Sluneční poutník (David Brin)

12.
GRAVITACE

Místnost pro telemetrii byla díky automatizaci malá. Pod velkou obrazovkou tvořil pouhý tucet řídicích panelů dvě řady. Za zábradlím, na zvýšené galerii, pozorovali přizvaní hosté, jak operátoři pečlivě kontrolují nahraná data.

Tu a tam se nějaký muž či žena předklonili a zblízka pozorovali jakýsi detail na obrazovce v marné naději, že je důkazem, že loď stále existuje.

Helene deSilva stála nedaleko dvojice panelů nejblíže galerii. Odtud se nahrávky posledních Jeffreyových poznámek zobrazovaly na optickém displeji.

Objevila se řada slov tvořená úhozy na klávesnici vzdálené čtyřicet milionů kilometrů, hodiny předtím, než se to stalo.

 

CESTA PROBÍHÁ HLADCE, ŘÍZENÍ JE AUTOMATICKÉ… BĚHEM TURBULENCE JSEM MUSEL SNÍŽIT ČASOVÝ FAKTOR DESETI… NAOBĚDVAL JSEM SE ZA DVACET SEKUND, HA HA…

Jacob se usmál. Dokázal si představit, jakou švandu měl malý šimpanz z časového rozdílu.

DOLŮ KOLEM BODU TAU JEDNA… ČÁRY POLE SE VPŘEDU SBÍHAJÍ… PŘÍSTROJE ŘÍKAJÍ, ŽE TU JE STÁDO, PŘESNĚ JAK ŘÍKALA HELENE… KOLEM STOVKY… ZATÍM KONČÍM…

Pak se z reproduktoru ozval Jeffreyův lidoopí hlas, chraplavý, neočekávaný.

„Jen počkejte, až to povím těm na stromech. První sólo cesta na Slunce! Pukni závistí, Tarzane!“

Jeden člen personálu se začal smát, pak ztichl. Konec věty zazněl jako vzlyk.

Jacob sebou trhl. „Tím chcete říct, že tam byl úplně sám?“

„Myslela jsem, že to víte!“ DeSilva vypadala překvapeně. „Ponory jsou dneska dokonale automatizované. Jenom počítač dokáže nastavit stázová pole dostatečně rychle, aby zabránil turbulenci, schopné rozmašírovat cestujícího na kaši. Jeff… měl dva: jeden na palubě a laserový paprsek z té velké mašiny tady na Merkuru. Stejně, co zmůže člověk, než že se tu a tam něčeho dotkne?“

„Proč ale zvyšovat riziko?“

„To byl nápad doktora Keplera,“ odpověděla, jako by se tak trochu bránila. „Chtěl vědět, jestli to jsou pouze lidské struktury psí, které způsobují, že duchové prchají nebo dělají výhružná gesta.“

„K tomuhle jsme se v instruktáži nikdy nedostali.“

Smetla si z čela pramínek blonďatých vlasů.

„Ano, ovšem, při našich prvních setkáních s magnetožravými jsme nikdy neviděli žádného pastýře.

A když se tak stalo později, dívali jsme se z dálky, abychom určili jejich vztah k ostatním bytostem.

A když jsme se konečně přiblížili, pastýři prostě nejdříve utekli. Potom se jejich chování radikálně změnilo. Zatímco většina prchala, jeden nebo dva se obloukem dostali nad loď, mimo rovinu paluby s přístroji, a přiblížili se k trupu!“

Jacob zavrtěl hlavou: „Nejsem si jistý, jestli tomu rozumím…“

DeSilva rychle pohlédla na nejbližší panel, k žádné změně však nedošlo. Jediné údaje z Jeffovy lodi byla solonomická data – běžné údaje o podmínkách na Slunci.

„Je to takhle, Jacobe. Loď tvoří plochá paluba uvnitř téměř dokonale reflexivního pláště. Gravitační motory, generátory stázového pole a chladící laser se nacházejí v menším sférickém prostoru uprostřed paluby. Nahrávací přístroje lemují okraj paluby „spodní“ strany, zatímco lidé obývají „horní“ stranu, takže obojí mají ničím nerušený výhled na cokoli v rovině paluby. Jenže my jsme nepočítali s ničím, co se bude úmyslně vyhýbat našim kamerám!“

„Jestliže se ti duchové dostali ze zorného úhlu vašich přístrojů tím, že vám zmizeli nad hlavami, proč jste prostě neotočili loď? Máte přece úplnou kontrolu nad gravitací.“

„To jsme zkoušeli. Prostě zmizeli! Nebo, co je ještě horší, zůstali viset nahoře, bez ohledu na to, jak rychle jsme se otáčeli. Prostě se pohybovali s námi! A právě tehdy začali někteří vídat ty odporné antropoidní podoby!“

Náhle opět vyplnil prostor Jeffreyův křaplavý hlas.

