Velký přední dvorek

Vzbudil se ráno a někdo mu držel nohy. Rychle se posadil, aby zjistil, co se děje.

Ale nemusel se vůbec znepokojovat; to jen Towser si k němu vlezl do postele a natáhl se mu přes nohy.

Pes tiše zakňučel a zahrabal zadníma nohama, jak ve snu honil králíky.

Taine vytáhl nohy zpod psa, posadil se a natáhl se pro šaty. Bylo sice ještě brzy, ale Taine si najednou vzpomněl, že nábytek, který si včera přivezl, zůstal na voze a že by ho měl přenést dolů a začít na něm pracovat. Towser spal dál.

Taine se dopotácel do kuchyně a vyhlédl z okna. A venku, na zadní verandě, seděl Beasly, Hortonovic poskok. Taine šel k zadním dveřím, aby se podíval, co se děje. „Skoncoval jsem s nima, Hirame,“ oznámil mu Beasly. „Celej den mě provokovala, neudělal jsem jí nic po chuti, tak jsem se sebral a šel jsem pryč.“

„No tak pojď dál,“ vybídl ho Taine. „Myslím, že bys docela něco zakousnul a dal si kafe.“

„Tak jsem si, Hirame, říkal, jestli bych u tebe třeba nemohl zůstat. Jenom přechodně, do ty doby, než si najdu něco jinýho.“

„Pojď se nejdřív nasnídat,“ odpověděl Taine. „Pak to promyslíme.“

To se mi nelíbí, říkal si. Vůbec se mi to nelíbí. Za nějakou to hodinku se sem přiřítí Abbie a začne povykovat, že jim Beaslyho odloudil. Protože přes Beaslyho tupost se mu nedá upřít, že zastal spoustu práce a nechal si hodně líbit, a ve městě neexistoval nikdo, kdo by pracoval pro Abbii Hortonovou.

„Tvoje máma mi vždycky dávala koláčky,“ řekl Beasly. „Tvoje máma byla fakticky dobrá ženská, Hirame.“

„Jo, to byla,“ souhlasil Taine.

„Moje máma povídala, že vy sté byli kvalitka, ne jako ty ostatní lidi z města, co ze sebe dělali bůhvíco. Povídala, že vaše rodina byla mezi prvníma osídlenci. Je to fakt pravda, Hirame ?“

„Myslím, že se nedá říct, že by byli úplně mezi prvníma, ale tenhle dům tu stojí už skoro stovku let. Můj táta říkával, že za celý ty roky nebylo noci, kdy by pod jeho střechou nespal aspoň jeden Taine. Na takovejch věcech si táta ohromně zakládal.“

„To musí bejt fajn,“ zasnil se Beasly, „mít takovej pocit. Určitě ses na ten dům hrdej, Hirame.“

„Ani ne moc hrdej, spíš jsem s ním spjatej. Nedokážu si představit, že bych žil v jiným domě.“

Taine zapálil hořák a naplnil konvici. Když ji nesl zpátky, kopl do sporáku. Ale to vůbec nebylo zapotřebí, hořák se už rozžhavoval.

Dvakrát za sebou, pomyslel si Taine. Ta věc je čím dál tím lepší!

„Jé, Hirame,“ rozzářil se Beasly, „to je báječný rádio.“

„Je k ničemu,“ odpověděl Taine. „Nehraje. Ještě jsem neměl čas ho spravit.“

„To se mi nezdá, Hirame, teď jsem ho právě zapnul. Začíná se zahřívat.“

„Začíná se co – dej mi to!“ zařval Taine. Beasley mluvil pravdu. Lampy slabě hučely. Ozval se hlas, který nabýval na intenzitě, jak se přijímač zahříval. Mluvil nějakou hatmatilkou. „Co je to za řeč?“ ptal se Beasly.

„Já nevím,“ řekl Taine, který začínal propadat panice. Nejdřív televize, pak sporák a teď rádio! Zatočil vylaďovacím knoflíkem a ručička se pomalu šinula po pásmech, místo toho, aby se prudce točila, …