"Nevím."

"Je to docela možný."

Přikývl jsem. Pomalu jsme upíjeli čaj.

"Jaký to bylo? Co říkali hlavouni?"

"Poslouchali, co povídám. Lucas se vzdal funkce. Tím to vadne."

"Pro nás ne."

"Ne."

Opatrně jsem se zavrtěl.

"Co budeme dělat?"

"To se uvidí."

"Hele... já už bych nedokázal...," odmlčel se. Vypadal unavený a zmlácený, doslova i obrazně.

"Ne, já taky ne," řekl jsem.

"Side... asi toho mám už dost."

"Co chceš dělat?"

"Učit džudo."

Já bych si asi uměl vydělávat oťjcliodováním nebo jako burzovní makléř... nějak bych se uživil... ale jaký by to byl život!

Zasmušile jsme dopili čaj. Byli jsme ubití, znavení, slabí, a také jsme se trochu litovali. Nebude-li Chico schopen pokračovat v naší práci, budu toho muset také nechat. Bavilo mě to, jen když jsme dělali společně. Chicův humor, věčně dobrá nálada, přímost... potřeboval jsem ho mít nablízku. Bez něho to nešlo, v mnoha směrech to bez něho nešlo, i z toho důvodu, že bych se možná ani s životem tolik nenamáhal, kdyby na mně Chico nebyl závislý.

"Vždyť by ses nudil," řekl jsem nakonec.

"Ale ne, jezdil bych do Wembley, nic by mě nebolelo, a ty malý srábky bych měl pro zábavu."

Přetřel jsem si rukou čelo. Ten škrábanec pálil.

"Jo, a kdo to chtěl vzdát minulej tejden, nebyls to náhodou ty?"

"No... já nemám rád...," zarazil jsem se.

"... když dostaneš vejprask."

Odtáhl jsem ruku a podíval se mu do očí. Našel jsem tam totéž, co jsem vytušil v jeho jediném slově, dvojsmyslném slově. Znělo ironicky a pobaveně. Vracela se mu jiskra.

 

O tři dny později, v pondělí večer, jsme se vrátili io Londýna. Chico se milostivě uvolil doprovodit mě do bytu, i když moje strachy nebral tak docela vážně.

Horká vlna odplula, počasí už bylo zase normální, bylo teplo a drobně pršelo. Silnice byly kluzké a na mokrém asfaltu se rýsovaly jakoby mastné stopy vozů. Ve všech zahrádkách západního Londýna kvetly růže. Do Derby už chyběly jen dva týdny... možná že Tri-Nitro poběží, třeba se už podařilo tu infekci zlikvidovat, jinak byl přece ve formě.

V bytě bylo ticho a klid.

"Copak sem ti to neříkal? Nebo chceš, abych se podíval do skříní?" řekl Chico a zanesl mi věci do ložnice.

"Když už jsi tady..."

Zatvářil se a skutečně byt prohledal.

"Sou tu jen pavouci, vychytali všechny mouchy."

Sešli jsme dolů k autu a já Chica zavezl k němu před dům.

"Uvidíme se v patek," řekl jsem. "Já teď na několik dní odjíždím."

"Nepovídej! Jedeš si užívat ženskejoh půvabů?"

"Co víš! Zavolám ti, jakmile se vrátím."

"A vod teďka bérem jenom hodný padouchy, jo?"

"Ano, ty zlý zaženeme klackem."

Ušklíbl se, zamával mi a odešel. Začínalo se šeřit. Rozsvítil jsem světla a jel zpátky. Objel jsem dům ke garážím, měl jsem jednu pronajatou a chystal jsem se tam vůz dát, aby nebyl lidem na očích.

Odemkl jsem roletu a vytáhl ji. Rozsvítil jsem. Zajel dovnitř. Vystoupil. Zamkl vůz. Vstrčil klíče do kapsy.

"Side Halley!" ozvalo se za mnou.

Jeho hlas.

Trevor Deansgate.

Zůstal jsem stát u zamčených dvířek auta jako zkamenělý.

"Side Halley!"

Věděl jsem, že mne to nemine. Jednoho dne, dříve či později, mne to čekalo, jak slíbil. Myslel to vážně. Chtěl, abych mu věřil. Já mu věřil.

Ach bože, ale proč tak brzy, tak strašně brzy! Vždycky všechno přijde příliš brzy. Ať na mně nepozná, jak se toho děsím! Ať to na mně nepozná! Bože... dej mi odvahu.

Pomalu jsem se k němu otočil.

Stál na prahu garáže. Za ním padal drobný déšť jako stříbřitá opona.

Držel v ruce dvouhlavňovou kulovnici a mířil na mne.

Po levici jsem měl cihlovou zeď, za sebou také, vpravo auto. U garáží nikdy nebývalo mnoho lidí. I kdyby se někdo objevil, jistě by se dlouho nezdržoval, když tolik pršelo.

"Čekám tu na vás," řekl.

Jako vždy měl na sobě elegantní civilní oblek s tenkým proužkem. Jako vždy z něho vyzařovalo arogantní vědomí síly.