„Hele! Tady je celá smečka ovčáckých psů a nahánějí ty toroidy! Jdu tam a trochu je naštvu! Pěkný pejsánkové!“

Helene pokrčila rameny.

„Jeff byl vždycky nedůvěřivec. Nikdy v žádném stínu neviděl postavu a pastýřům vždycky říkal „ovčácký psi“, protože v jejich chování neviděl nic, co by prozrazovalo inteligenci.“

Jacob se kysele usmál. Opovržení superšimpanzů psí rasou byla jedna z nejhumornějších stránek jejich posedlosti napodobovat. Kromě toho možná zmírňovalo jejich přecitlivělost vůči onomu zvláštnímu vztahu, vztahu psa a lidské bytosti, který předznamenal jejich vlastní. Mnoho šimpanzů si drželo psy jako domácí miláčky.

„On ty magnetožravce nazýval toroidy?“

„Ano, vypadají jako obrovské koblihy. Byl byste to viděl, kdyby ta přednáška… nebyla přerušena.“ Smutně zavrtěla hlavou a sklopila oči.

Jacob přešlápl. „Jsem si jistý, že jsme udělali, co jsme mohli…“ začal. Pak si uvědomil, že to zní hloupě. DeSilva přikývla a opět se otočila k panelu, náhle zaneprázdněná, nebo to alespoň předstírala, odečítáním technických dat.

Bubbacub ležel rozvalený na polštáři po levé straně, nedaleko bariéry galerie. V rukou držel knižní formu playbacku a byl totálně zabrán do cizích znaků, které se odshora dolů míhaly na titěrné obrazovce. Když se ozval Jeffreyův hlas, zvedl Pil hlavu a poslouchal, pak upřel záhadný pohled na Pierra LaRoquea.

LaRoque zaznamenával „historický okamžik“ a oči mu jenom zářily. Příležitostně promluvil tichým vzrušeným hlasem do mikrofonu vypůjčené steno-kamery.

„Tři minuty,“ oznámila deSilva zastřeným hlasem.

Minutu se nic nedělo. Potom se na obrazovce opět objevila velká písmena.

TI PRĎOLOVÉ TEĎKA MÍŘÍ KE MNĚ! NEBO ALESPOŇ PÁR Z NICH. PRÁVĚ JSEM ZAPNUL KAMERY PRO ZÁBĚRY ZBLÍZKA… CO TO! NĚJAK SE TO TU N-N-NAKLÁNÍ! ZABLOKOVALA SE ČASOVÁ KOMPRESE!!

„Dou na palubu!“ zazněl náhle hluboký, skřehotavý hlas. „Jedu rychle nahoru… Náklon se zvětšuje! „S“ padá!… mimozemšťané! Vždyť…“

Ozvalo se krátké a prudké zapraskání statické elektřiny a po něm ticho následované hlasitým syčením, jak operátor přidal na výkonu. A pak už nic.

Dlouhou dobu nikdo nepromluvil. Potom jeden operátor vstal ze svého stanoviště.

„Imploze potvrzena,“ řekl.

Přikývla. „Děkuji vám. Připravte prosím souhrn dat pro odeslání na Zemi.“

 

Kupodivu nejsilnější Jacobovou emocí byl pocit palčivé hrdosti. Jako pracovník Střediska pro pozvednutí druhů si všiml, že Jeffrey žhavil klávesnici i v posledních okamžicích svého života. Místo, aby podlehl strachu, udělal hrdé, obtížné gesto. Jeff-pozemšťan promluvil hlasitě.

Jacob se o tom chtěl někomu zmínit. Jestli to někdo dokáže pochopit, pak je to Fagin. Zamířil k místu, kde Kanten stál, ale ještě než tam dorazil, ozval se Pierre LaRoque.

„Hlupáci!“ sykl ostře novinář a s nevěřícím výrazem zíral kolem sebe.

„A já jsem největší hlupák ze všech! Když už nikdo, tedy já jsem měl vidět, jak je nebezpečné poslat ke Slunci jen tak samotného šimpanze!“

Místnost ztichla. Tváře plné překvapení se obrátily na LaRoquea, který v rozmáchlém gestu rozpažil.

„Copak to nevidíte? To jste všichni slepí? Jestli jsou Solariané našimi předky, a o tom není téměř pochyb, pak je to zcela jistě stálo spoustu úsilí po celá ta tisíciletí se nám vyhýbat. Přesto jim zřejmě nějaký vzdálený cit dosud bránil, aby nás zničili!

Snažili se varovat vás a vaše sluneční lodě způsoby, kterých jste si nemohli nevšimnout, vy však dál vstupujete do zakázaného území. Jak tedy mají tyto mocné bytosti reagovat, když k nim vtrhnou vazalové rasy, kterou oni sami opustili? Co jste vůbec očekávali, že udělají, když jim tam najednou vpadne jakýsi opičák…!“

Několik pracovníků základny se hněvivě vztyčilo. DeSilva musela zvýšit hlas, aby je zarazila. Stála proti LaRoquemu, ve tváři kamenný výraz sebekontroly.

