IV.
V jeskyni nebylo nic. Byla přesně v takovém stavu, v jakém bývala dřív. Jen do vzdálených koutů navál průvan pár podzimních listů. A ze skalního stropu se odlouply kousky zvětralého kamene, droboučké důkazy nekonečného procesu eroze, který jeskyni vytvořil a za několik tisíc let ji možná opět vyhladí.
Daniels stál na úzké římse před jeskyní a hleděl do údolí. Překvapovala ho změna výhledu, která vznikla poražením stromu. Úhly pohledu se zdály jaksi jiné a samotné úbočí vypadalo jako změněné. S leknutím důkladně prozkoumal svah a nakonec se upokojil, že jiný je skutečně jenom způsob, kterým jej vidí. Byly vidět i stromy a obrysy, které byly dříve zakryté.
Jeho lano viselo z převislého průčelí útesu, které tvořilo strop jeskyně. Mime se pohupovalo ve větru a Daniels si při pohledu na ně připomněl, že toho dne zrána žádný vítr necítil. Nyní však začalo povívat od západu. Pod Danielsem se hýbaly vrcholky stromů.
Od rybníka v údolí řeky přilétl klín divokých kachen, přehnal se jako šíp nad korunami stromů, vykroužil dlouhý oblouk k vrcholu kopce a plavně se nad ním zatočil zpět k řece. Díval se za nimi, dokud nezmizely pod stromy, jež lemovaly břehy řeky.
Byl čas jít. Zdržovat se tu déle nemělo smysl. Byla to od začátku bláznivá výprava; mýlil se, když se nechal ovládnout myšlenkou, že by v jeskyni mohlo být něco ukryto.
Obrátil se zpátky k lanu, ale to bylo pryč.
Chvilku zůstal hloupě zírat na místo na průčelí skály, kde předtím lano viselo a houpalo se ve větru. Pak se dal do hledání nějaké stopy po něm, třebaže tu nebylo mnoho co prohledávat. Lano snad mohlo o kousek sklouznout po okraji skalního převisu, avšak zdálo se neuvěřitelné, že by se posunulo tak daleko, aby mu zmizelo z dohledu.
Lano bylo nové, pevné a on je bezpečně uvázal k dubu na svahu nad útesem, omotal je pevně kolem kmene a zkontroloval uzel, aby se ujistil, že nepovolí.
A teď je lano pryč. V tom musel mít prsty člověk. Někdo procházel kolem, zahlédl lano, klidně je vytáhl a teď se krčí na kopci nad ním a čeká, jak bude zděšený Daniels vyvádět, až zjistí, že neví, kudy kam. Byl to ten druh drsného kanadského žertíku, který by spousta lidí z okolí mohla považovat za ohromně legrační. Bylo samozřejmě třeba si toho nevšímat, zachovat klid a počkat, až vtipálka jeho žertík přestane bavit.
A tak se uvelebil na římse a čekal. Deset minut, odhadoval, nebo nanejvýš patnáct unaví vtipálkovu trpělivost. Pak lano spadne a on se vyšplhá nahoru a půjde domů. Podle toho, kdo to je, ho může vzít i s sebou, nalít mu sklenku a oba se posadí v kuchyni a budou se tomu spolu smát.
Zjistil, že se choulí před větrem, který se zdál být ostřejší, než když si jej všiml poprvé. Měnil se ze západního v severní a to nebylo dobré.
Jak tam seděl na římse, všiml si kapiček vlhkosti, které se mu usazovaly na rukávu bundy - nebyl to déšť, ale srážející se mlha. Jestli teplota poklesne, může se počasí pěkně zkazit.
Čekal, choulil se a snažil se zachytit nějaký cizí zvuk - šustění kroků v listí, prasknutí zlomené větvičky - který by prozradil něčí přítomnost na vrcholu skály. Ale nezaslechl vůbec nic. Den byl tichý. Dokonce i větve stromů pod jeho hradem se kolébaly ve větru bez obvyklého skřípění a sténání.
Patnáct minut už určitě uplynulo a shora se neozývalo nic. Vítr ještě o něco zesílil, a když Daniels natočil hlavu na jednu stranu, aby se pokusil vzhlédnout vzhůru, cítil na tváři měkký van větrem unášené mlhy.
Už nedokázal zticha čekat, až vtipálek ztratí trpělivost. V náhlém návalu paniky pocítil, že mu utíká čas.
“Hej, vy tam nahoře…” vykřikl.
Čekal, ale nepřišla žádná odpověď.
Zahulákal znovu, tentokrát hlasitěji.
Od skalní stěny naproti jeskyni se obvykle odrážela ozvěna. Dnes však žádnou ozvěnu slyšet nebylo a jeho křik se zdál být tlumený, jako by kolem něj toto divoké místo vztyčilo jakousi bariéru.
Znovu vykřikl a mlžný svět pohltil jeho hlas.
Ozval se syčivý zvuk. Daniels postřehl, že jej působí drobné ledové broky, řítící se větvemi stromů. Od j…