Mířil a díval se na mě bez zachvění, jako skála. Pak sáhl levou rukou za záda a jediným trhnutím stáhl roletu. Byli jsme spolu zavřeni. Pak už zase držel zbraň v obou pěstěných rukou s bílými manžetami.

"Čekám tu na vás už od minulého čtvrtka, skoro pořád,"

Mlčel jsem.

"Minulý čtvrtek za mnou přišli dva policisté. Volal mi Georg Caspar. Z Jockey klubu mi sdělili, že na mne port?) jí trestní oznámení. Můj advokát mi řekl, že přijdu o bookmakerské oprávnění. Nebudu smět vstoupit na dostihové závodiště a možná že mě i zavřou. Proto na vás od minulého čtvrtka čekám."

Jeho hlas zněl zle, výhrůžně, otrlý hlas obchodní džungle.

"Policie přišla taky za mým bratrem, do laboratoři. Bratr přijde o místo, o kariéru. Těžce se k ní propracoval."

"To mě nedojímá. Oba dva jste hazardéři, riskovali jste a prohráli. Máte smůlu."

Oči se mu zúžily a hlaveň kulovnice nepatrně poskočila, jak to s ním škublo.

"Přišel jsem udělat, co jsem řekl."

Riskoval jsem... prohrál... měl jsem smůlu.

"Čekal jsem tady poblíž, věděl jsem, že se nakonec musíte vrátit. Dříve nebo později jste se vrátit musel. Stačilo si na vás počkat. Skoro všechen čas od minulého čtvrtka trávím čekáním na vás. Dnes jste se konečně vrátil... ale s kamarádem. Chtěl jsem vás mít jen pro sebe... čekal jsem dál. Vrátil jste se sám. Věděl jsem, že nakonec musíte přijít."

Mlčel jsem...

"Přišel jsem udělat, co jsem řekl, co jsem slíbil, ustřelit vám ruku." Odmlčel se. "Proč neprosíte o milost? Proč si sakra nekleknete a nežebráte?"

Neodpověděl jsem. Ani jsem se nepohnul.

Nevesele se zasmál. "Ta výhrůžka vás vůbec neodradila, co? Aspoň ne na dlouho. Myslel jsem, že vás přece jen odradí. Nedovedl jsem si představit, že byf!někdo dokázal riskovat, že bude bezruký. Že by to někdo riskoval pro mne, pro takovou blbost! Jste blázen, jste prostě blázen."

V zásadě jsem s ním souhlasil. Všechno se ve mně chvělo a já jen doufal, že to na mně neuvidí.

"S váma nic nehne, co?"

Hraje si se mnou. Musí přece vědět, jak se bpjím. Každý by v takové situaci měl strach. Chce, abych se potil... abych se plazil po zemi, prosil... ani mě nenapadne... ne!

"Přišel jsem dodržet slovo, sedím tu už celé dny a uvažuju o tom. Představuju si vás bez ruky, jen dva háky z umělé hmoty."

Kašlu na tebe, říkal jsem si.

"Dnes jsem začal uvažovat o sobě. Ustřelím Sidu Halleyovi ruku. Dobře. A co bude se mnou?" Upřeně se na mě díval. "Užiju si trochu zadostiučinění, když vás odrovnám, když z polovičního mrzáka udělám úplného kripla. Pomstím se, nádherně, odporně se pomstím. A co pak? Dostanu deset let. Za těžké ublížení na těle člověk taky může dostat doživotí, aspoň ve zvlášť závažných případech. Bezrukého by mohli považovat za zvlášť závažný případ. O tomhle jsem uvažoval, když jsem tu tak celý den seděl. Taky jsem si představoval, jak by mě asi v tom vězení milovali, kdybych tu ruku ustřelil právě vám. To už by bylo lepší vás rovnou zastřelit. O tom jsem taky uvažoval."

Napadlo mě, že smrt by opravdu asi byla lepší řešení.

"Dnes večer, po tom nekonečném čekání, jste se na deset minut vrátil a zase jste odjel. Představoval jsem si, jak hniju za živa za mřížema rok po roce a jak se proklínám, že jsem neměl víc rozumu a nenechal vás běžet. Nakonec jsem přišel na to, že mi ta vaše ruka nestojí za deset let vězení, deset let, jen pro pocit uspokojení, že je z vás totální mrzák, nebo že je po vás Těsně předtím, než jste se vrátil, jsem se proto rozhodl, že '.a neudělám, ale že vás donutím, abyste se plazil po břiše a prosil o milost. Taky by to byla dobrá pomsta. Připomínal bych vám tu chvíli celý život. Každému bych vy právěl, jak jste přede mnou lezl po kolenou, Všichni by se vám pošklebovali."

Panebože.

"Jenže já zapomněl, co jste zač. Vy prostě nemáte nervy. Nezastřelím vás. Nevyplatí se mi to."

Otočil se na patě a jednou rukou rychle vytáhl roletu.

Venku padal dál jemný, stříbrný déšť, jak drobné perličky. Do garáže proudil čerstvý, voňavý vzduch.

Chvíli ještě zasmušile stál, v ruce pušku, a díval se na mne. Pak mi vrátil to, o co mne připravil tehdy v té proklaté stodole.

Řekl hořce: "Vás nedokáže zlomit nic."