„Pane, buďte, prosím, té dobroty a dejte vaši zajímavou hypotézu na papír, s minimem urážek, vedení bude jenom potěšeno, bude-li ji moci uvážit.“

„Ale…“

„A to je prozatím v téhle věci všechno! Budeme mít spoustu času promluvit si o tom později!“

„Ne, nemáme ani trochu času.“

Všichni se otočili. Ve dveřích, v zadní části galerie, stála doktorka Martinová. „Myslím, že bychom to měli prodiskutovat hned teď,“ řekla.

„Je doktor Kepler v pořádku?“ zeptal se Jacob.

Přikývla. „Právě jsem se vrátila od jeho lehátka. Podařilo se mi dostat ho z šoku a teď spí. Ale ještě než usnul, dost naléhavě žádal, aby se teď hned uskutečnil další ponor.“

„Hned teď! Proč? Neměli bychom počkat, dokud nebudeme vědět s jistotou, co se přihodilo Jeffreyho lodi?“

„Ale my víme, co se přihodilo Jeffreyho lodi!“ odpověděla ostře doktorka Martinová. „Zaslechla jsem, co říkal pan LaRoque, zrovna když jsem vstoupila, a způsob, jakým jste přijali jeho myšlenku, mě vůbec nepotěšil! Všichni jste tak úzkoprsí a sebejistí, že nejste schopni poslechnout si nový pohled na věc!“

„Tím chcete říci, že si skutečně myslíte, že duchové jsou našimi patrony?“ zeptala se deSilva nevěřícně.

„Možná jsou, možná nejsou. Avšak zbytek jeho vysvětlení dává smysl. Koneckonců, dělali Solariané někdy předtím něco víc, než že jen hrozili? A teď najednou zaútočili. Proč? Nemůže to být tím, že necítí žádné výčitky, zabijí-li zástupce tak nevyspělého druhu?“

Zavrtěla smutně hlavou.

„Sami víte, že to je jenom otázka času, než si lidé začnou uvědomovat, jak hodně se budou muset adaptovat! Faktem je, že každá jiná rasa, která dýchá kyslík, schvaluje statutární systém… přísnou hierarchickou stupnici založenou na věkové nadřazenosti, síle a rodokmenu. Mnohým z vás se to nelíbí. Tak se však věci mají! A pokud nechceme jít cestou neevropských ras devatenáctého století, musíme se prostě naučit způsobu, jakým jiné, silnější druhy chtějí, aby se k nim ostatní chovali!“

Jacob se zamračil.

„Tím říkáte, že je-li zabit šimpanz a lidským bytostem je vyhrožováno nebo jsou přehlíženy, potom…“

„Potom se zřejmě Solariané nechtějí zahazovat s dětmi či ochočenými zvířaty…“ operátor bušil pěstí do panelu. Přerušil ho hněvivý pohled deSilvy. „…ale mohli by být ochotni hovořit s delegací, ve které by byli zástupci starších, zkušenějších druhů. Koneckonců, myslíte si, že to poznáme, když to nezkusíme?“

„Culla byl s námi při většině ponorů,“ brblal operátor. „A to je školený velvyslanec!“

„Ve vší náležité úctě k Pringu Cullovi,“ řekla Martinová a nepatrně se vysokému cizinci uklonila, „je třeba uznat, že pochází z velmi mladé rasy. Téměř tak mladé, jako je naše vlastní. Je zřejmé, že ho Solariané nepovažují za o nic hodnějšího pozornosti než nás.

Proto navrhuji, abychom využili bezprecedentní přítomnosti představitelů dvou starobylých a úctyhodných ras zde na Merkuru. Měli bychom pokorně požádat Pila Bubbacuba a Kanta Fagina, aby se k nám připojili v posledním pokusu o navázání kontaktu!“

Bubbacub se pomalu zvedl. Rozvážně se kolem sebe rozhlédl, dobře si vědom toho, že Fagin počká, když promluví jako první. „Pokud lidské by-tosti ří-kají, že mě na Slunci potře-bují, pak, bez o-hledu na zjevná nebe-zpečí primi-tivních slu-nečních lodí, jsem ochoten přijmout.“

Samolibě se vrátil na polštář.

Fagin zašustil a zavzdychal. „I já,velice rád přijímám. Skutečně, vykonával bych jakoukoli namáhavou práci, jen abych si zasloužil to nejposlednější lehátko na takové lodi. Ovšem nedokážu si představit, jak mohu být nápomocen. S radostí se však zúčastním.“

„S tím ovšem já nesouhlasím!“ vykřikla deSilva. „Odmítám přijmout politické aspekty přítomnosti Pila Bubbacuba a Kanta Fagina na palubě lodi, obzvláště po té nehodě! Vy, doktorko Martinová, hovoříte o dobrých vztazích s mocnými cizími rasami, ale dokážete si představit, co by se stalo, kdyby tam zahynuli na lodi pozemšťanů?“

„Ale to jsou jenom řeči!“ řekla Martinová. „Jestli si s tím někdo dokáže poradit tak, aby Země nenesla žádnou vinu, jsou to tihle sofonti. Koneckonců celá Galaxie je nebezpečné místo. Jsem si jistá, že případně zanechají prohlášení nebo něco takového.“

„Pokud jde o mne, takové dokumenty již existují,“ řekl Fagin.

