KAPITOLA 9
Květiny i stromy byly v plném květu, když Edwina s dětmi vystoupila z vlaku do paprsků májového slunce. Očekávala, že vše bude stejné, jako když odjížděli. Nebylo. Tak jako její vlastní život se změnilo i všechno ostatní. Opustila domov jako šťastná, bezstarostná dívka, s bratry a sestrami a rodiči. Charles jel s nimi a po cestě přes Státy si spolu nepřetržitě povídali o tom, co chtějí, v co věří, co rádi čtou, dělají a myslí si a i kolik dětí by chtěli mít. Ale teď nic, a nejmíň ze všeho sama Edwina, nezůstalo stejné. Přijela domů truchlící a jako sirotek. Na sobě měla černé šaty, ve kterých vypadala vyšší a štíhlejší a o tolik starší, a střízlivý černý klobouk se závojem, který koupila v New Yorku. Když vystoupila z vlaku a rozhlédla se kolem, zcela podle svého očekávání spatřila čekající reportéry. Byli z otcových i z konkurenčních novin. A na okamžik to vypadalo, jako by se na ně přišla podívat polovina města. Když na ně pohlédla, jeden reportér vystoupil vpřed a s explozí světla udělal její fotku. Druhý den byla opět na přední stránce. Ona se od něj odvrátila a snažila se zírající zástupy i fotografy ignorovat. Pomohla dětem z vlaku. Phillip nesl Alexis a Fannie a Edwina vyzvedla do náruče Teddyho, zatímco George šel hledat nosiče. Byli doma. Navzdory zvědavým zástupům se tady cítili v bezpečí, přestože měli všichni z příjezdu domů strach, neboť věděli, koho tam nenajdou.
Zatímco Edwina zápasila s pár zavazadly, přispěchal k nim nějaký muž. Otočila se a poznala Bena Jonese, zástupce svého otce. Už léta byl otcovým přítelem, oba byli stejně staří a před dvaceti pěti lety spolu bydleli na Harvardu. Ben byl vysoký, přitažlivý muž s laskavým úsměvem a šedivými vlasy, které kdysi měly barvu písku. Edwinu znal ještě jako holčičku. Teď v ní však neviděl dítě, ale velmi smutnou mladou ženu zápasící s tím, aby bezpečně přivezla domů své bratry a sestry. Na cestě k ní rozrážel dav a lidé se rozestupovali bez reptání.
„Ahoj, Edwino.“ V očích měl plno žalu, ale v jejích ho bylo ještě víc. „Je mi to tak líto.“ Musel to říci velmi rychle, aby se sám nerozplakal. Bert Winfield byl jeho nejlepším přítelem. Když poprvé uslyšel o Titaniku, zděsil se. Hned si to ověřil v novinách, aby zjistil, jestli se něco ví. V tu dobu se však již ozvala Edwina, plavící se k New Yorku na Karpathii s bratry a sestrami, ale bez snoubence a bez rodičů. A Ben plakal nad ztrátou svého dobrého přítele a jeho ženy a nad strašlivým žalem jejich dětí.
Děti byly šťastné, že ho tam vidí, a George se usmíval tak jako už týdny ne. I Phillipovi se ulevilo. Byl to první přítel, kterého od přežití katastrofy viděli. Ale žádný z nich o tom nechtěl mluvit a Ben se snažil udržet reportéry v odstupu. V rámci konverzace mu George oznámil: „Po cestě domů jsem se naučil dva karetní triky.“ Ale Ben si všiml, že chlapec vypadá unaveně, smutně a pobledle. Ben viděl, že George není ve své kůži, ale statečně se snaží být zábavný.
„Musíš mi je ukázat, až přijedeme domů. Pořád ještě švindluješ v kartách?“ zeptal se Ben a George místo odpovědi jen odfrknul. Ben se rozhlédl a uviděl, že Alexin obličej je úplně bez výrazu. Také si všiml, jak bledé a unavené jsou mladší děti a jak strašlivě Edwina za tu krátkou dobu od odjezdu z Kalifornie zhubla. Ve skutečnosti zhubla až po úniku z Titaniku.
„Maminka je mrtvá,“ oznámila Fannie, zatímco stáli ve slunci a čekali na zavazadla a Edwina cítila, jak ji slova vyslovená Fannie uhodila do žaludku jako cihly.
„Já vím.“ řekl tiše Ben, když všichni zadrželi dech, přemýšlejíce, co Fannie řekne. „Moc mě to mrzelo, když jsem se to dozvěděl.“ Pohlédl na Edwinu, ta pod závojem zbledla. Všichni byli bledí. Prožili noční můru a bylo to vidět, pohled na ně mu však rval srdce. „Ale jsem rád, Fannie, že jste v pořádku. Všichni jsme si o vás dělali starosti.“
Přikývla, potěšilo ji to, a pak mu pověděla o své újmě. „Pan Mráz mi kousnul do prstů.“ Ukázala dva prsty, které skoro ztratila, a on krátce přikývl s vděčností, že jsou naživu…
