21
Sklesle seděli kolem Opova prkenného stolu. Silvestr ležel na zádech u krbu, přední tlapy si položil pohodlně na hrudník a zadní natahoval ke stropu. Jeho morda nabyla výrazu hloupoučké blaženosti.
Op přistrčil Karolíně sklenici od zavařeniny. Čichla si k obsahu a svraštila nos. „Páchne petrolejem. A chuť má, jak se pamatuju, taky petrolejovou." Stiskla sklenici v dlaních, napila se a podala ji Maxwellovi se slovy:
„Věřím, že po čase si člověk zvykne i na petrolej."
„To je prvotřídní pálenka!" bránil se Op uraženě. „Ačkoli," připustil, „měla by se nechat trochu dozrát. Vypadá to, že se spotřebovává rychleji, než ji stačím vyrábět."
Maxwell zachmuřeně upil. Kořalka mu spálila hrdlo, vzplanula v žaludku jako ohňostroj, ale nepomohla mu. Zůstal střízlivý a zamračený. Bývají chvíle, napadlo ho, kdy se člověk neopije, ať pije, kolik chce. A jak dobré by teď bylo opít se do bezvědomí a nevědět o sobě alespoň den! Když by pak vystřízlivěl, snad by mu už nebylo tak mizerně.
„Jedno nepochopím," řekl Op. „Proč se stařík Vilík svého ducha tak zděsil? A že ho to vzalo, o tom není sporu - vždyť úplně zfialověl. Ale do té chvíle se s Duchem krásně snášeli. Pravda, ze začátku byl trochu nervózní, ale co byste chtěli od člověka ze šestnáctého století? Ale hned, jak jsme mu všechno vysvětlili, tak se dokonce zaradoval. A zvykl si na Ducha mnohem snadněji, než by si na něj zvykl třeba člověk dvacátého století. Vždyť v šestnáctém století na duchy věřili a proto nemohlo setkání s ním vyvolat dojem něčeho nadpřirozeného. Byl taky naprosto klidný, dokud Duch neprohlásil, že je jeho duch. A v té chvíli…"
„Velice ho zaujaly naše vztahy s malým nárůdkem," podotkla Karolína. „Museli jsme mu slíbit, že ho vezmeme do rezervace a seznámíme s nimi. V jejich existenci věřil odjakživa, stejně jako v existenci duchů."
Maxwell se ještě mohutně napil, pak si utřel ústa hřbetem ruky a podal sklenici Opovi. „Jedna věc je cítit se volně a nenucené ve společnosti nějakého ducha," řekl, „a úplně jiná věc je potkat se s duchem, který se ukáže být tvým vlastním. Člověk je vnitřně neschopen pochopit a přijmout nevyhnutelnost vlastní smrti. I když ví, co to duch je…"
„Proboha, nezačínejte zase od začátku," prosila je Karolína.
Op se zašklebil. „V každém případě vyletěl ven jako střela. Jako když přivážou kočce na ocas prskavku. Proběhl zavřenými dveřmi a kliky se ani nedotkl."
„Nic jsem neviděl," ozval se Maxwell. „Na tváři mi ležela miska s omáčkou."
„No, radost to nepřineslo nikomu," konstatoval Op, „až tady na šavlozubého. Sežral celou pečeni. Ne příliš propečenou, jak to má rád."
„Nikdy neztrácí rozvahu," potvrdila Karolína. „A všeho dovede využít."
Maxwell se na ni pozorně zahleděl. „Už dlouho se vás chci zeptat, jak jste se mezi námi octla. Myslel jsem si, že po té historii s kolečkářem jste nad námi navždy udělala kříž."
„Měla o tebe strach," uchichtl se Op. „A mimoto je strašně zvědavá."
„A ještě jedna věc," pokračoval Maxwell. „Jak jste se do toho vůbec zamíchala? Pamatuju se, jak to začalo. Upozornila jste nás na Artefakt… že ho prodají."
„Na nic jsem vás neupozornila! Prostě jsem se prořekla. A pak…"
„Upozornila jste nás," zopakoval kategoricky Maxwell, „a to zcela úmyslně. Co víte o Artefaktu? Musíte o něm něco vědět, jinak by vás jeho prodej tak neznepokojil."
„To je pravda," podpořil Petra Op. „No tak, děvče, řekněte nám všechno na rovinu."
„Vy dva drzí hrubiáni…"
„Neobracejte to v žert," poprosil ji Maxwell. „Jde o vážné věci."
„No dobře. Jak jsem vám říkala, náhodou jsem zaslechla, že ho chtějí prodat. To mě znepokojilo a vůbec se mi to nelíbilo. Jistě, z hlediska zákona na tom prodeji nic není. Pokud vím, Artefakt patří Institutu a může být samozřejmě podle rozhodnutí jeho administrativy prodán. Ale zdálo se mi, že Artefakt nelze přece prodat ani za miliardy. Skutečně totiž o něm vím něco, o čem nikdo jiný neví a o čem se bojím komukoliv říct. A když jsem začala mluvit o významu Artefaktu s našimi spolupracovníky, vid…