Také Bubbacub vyjádřil velkodušnou ochotu riskovat svůj život na primitivní lodi a zbavil všechny odpovědnosti. Když mu začal LaRoque děkovat, Pil se odvrátil. Dokonce i Martinová se přidala k ostatním, žádajícím, aby byl laskavě zticha.

DeSilva pohlédla na Jacoba. Ten pokrčil rameny.

„Hm, vždyť máme čas. Dejme tady operátorům příležitost prověřit údaje z Jeffova ponoru a nechme doktora Keplera, aby se zotavil. Mezitím můžeme předložit tuto myšlenku Zemi k případným připomínkám.“

Martinová si povzdychla. „Kéž by to bylo tak jednoduché, vy jste to však nedomyslel do konce. Nemyslíte, že pokud se máme pokusit uzavřít se Solariany mír, měli bychom se vrátit ke stejné skupině, kterou Jeffova návštěva takto rozdráždila?“

„No, nejsem si jistý, že to z toho nutně vyplývá, ale možné to je.“

„A jak tam dole ve sluneční atmosféře chcete najít tu stejnou skupinu?“

„Předpokládám, že se prostě vrátíte do stejné aktivní oblasti, kde se to stádo pase… aha, už chápu, co máte na mysli.“

„Vsadím se, že ano,“ usmála se. „Žádný trvalý ‘sluncepis‘, podle kterého by se dala vytvořit mapa, neexistuje. Aktivní oblasti a samotné skvrny mizí během několika týdnů! Slunce nemá samo o sobě žádný povrch, pouze rozdílné hladiny a hustoty plynu. Vždyť dokonce rovník rotuje rychleji než ostatní šířky! Jak vůbec dokážeme najít stejnou skupinu, pokud nevyrazíme hned teď, dřív, než se škoda napáchaná Jeffovou návštěvou nerozšíří na celou hvězdu?“

Jacob pohlédl nejistě na deSilvu. „Myslíte, že může mít pravdu, Helene?“

Ta obrátila oči v sloup. „Kdo ví. Možná. Je to problém k zamyšlení. Vím však, že se nepustíme do žádné zatracené akce, dokud na tom doktor Kepler nebude dostatečně dobře, abychom ho mohli vyslechnout.“

Doktorka Martinová na ni zlostně pohlédla. „Už jsem vám to řekla! Dwayne souhlasil, aby se okamžitě zorganizovala další výprava!“

„A já si to od něj vyslechnu osobně!“ odpověděla deSilva rozpáleně.

„V pořádku, Helene, už jsem tady.“

Ve dveřích, opřený o veřej, stál Dwayne Kepler. Po boku měl hlavního lékaře Lairda, který ho podpíral a zároveň upíral přes místnost planoucí pohled na doktorku Martinovou.

 

„Dwayne! Jak to, že jste venku z postele! Chcete dostat infarkt?“ Martinová k němu rázně vykročila, rozhněvaná a znepokojená, on ji však mávnutím ruky zastavil.

„Jsem v pořádku, Millie. Jen jsem naředil ten lék, co jste mi dala, to je vše. V malé dávce skutečně pomůže, takže vím, že jste to myslela dobře. Akorát prostě nepomohl vyřadit mě ze hry!“

Kepler se chabě uchechtl. „Nicméně, jsem rád, že jsem nebyl příliš mimo, abych přišel o váš brilantní proslov. Zaslechl jsem většinu ze dveří.“

Martinová zrudla.

Jacob si oddechl, rád, že se Kepler nezmínil o roli, kterou sehrál on. Po tom, co přistál a byl mu přidělen prostor v laboratoři, nebyl důvod ztrácet čas a nepustit se do analyzování vzorků Keplerovy sbírky léků, které mu uzmul ještě na Bradburym.

Nikdo se naštěstí neptal, kde ty vzorky získal. Ačkoli šéflékař základny, když byl požádán o konzultaci, vyjádřil pocit, že se mu některé dávky zdají trochu vysoké, nakonec se ukázalo, všechny léky, až na jeden, jsou standardní přípravky pro léčení mírných maniackých stavů.

Ta jedna látka však zůstala v Jacobově podvědomí; o jednu záhadu, kterou je třeba vyřešit, víc. Co může mít Kepler za problémy, že vyžadují silné dávky silného anticoagulantu? Lékaře Lairda to popudilo. Proč mu Martinová předepsala Warfarin?

