Věc ve skále

V.

Na počátku byl prostor - nekonečný, neohraničený prostor, tak vzdálený od všeho, tak drsný, tak chladný, tak nezúčastněný, že ochromoval mysl, ani ne tak strachem nebo pocitem osamění, jako spíš poznáním, že v poměru k této věčnosti vesmíru byl význam té věcičky, kterou byl on sám, redukován na tak nepatrnou hodnotu, že se nedala změřit žádným měřidlem. Tak daleko od domova, tak ztracený, tak dezorientovaný - a přesto ne úplně dezorientovaný, protože tu existovala stopa, náznak či tušení, vědomí, které se nedá vyjádřit ani pochopit, ba ani vytušit v lidském kontextu; stopa, náznak či tušení, které, byť nevýrazně a beznadějně vyznačovalo cestu, již něco jiného podniklo v jakémsi jiném čase. A bezmyšlenkovité odhodlání, nepolevující oddanost, prvotní nutkání, které ho na tu nezřetelnou, matnou stopu navedly, aby ji sledoval kamkoliv, kam by mohla vést, třeba i na konec prostoru nebo času nebo obou zároveň, a nikdy ji neztratil, ani neopustil, ani se nespletl, dokud ta stopa nedosáhne svého konce nebo nebude odváta jako větrem čímsi, co by snad mohlo vát prázdným vesmírem.

V tom vztahu je něco, řekl si Daniels, co je přes vší svou cizost důvěrně známé, činitel, který by se mohl propůjčit k překladu do lidských výrazů a tím utvořit spojovací článek mezi tímto vzpomínajícím cizím vědomím a jeho lidskou myslí.

Prázdnota, ticho a chladná nezúčastněnost pokračovaly dál a dál a dál a zdálo se, že tomu není konce. Avšak dospěl k pochopení, že to musí skončit a že ten konec leží zde, v této spleti kopců nad prastarou řekou. A po téměř nekonečné době temnoty a prázdnoty přichází další téměř nekonečná doba na dosaženém konci cesty, čas trpělivého čekání.

Mluvil jsi o pomoci, oslovilo ho stvoření. Proč bys pomáhal? Neznáš to stvoření. Proč bys mu měl chtít pomáhat?

“Je to živé,” odpověděl Daniels. “Je to živé a já jsem také živý. Nestačí to snad?”

Nevím, řeklo stvoření.

“Já si myslím, že ano,” prohlásil Daniels.

A jak bys mohl pomoci?

“Říkal jsem ti o té záležitosti s genetikou. Nevím, jestli dokážu vysvětlit…”

Mám výrazy z tvého vědomí, přerušilo ho stvoření. Genetický kód.

“A to stvoření tam dole pod skálou, to které hlídáš, by…”

Nehlídám, opravilo ho stvoření. To, na které čekám.

“Budeš čekat dlouho.”

Jsem přizpůsobené k čekání. Čekalo jsem dlouho. Mohu čekat ještě déle.

“Jednou,” pravil Daniels, “tu skálu rozdrolí eroze. Ale nemusíš čekat tak dlouho. Zná to druhé stvoření svůj genetický kód?”

Zná, přitakalo stvoření. Ví toho mnohem víc než já.

“Ale já myslím celý,” upozornil Daniels. “Do poslední vazby, do poslední složky, sekvence všech těch miliard…”

Zná jej, přerušilo ho stvoření. Porozumět sobě je základní nezbytnost všeho života.

“A bylo by ochotné - chtělo by - nám tu informaci předat, poskytnout nám svůj genetický kód?”

Jsi troufalý, odvětilo to jiskřící stvoření (ačkoliv to slovo bylo tvrdší než “troufalý”). To je informace, kterou žádný tvor nikomu jinému neposkytuje. To je neslušné a nemravné (zde opět ta slova n…