Lásku, válku ne (Danielle Steelová)

KAPITOLA 18.

Po sedmnácti hodinách letu linkou, kterou zajišťovaly World Airlines, přistála na letišti v Oaklandu.

Za letu se pokusila o rozmluvu s několika veterány, ale většinou byli vyčerpání a nevrlí. Hlavou se jim honily nejrůznější obavy z návratu. Nechtěli mluvit s nikým, ani se sympatickou blondýnkou, jakou byla Paxton. Tak dlouho všichni doufali a snili o tomto dnu, že je teprve teď přepadl strach, co bude dál. Co budou kde vykládat? Jak můžeš někomu popsat pocity z toho, když někoho zabíjíš? Jak můžeš někomu vylíčit, jaké to je, když usmrtíš protivníka při zteči, když ho probodneš bodákem, když zasáhneš ostřelovače do obličeje a ukáže se, že to byla žena?

Tomu devítiletému klukovi, který granátem zabil tvého kamaráda a tys ho vytáhl z houštiny -, cos mu to napovídal, než jsi ho usmrtil? Jak jim vysvětlíš, co v takovém okamžiku člověk cítí? Jak popíšeš své dojmy za západů slunce nad horami, ze zeleně vietnamského venkova, ze zvuků a vůní, z dívek, které nedokážou vyslovit tvé jméno, ale o nichž víš, žes je miloval? Pro to všechno jim chyběla slova. A tak jeli domů a mlčeli.

Když Paxton vystoupila z letadla, v sukni a halence, s vlasy utaženými do uzlu, v červených, teď již dost obnošených sandálech, vůbec si nepřipouštěla, že ji čeká domov. Pro ni byl domov v Saigonu, v jejím pokoji v hotelu Caravelle. Kdo ji přesvědčí, že domov kdysi opustila zde, v domě v Berkeley, kde žila s Peterem? Nebo měla domov u Wilsonových? Co domov v Savanně u matky? Odpověď nenašla. Spíše ji děsilo, že už žádný domov nemá. U východu se vedle ní zastavil mladík, zadíval se na ní, potřásl hlavou a tiše pronesl: „Páni, být doma je divný pocit, když člověk jede z Namu!“ Přesně věděla, co má na mysli.

Byla tam s ním.

Ed Wilson pro ni poslal limuzínu, usadila se vzadu a vyrazili do redakce. Nebyla vůbec připravena na přijetí, které tam na ni čekalo. Připadala si jako hrdina v cizí zemi, když se k ní nahrnuli kolegové i lidé, které vůbec neznala, podávali jí ruce a blahopřáli k fantastické práci, kterou v Saigonu odvedla. Stála jako opařená a vůbec nechápala, proč si to myslí, a slzy se jí koulely po tvářích, když jim děkovala.

Pak konečně zůstala sama s Edem Wilsonem. Zkoumavě si ji prohlédl a hned postřehl, jak krutě za vše zaplatila. Změnila se. Zeštíhlela, ale byla to téměř chorobná vychrtlost, která ho poděsila. A pak -, její oči. Něco bolestivého se v nich ukrylo. Smutného, vyhaslého, ale i moudrého. Viděly umírat muže, viděly příliš mnoho bojů.

„Dalo ti to pořádně zabrat, vid?“ Nežádal podrobnosti a ona se vděčně usmála.

„Vážím si toho, že jsem tam mohla být.“ Vážila si vzpomínek na Billa, Ralpha a na ostatní. Byla vděčná, že mohla splatit dluh vůči Peterovi i své zemi.

„Chtěl bych, abys doma chvíli odpočívala, a pak se vrátíš sem. Můžeš psát o všem, co uznáš za vhodné, Pax. Vykonalas obdivuhodný kus práce a máme zájem, abys s námi spolupracovala jako redaktorka komentující politické události.“ Polichotilo jí to a zároveň ji to potěšilo. Vždy chtěla dělat přesně tohle. Přece jen se ale neubránila nostalgii ze ztráty své rubriky zpráv z Vietnamu.

„Zpráv z Vietnamu se někdo ujme?“

Potřásl hlavou. Pobavilo ho, že je stejná jako všichni novináři. Jejich rubriky jsou jejich děti.

„Prezident Nixon přislíbil deeskalaci války. Domnívám se, že v současnosti vystačíme se zprávami, které nám zajišťuje ústředna AP.“

„Disponují tam několika vynikajícími experty.“ Vzpomněla především na Ralpha, ale Ed Wilson se významně pousmál směrem k ní.