„Jste si jistý, že je vám natolik dobře, abyste tu zůstal?“ zeptala se deSilva Keplera a pomohla doktorovi dovést ho k židli.

„Jsem v pořádku,“ odpověděl. „Kromě toho, jsou tu jisté věci, které nepočkají.

Především si vůbec nejsem jistý Milliinou teorií, že Duchové uvítají Pila Bubbacuba a Kanta Fagina s větším nadšením, než jaké předvedli nám ostatním. Vím však, že v žádném případě na sebe nevezmu odpovědnost, abych jim dovolil ponor! A to z toho důvodu, že kdyby tam byli zabiti, nebylo by to rukama Solarianů… zodpovědní by byli lidé! Teď hned by ovšem měl následovat další ponor… samozřejmě, že bez našich vážených mimozemských přátel… a měl by se uskutečnit ve stejné oblasti, tak jak se o tom zmínila Millie.“

DeSilva zavrtěla energicky hlavou. „Vůbec s vámi nesouhlasím, doktore Keplere! Buďto byl Jeff zabit duchy, nebo se něco stalo s jeho lodí. A já si myslím, že to je to druhé, jakkoli nerada to musím přiznat… Měli jsme všechno předem prověřit…“

„Ale o tom není pochyb, že to bylo lodí,“ přerušil ji Kepler. „Duchové nikoho nezabili.“

„Co jste to řekl?“ vykřikl LaRoque. „Copak jste slepý, člověče? Jak můžete popírat zjevná fakta?“

„Dwayne,“ promluvila Martinová měkce. „Jste příliš vyčerpán, než abyste o tom teď mohl přemýšlet.“

Kepler jen mávl rukou.

Jacob ho oslovil: „Promiňte, doktore Keplere, ale zmínil jste se o nebezpečí ze strany lidí. Komandantka deSilva má zřejmě zato, že jste měl na mysli, že Jeffovu smrt způsobila nějaká chyba v přípravě jeho lodi. Nebo hovoříte o něčem jiném?“

„Chci vědět jen jediné,“ řekl Kepler pomalu. „Ukázala telemetrie, že Jeffova loď byla zničena kolapsem stázového pole?“

Předstoupil operátor, který hovořil již dříve. „No ovšem… ano, pane. Jak to víte?“

„Nevěděl jsem to,“ usmál se. „Jen jsem dobře hádal, jakmile jsem pomyslel na sabotáž.“

„Cože!?“ vykřikli téměř společně Martinová, deSilva a LaRoque.

A najednou to Jacob viděl. „Vy myslíte během prohlídky…?“ Otočil se a pohlédl na LaRoqueho. Martinová sledovala jeho pohled; překvapením vyjekla.

LaRoque ustoupil, jako by dostal ránu. „Vy jste šílenec!“ vykřikl. „A zrovna tak vy!“ ukázal prstem na Keplera. „Jak bych mohl provést něco se zařízením, když mi celou tu dobu, co jsem byl na tom šíleným místě, bylo nanic?“

„Jen klid, LaRoque,“ ozval se Jacob. „Já jsem nic neřekl a jsem si jistý, že doktor Kepler jen tak spekuluje.“ Dokončil větu tázacím tónem a se zdviženým obočím pohlédl na Keplera.

Kepler zavrtěl hlavou. „Obávám se, že to myslím vážně. LaRoque strávil hodinu v blízkosti Jeffových gravitačních generátorů, aniž byl někdo nablízku. Při kontrole generátorů jsme se zaměřili na jakékoli vnější poškození, které by mohlo být způsobené manipulováním holýma rukama, ale nic jsme nenašli. Teprve později mě napadlo prohlédnout si kameru pana LaRoquea. Když jsem to udělal, zjistil jsem, že má drobný doplněk, maličký akustický omračovač!“

Z kapsy tuniky vytáhl malou kameru.

„Takhle byl předán Jidášův polibek!“

LaRoque zrudl. „Ten patří k běžné výbavě novinářů – z důvodů sebeobrany. Dokonce jsem na něj zapomněl. A nikdy by nemohl poškodit takovou ohromnou mašinu!

A vůbec, jste vedle! Tenhle terra-šovinista a archeo-náboženský ztřeštěnec, který málem zničil veškeré šance setkat se s našimi patrony jako s přáteli, se mě opovažuje obvinit ze zločinu, pro který neexistuje žádný motiv! To on zavraždil ubohou opici, a teď chce hodit vinu na někoho jiného!“

„Mlčte, LaRoque,“ řekla deSilva klidně. Obrátila se ke Keplerovi.

„Uvědomujete si, co říkáte, pane? Občan by se nedopustil zločinu jen tak z nechuti k nějakému jedinci. Pouze osoba pod dohledem by dokázala zabít, aniž by k tomu měla naléhavý důvod. Napadá vás nějaká skutečná příčina, proč by pan LaRoque měl provést tak strašnou věc?“

„Nevím,“ pokrčil Kepler rameny a hleděl upřeně na LaRoquea. „Občan, který se cítí oprávněn zabít, má stejně později výčitky. Zdá se, že pan LaRoque ničeho nelituje, takže je buď nevinný, nebo je dobrý herec… nebo je přece jenom dohledářem!“

„No tohle!“ vykřikla Martinová. „To je vyloučené, Dwayne. A vy to víte. Každý kosmodrom je přeplněný D-čidly a je jimi vybavena i každá loď! Teď byste se měl panu LaRoqueovi omluvit!“

Kepler se zakřenil.

„Omluvit? Přinejmenším vím, že LaRoque lhal, když tvrdil, že měl v gravitační smyčce „závratě“. Poslal jsem na Zemi masergram. Chtěl jsem na něj posudek od jeho novin. Přímo s radostí mi vyhověli.

Zdá se, že pan LaRoque je školený astronaut! Službu opustil ze ‘zdravotních důvodů‘ – to je obrat, který se často používá, jestliže osobní test pracovníka ukáže vzestup na úroveň blízkou hodnotám pro osoby pod dohledem a je nucen vzdát se práce s utajovanými skutečnostmi!

Nemusí to nic dokazovat, znamená to však, že LaRoque má dostatek zkušeností s kosmickými loděmi, než aby byl „vyděšený k smrti“ v Jeffově gravitační smyčce. Jediné, co si přeju je, kéž bych si tuhle nesrovnalost uvědomil včas a varoval Jeffa.“

LaRoque protestoval a Martinová něco namítala, ale Jacob si všiml, že mínění lidí v místnosti se obrací proti nim. DeSilva sledovala LaRoqueho očima s mrazivým leskem šelmy, který Jacoba tak trochu vyděsil.

„Malý okamžik,“ zvedl ruku. „Vždyť si přece můžeme ověřit, jestli tady na Merkuru nejsou nějaké osoby pod dohledem bez vysílačů. Navrhuji, abychom všichni poslali obraz sítnice na Zemi k ověření. Pokud pan LaRoque není v seznamu osob pod dohledem, bude na doktoru Keplerovi, aby vysvětlil, proč by si Občan měl myslet, že má důvod vraždit.“

„Dobře tedy, u všech svatých, a udělejme to hned!“ zavrčel LaRoque. „Avšak pod podmínkou, že se to nebude týkat jenom mne!“ Náhle Kepler vypadal, jako by si už nebyl tak jistý.

Aby se Kepler cítil lépe, dala deSilva rozkaz snížit gravitaci na celé základně na úroveň hodnoty Merkuru. Řídicí středisko odpovědělo, že přechod se uskuteční asi za pět minut. Přistoupila k interkomu a ohlásila identifikační test zaměstnancům i návštěvníkům, a pak odešla, aby dohlédla na přípravy.

Ti, kdo byli v místnosti pro telemetrii, se začali vytrácet k výtahům. LaRoque, bradu zdviženou ve výrazu vrcholného mučednictví, se držel blízko Keplera a Martinové, jako by demonstroval nedočkavost vyvrátit obvinění vznesená proti němu.

Oni tři plus Jacob a další dva zaměstnanci čekali na příjezd kabiny výtahu, když došlo ke změně gravitace. Stalo se to zrovna na dost nešikovném místě, neboť změna vyvolala pocit, jako když podlaha prudce klesá.

Všichni byli na změny gravitace zvykli – mnoho míst Základny Hermes nemělo úroveň pozemského G, ale přechod se obvykle uskutečňoval ve stází řízených průchodech, což sice nebylo o nic příjemnější než tohle, ale díky obeznámenosti méně znepokojivé. Jacob těžce polkl a jeden operátor lehce zavrávoral.

Náhle se LaRoque divoce vrhl po kameře v Keplerově ruce. Martinová vyjekla a Kepler překvapeně hekl. Operátor, který po novináři hmátl, dostal pěstí do obličeje. LaRoque sebou mrskl jako akrobat a rozběhl se chodbou, v ruce znovuzískanou kameru. Jacob a druhý operátor se instinktivně pustili do pronásledování.

Objevil se záblesk a Jacob ucítil pronikavou bolest v rameni. Uskočil, aby se vyhnul dalšímu ochromujícímu zásahu, když něco v jeho podvědomí promluvilo:

„To je v pořádku, nech to na mně. Tohle je moje práce.“

Stál v chodbě a vyčkával. Zpočátku to bylo vzrušující, teď se to však změnilo v hotové peklo. Chodba na okamžik ztemněla. Prudce se nadechl a natáhl ruku, aby se opřel o hrubou zeď, než se mu vyjasní vidění.

Byl sám v jedné ze servisních chodeb, s doznívající bolestí v rameni a se zbytky hlubokého, téměř samolibého pocitu uspokojení, které se rychle rozplývalo jako prchající sen. Obezřetně se rozhlédl kolem a povzdychl si.