„Tys byla jedním z nich, Paxton,“ řekl upřímně. „Až mi to vyrazilo dech, jak jsi mě překvapila. Takovou erudici jsem přece jen u tebe neočekával. Spíš jsem si představoval, že za měsíc přiběhneš zděšená tím, cos tam uviděla.“

„Zděšená jsem byla hned na začátku. Alespoň mě to přesvědčilo, že můžu dělat něco potřebného.“

„Tos evidentně dělala. Jen v těch posledních týdnech jsi mě pěkně vylekala, když jsi odložila příjezd.“ Se zájmem se zeptal: „Co ti bránilo v odjezdu?“ Najednou nevěděla, co mu má odpovědět. Muž, do kterého jsem se zamilovala, byl zabit… Druhý muž… „Jeden se tam…, jeden se tam zamotá do nejrůznějších věcí. Není vždycky tak snadné sebrat se a odejít.“

„Asi máš pravdu. Tak teď si pořádně odpočiň a vrať se za pár týdnů, až se na to budeš cítit.“ Sama by ráda věděla, kdy to bude. Podívala se na hodinky, neboť si uvědomila, že si ještě nezajistila hotel. Jeho kancelář se však už i o to postarala. „Rezervovali jsme ti apartmá v hotelu Fairmont. Marjorie navrhovala, abys bydlela u nás, ale předpokládal jsem, že dáš přednost odpočinku, a pak -, přece musíme respektovat tvou nezávislost.“ Marjorii to vymluvil poukazem na nemoci, které si mohla Paxton s sebou z Vietnamu přivézt. Čelit jim v pokoji pro hosty by asi nebylo nejvhodnější.

Samozřejmě že měla zajištěné auto se šoférem a Wilsonovi jí čekali na večeři. Večer se u Paxton projevil patnáctihodinový časový posun a sotva při jídle držela otevřené oči. Společné setkání jen s obtížemi navazovalo nitky jejich dávných vztahů. Skoro jako by všichni očekávali, že jim vysvětlí, proč Peter zemřel, zatímco ona neměla jedinou novou odpověď, jen ještě více otázek.

Po celou dobu večeře Gabby nekonečně žvatlala, jaká rozkošná dívenka je Marjie, jak obratný je malý Peter a jak báječný je jejich nový dům. Po stěnách rozvěsili textilie z Fortuny, vytapetovala jim firma Brunschwig, do ložnice pověsili modré záclony, během večeře na ně upozornila dokonce dvakrát. Paxton už byla tak unavená a zmatená, že ji omylem oslovila Debbie. Uvědomila si, jak se za těch sedm měsíců jejich životy vzájemně vzdálily.

Více než jednou musela Paxton zápasit se slzami a s touhou povědět jim, že s nimi nemůže vydržet, že hrozně postrádá jiné zvuky a vůně, svůj pokoj v hotelu Caravelle, Petera… Billa. Všechno jako by jí v hlavě kroužilo a vířilo dál, navzdory tomu, že to opustila.

Když se vrátila do hotelového pokoje, lehla si s očima dokořán a několik hodin zápasila s pocitem ohrožení, vyčerpanosti a otřesení. Nakonec usnula, když slunce vycházelo, ale za dvě hodiny ji hotelová centrála vzbudila.

Musela vstát, vysprchovat se a obléknout, aby stihla letadlo do Savanny.

Tam bylo vše ještě tíživější. Přivezla si nevhodné šatstvo.

Nevěděla, co komu říkat. Neprojevila ani ochotu sblížit se s Ligou mladých či s matčiným bridžovým klubem. Dostatečně ji nenadchla malá oslava, kterou pro ní uspořádaly Dcery občanské války. Kdekdo chtěl vědět o Vietnamu co nejvíce. Opravdový zájem mezi nimi však neobjevila. Odmítali poslouchat, jak odporný je pach smrti, jak chlapec z Miami přišel o paži, jak žijí žebráci a jak se bez údů plazí po terase hotelu Palace Continental. Nechtěli nic slyšet ani o venerických chorobách, o drogách, o chlapcích umírajících v bolestech nebo o dětech, které válka zabíjí. Nebyli schopni pochopit, jak to dokáže zlomit srdce, ani jak se stane, že je možné si tu zemi zamilovat.

Tak se omezila na to, že každému jen říkala, jak její to líto -, ale že je hrozně unavená, nemocná, vyhublá a dokonale neschopná souvislejšího vyprávění. Odmítala je uspokojovat pěkným a čistým válečným filmem s praženou kukuřicí, bez kostí a krve, bez šrapnelů a krvavých cárů, které by přece mohly něco znečistit! Jen žádné chlapce, kteří se ztrácejí v džungli, jen opatrně o té zemi, v níž se umírá!