„Takže sis to vzal na starost a myslels, že to vyřídíš beze mne, je to tak?“ zavrčel. Rameno ho pálilo, jako by právě přicházelo k sobě.

Jacob vůbec netušil, jak se jeho druhé já dostalo na svobodu, ani proč se to snažilo vyřídit bez pomoci hlavní osobnosti. Muselo se však dostat do potíží, když se tak náhle vzdalo.

Pocítil k té představě odpor. Mr. Hyde byl na své nedostatky háklivý, nakonec však stejně kapituloval.

To je všechno? Paměť z posledních deseti minut se mu rázem vrátila v plné síle. Zasmál se. Jeho amorální Já narazilo na nepřekonatelnou bariéru.

Pierre LaRoque byl v místnosti na konci chodby. Uprostřed chaosu, který následoval, když se zmocnil kamery, byl pouze Jacob schopen držet se mu v patách a sobecky si to nechával jen pro sebe.

Hrál si s LaRoquem jako kočka s myší a nechal ho, aby si myslel, že unikl pronásledování. Jednou dokonce, když už byl příliš blízko, nasměroval stíhací oddíl pracovníků základny jinam.

Teď si na sebe LaRoque v kabince s výstrojí dvacet metrů od vnější přechodové komory navlékal skafandr. Už tam byl pět minut, a než s tím bude hotov, uplyne přinejmenším dalších deset. To byla ta nepřekonatelná bariéra. Mr. Hyde nemohl čekat. Byl jenom uzlíkem pudů, nikoli osobou, to Jacob měl tu trpělivost. Takhle si to totiž naplánoval.

Znechuceně si odfrkl, ne však bez vnitřního hryznutí. Není tomu tak dávno, co podobné pudy byly jeho každodenní součástí. Bolest, kterou působilo čekání té malé, umělé osůbce, vyžadující okamžitou odměnu, dokázal pochopit.

Minuty ubíhaly. Mlčky pozoroval dveře. Dokonce i ve stavu naprosté bdělosti začínal být netrpělivý. Držet ruku mimo kliku dveří ho stálo nemálo úsilí.

Ta se začala otáčet. Jacob ustoupil, ruce podél těla.

Dveře se pootevřely a mezerou vykoukla průhledná bublina přílby vesmírného skafandru. LaRoque pohlédl doleva a potom doprava. Když spatřil Jacoba, vycenil zuby, téměř jakoby zasyčel. Dveře se otevřely úplně a novinář vyšel ven, v ruce tyč z plastikového materiálu na výztuže.

Jacob zvedl ruku. „Stůjte, LaRoque! Chci s vámi mluvit. Stejně nemůžete utéct.“

„Nechci vám ublížit, Demwo. Zmizte!“ LaRoqueův hlas, přicházející z reproduktoru na jeho hrudi, se nervózně chvěl. Výhružně napřáhl plastikový obušek.

Jacob zavrtěl hlavou. „Je mi líto, ale přechodovou komoru na konci chodby jsem vyřadil z provozu, ještě než jsem tady na vás začal čekat. Uvidíte, že ve skafandru bude cesta k další dlouhá.“

LaRoque zkřivil tvář. „Ale proč? Nic jsem neudělal! A zvlášť vám ne!“

„To se ještě uvidí. Zatím si promluvme. Nezbývá moc času.“

„Však já promluvím!“ zaječel LaRoque. „A to tímhle!“ Nakročil a mávl tyčí.

Jacob uhnul a chtěl zvednout obě ruce, aby popadl novináře za zápěstí. Zapomněl však na svoje ochrnuté rameno. Levá ruka mu jen tak chabě povylétla do poloviny cesty za svým cílem, pravá vystřelila vzhůru, aby úder odrazila, místo toho však dostala zásah. Zoufale se vrhl vpřed, hlavu mezi rameny, a obušek se mihl jen několik palců nad ním.

Alespoň že kotoul byl perfektní. Snížená gravitace mu pomohla vyskočit opět hbitě na nohy. Otočil se a přikrčil. Automaticky zahradil cestu bolesti z ošklivé zhmožděniny, jeho paže však pozbyla citu. LaRoque se v tom neohrabaném obleku otočil rychleji, než Jacob očekával. Co to Kepler říkal o tom, že LaRoque byl astronaut? Na to není čas. Už jde zase na věc.

Tyč divoce udeřila z nápřahu až kdesi za hlavou. LaRoque ji držel obouruč ve stylu kendo; žádný problém odrazit ji, jen kdyby Jacob mohl použít ruce. Uhnul před úderem a zabořil hlavu LaRoqueovi do břicha. Nepřestával tlačit, dokud oba nenarazili do zdi chodby. „Uff,“ vyhekl LaRoque a upustil tyč.

Jacob ji odkopl a uskočil.