Paxton nikdy tolik nepociťovala samotu jako zde v Savanně. Nikdy nevypadala hůř a nepostrádala Queenie tolik jako tentokrát. Stejně by jí nedokázala vypovědět, co prožila. Zestárla a byla sama. Byla cizinkou. Nikdo by tomu nevěřil, jen ten, kdo zažil Vietnam. Jednou zavolala své dávné přátele. Později toho litovala, protože nedokázala odmítnout jejich pozvání na večer. Sešli se v baru a tam najednou narazila na kluka, který sloužil ve Vietnamu. V ten okamžik objevila někoho, s kým si rozuměla.

Vzpomínali na Ben Suc a Cu Chi, na Mha Trang, Bien Hoa, Long Binh, Hne a Vung Tau, kde s Billem strávili svůj první víkend. Připadalo jí to jako rozmluva vedená tajným jazykem. Za dva týdny v Savanně to byl jediný dobrý večer, který tam zažila. Při odchodu si pevně stiskli ruce a tu noc se domů vracela s pocitem, že není tak sama.

Také s matkou se domlouvala obtížně. Matka žila pod stálým dojmem, že Paxton oplakává Peterovu smrt. Nepochopila, že se toho v ní za ten čas nashromáždilo víc. Pronásledoval ji pocit ztraceného mládí, smutek nad smrtí dvou mužů, které milovala, i smutek nad částí jí samé, kterou si ti dva odnesli s sebou.

S bratrem se vůbec neshodla a rozmluvy s ním ji jen vyčerpávaly. V polovině února odletěla zpět do San Franciska, vybavena několika novými kusy šatstva. Měly smazat špatný dojem z jejích vysokých bot, které si přesto brala s sebou.

Konečně začala svědomitě plnit redakční úkoly v Morning Sun. Než objevila vhodný byt, ubytovali ji na několik týdnů v hotelu. Každou noc si umiňovala, že zavolá Gabby, ale nepřinutila se k tomu. Nevěděla, o čem si s ní povídat. Nechtělo se jí obdivovat jejich nový dům nebo záclony a Matt jí najednou připadal škrobený a odtažitý a vůbec jí lidé připadali nepřirození. Navíc naprosto nedůležití. Dny, kdy si s nimi rozuměla, jsou v nenávratnu.

Z těch, které milovala, jako by nikdo nezůstal. Najednou začala nenávidět i ty články, které připravovala do novin.

Vzhledem k praxi, kterou ve Vietnamu získala, ji nechávali zpracovávat místní politické události, které jí připadaly nesnesitelně nudné. Pan Wilson ji nepřímo nutil, aby to zvážila a pokusila se dodělat po večerech studium na Berkeley. Neuměla si představit, jak by se k tomu donutila. Vše jí připadalo tak únavné a zbytečné… Cítila se vyčerpaná a večer nenáviděla návraty domů. Bylo jí třiadvacet. Jako by jí život už neměl co nabídnout. Jako by dokázala komunikovat pouze s lidmi, kteří byli tam za oceánem.

Tu a tam se náhodně setkala s někým, kdo byl v Namu.

Vždy to v sobě prožila jako životní výbuch, ale pak se rozešli a zavládlo ticho.

Celou tu dobu měla před očima lidi, kteří ve Vietnamu bojují, vyhrávají, ztrácejí se a umírají. Cítila jako provinění, že není s nimi. Ten pocit nezmizel, naopak sílil. Dokud to tam neskončí, ani za nic nechtěla žít jinde. Jednoho dne se pokoušela vysvětlit vedoucímu redaktorovi své pocity, ale ten se jen pousmál a ujistil ji, že na svěřeném úseku odvádí perfektní práci.

Paxton pečlivě sledovala zprávy z Vietnamu a uvažovala, co asi dělají Ralph a ostatní. Proč tam stále ještě zůstávají? Proč ona musela odjet domů? Co tak špatného udělala, že se zrovna ona musela vzdálit?

Navzdory oficiálním slibům, kterým spolu s americkou veřejností naslouchala, útoky nabývaly na síle a ztráty narůstaly.

V květnu, čtyři měsíce po svém návratu, už nemohla pokračovat. Od Peterovy smrti uplynul víc než rok, ale přesto na ni tísnivě dolehl vzpomínkový smuteční obřad.

Vyděsil ji pocit, že mezi jeho smrtí a jejím současným přežíváním není vlastně rozdíl. On i Billi alespoň žili a zemřeli, přišli a odešli, ale ona vegetovala, psala o záležitostech, které ji nezajímaly a nutily ji považovat vlastní život za zbytečný.