„Nechte toho, LaRoque!“ lapal těžce po dechu. „Chci s vámi jenom mluvit… Nikdo nemá dostatek důkazů, aby vás mohl z čehokoli usvědčit, proč tedy utíkat? Stejně není kam!“

LaRoque zavrtěl smutně hlavou. „Je mi líto, Demwo.“ Po přehnaném přízvuku nebylo ani stopy. S napřaženýma rukama se po něm vrhl.

Jacob uskočil vzad, aby dosáhl potřebné vzdálenosti a pomalu počítal. Když napočítal do pěti, klesla mu víčka a zůstaly jen úzké štěrbiny. Na krátký okamžik byl Jacob Demwa kompletní. Ustoupil a v mozku si načrtl křivku od špičky své boty k protivníkově bradě. Špička sledovala oblouk ve švihu, který jako by se protáhl na celé minuty. Úder se zdál lehký jako peříčko.

LaRoque vylétl do vzduchu. Ve svém stavu absolutna pozoroval, jak postava ve skafandru pomalu padá nazad. Vcítil se do ní a jakoby to byl on sám, kdo vodorovně letí vzduchem a pak se snáší v hanbě a bolesti, až ho do zad i přes tlumok udeří tvrdá podlaha.

Potom trans přešel a on najednou LaRoquemu povoloval přílbu… stáhl ji a pomáhal mu posadit se zády ke zdi. LaRoque tiše plakal.

Jacob si všiml, že novinář má u pasu připnutý balíček. Odtrhl ho a začal rozbalovat, a když mu v tom LaRoque bránil, odstrčil mu ruce.

„Takže,“ našpulil Jacob rty. „Vy jste se nepokusil použít proti mně omračovač, protože kamera je příliš cenná. Tak si říkám, proč asi? To možná zjistím, až si tuhle věc přehraju.

Tak jdeme, LaRoque,“ vstal a zvedl muže na nohy. „Půjdeme k přehrávacímu zařízení. Ledaže byste mi chtěl nejdřív něco říct?“

LaRoque zavrtěl hlavou a pokorně se nechal vést, Jacobovu ruku na své paži.

V hlavní chodbě, zrovna když se Jacob chystal odbočit k fotolaboratoři, je objevila skupina vedená Dwaynem Keplerem. Dokonce i ve snížené gravitaci se vědec ztěžka opíral o paži zdravotníka.

„Á! Tak vy jste ho chytil! Výborně! To dokazuje všechno, co jsem říkal! Ten člověk se snažil uniknout spravedlivému potrestání! Je to vrah!“

„To se ještě uvidí,“ řekl Jacob. „Jedinou věc, kterou tohle dobrodružství dokazuje je, že dostal strach. Dokonce i Občan se může uchýlit k násilí, když zpanikaří. Co bych však rád věděl je, kam měl namířeno. Venku není nic než sežehnutá skála! Možná, že byste měl pro jistotu poslat ven několik mužů, aby se kolem porozhlédli.“

Kepler se zasmál.

„Nemyslím, že měl někam namířeno. Dohledáři nikdy pořádně nevědí, kam jdou. Jednají na základě pudů. Chtěl prostě uniknout z uzavřeného prostoru jako každé štvané zvíře.“

LaRoqueův obličej nezměnil výraz, jakmile však padla zmínka o pátrání na povrchu, ucítil Jacob, jak novináři ztuhla paže, a když Kepler ten nápad zavrhl, opět ochabla.

„Vy tedy trváte na té myšlence o vraždě,“ řekl Jacob Keplerovi, když zahýbali k výtahům. Kepler kráčel pomalu.

„Jaký měl ale motiv? Ubohý Jeff, nikdy neublížil ani mouše! Takový slušný, bohabojný šimpanz! Kromě toho, k případu vraždy spáchané Občanem nedošlo v Soustavě už deset let! Jsou asi tak časté jako zlaté meteory!“

O tom měl Jacob své pochyby. Statistiky byly spíše výpovědí o policejních metodách než čímkoli jiným. Nic však neřekl.

U výtahů Kepler krátce promluvil do nástěnného komunikačního zařízení. Téměř okamžitě dorazilo ještě několik mužů a převzali LaRoqueho od Jacoba.

„Mimochodem, našel jste kameru?“ zeptal se Kepler.

Jacob krátce váhal. Na okamžik ho napadlo, že ji zatají a později ji jako objeví.

„Ma camera a votre oncle!“ vykřikl LaRoque a prudce se natáhl po Jacobově zadní kapse. Muži ho strhli zpět. Jiný přistoupil a natáhl ruku. Jacob mu kameru neochotně vydal.

„Co říkal?“ zeptal se Kepler. „Jakým to bylo jazykem?“

Jacob pokrčil rameny. Přijel výtah a vyhrnuli se další lidé, včetně Martinové a deSilvy.

„Byla to jen kletba,“ řekl. „Řekl bych, že se mu nezamlouvá váš původ.“

Kepler se hlasitě rozesmál.