Konečně pak 1. června, těsně předtím, než se Nixon setkal s prezidentem Thieuem na Midway, aby dohodli stažení pětadvacetitisícové armády z Vietnamu, se náhle rozhodla. Zamířila do Wilsonovy kanceláře v nesrovnatelně lepší náladě než v minulých měsících. Konečně byla nezvratně rozhodnutá. Požádala ho o navrácení své bývalé rubriky a jemně mu naznačila, že pokud by ji znovu nevyslal do Saigonu, poohlédne se po někom ochotnějším.

Byl zděšený. Chvíli uvažoval, jestli toho na ni nebylo v minulosti přespříliš a zda u ní nedošlo k nějaké duševní poruše.

„Prokristapána, proč by ses tam chtěla vracet? Bože, Paxton, naši mladí muži by dnes podnikli cokoliv, jen aby se tomu vyhnuli.“ Bylo to od něho opožděné doznání jeho dávných zcestných názorů, které jeho syna stály život.

„Proč bys tam měla jet?“

„Protože tam potřebuju být,“ snažila se vysvětlit s malou nadějí, že ji pochopí. „Tady jsem zbytečná. Protože tady nikdo nemá opravdovou snahu pochopit, co se tam děje, jen ti lidé, kteří tam někdy byli.“

„Myslíš, že těm problémům tam rozumíš o tolik lépe?“

V jeho otázce zazněla skepse.

„Ne, ale zažila jsem je. Vím, o co se jedná. Nikdo mě k nim nemusí vodit za ručičku. Tady se z toho zblázním -, dřepět a poslouchat řeči o nových autech, záclonách, dětech a zaručených receptech, a přitom tušit, co se odehrává tam. Pane Wilsone, já tam musím!“ Připadalo mu to poněkud exaltované, ale byla už dost stará, aby si mohla o sobě rozhodovat sama, a její rubrika nepochybně znamenala pro noviny šlágr. Dostali bezpočet stížností, když ji přestali publikovat, jenže bohužel nikdo z jeho lidí neprojevil ochotu rozjet se do Saigonu.

„Co na to říká tvoje rodina?“

„Nikomu jsem zatím nic neřekla.“

„Co když tě tam zabijí?“ zeptal se tvrdě.

„Pak by to byl osud,“ zašeptala. Jako v případě Petera.“

Přisvědčil. Také se utěšoval osudem, jako ona. Jenom Marjorie s ním nesouhlasila. Stále ho obviňovala z krutosti. Věděl, že to není správné. Prostě… Stalo se… „Jak dlouho chceš tentokrát v Saigonu zůstat?“

„Nevím…“ Uvažovala o tom. „Možná rok. Tak nějak. Raději bych, kdybychom ten termín nestanovili.“ Usmála se na něj. Po čtyřech měsících se zase cítila ohromně.

„Dám vám vědět, až to už nebude k vydržení. Nebo když bude po válce.“

„Paxton,“ zadíval se na ni přísně a zpytavě. „Jsi opravdu přesvědčená, že to musíš podniknout?“ Přikývla. Zvažoval, zda může zkusit zvědavou otázku. Odpověď by vysvětlovala, co ji do Vietnamu tak táhne. „Čeká tam na tebe někdo?“ Věděla, jak to myslí, a jen záporně potřásla hlavou.

„Pouze přátelé. Stejní mišuge jako já.“ Pomyslela na Ralpha a na ostatní. „Potřebují být přitom až do hořkého konce, podobně jako já.“

„Věřím, že už brzy bude po všem,“ poznamenal. Pak jmenoval výši jejího platu, kteráji překvapila. „Můžeš bydlet ve stejném hotelu nebo v lepším, pokud tam ovšem nějaký takový je. Pracuj, Paxton, na všem, co uznáš za vhodné. Ke všemu máš mé požehnání.“ Vstal, políbil ji a ona mu poděkovala. Když odcházela, zářila štěstím.

„Někomu přilepšili,“ prohlásila jedna z redaktorek, když ji míjela.

„Správný odhad,“ otočila se k ní s úšklebkem. „Dostala jsem zpět svou rubriku a chystám se do Saigonu!“

„A sakra!“ prohlásila dívka nevěřícně a zavrtěla hlavou.

Paxtonina spokojenost pro ni byla hádankou.

Paxton se pak posadila za svůj redakční stůl a sestavila telegram pro Ralpha Johnsona, úřadovna AP, budova Eden, Saigon. „Přijedu, jen co seženu letenku. Připrav se. Tvá Beta-Beta.“ Telegram odeslala, šla domů balit a zatelefonovat matce a Gabby. Navenek byla matka konsternována, ale uvnitř ji to nepřekvapilo. Gabby se rozbrečela, nový přírůstek do rodiny už skoro klepal na dveře. Paxton však měla konečně nazpět svůj vlastní život. O dva dny později již seděla v letadle do Saigonu.