Čas je ta nejjednodušší věc

Kapitola 34

Hamilton byl tichý a tak prázdný, že to prázdno bylo téměř cítit.

Blaine zastavil s autem na náměstí a vystoupil.

Nezahlédl nikde ani světélko a k jeho uším jasně doléhalo hučení řeky.

„Jsou pryč,“ řekl.

Harriet vystoupila, obešla vůz a postavila se vedle něho.

„Dobrá, kamaráde,“ řekla. „Nasedni na toho svého koně.“

Zavrtěl hlavou.

„Ale ty musíš odejít. Musíš je následovat. Patříš k nim.“

„Až jindy,“ odpověděl Blaine. „Snad za pár let. Ještě mám před sebou spoustu práce. Po celé zemi jsou davy parírů. Vystrašených a skrývajících se. Musím je vypátrat. Musím jich zachránit tolik, kolik jenom dokážu.“

„Toho se nikdy nedožiješ. Budeš ten nejdůležitější terč. Finnovi lidé si nedopřejí klidu, dokud…“

„Až to bude nejhorší, půjdu. Nejsem žádný hrdina, Harriet. Naopak, v podstatě jsem zbabělec.“

„Slibuješ?“ zeptala se.

„Ovšem. Namouduši. A ty se vrátíš do Udice. Budeš tam v bezpečí. Jeď rovnou do Pierru na letiště.“

Otočila se a odcházela k autu. Už se chystala nastoupit, ale pak se znovu obrátila k Blainovi.

„Ale ty budeš auto potřebovat.“

Usmál se. „Když budu nějaké potřebovat, město je jich plné. Mohu si vzít, které budu chtít. Auta si s sebou vzít nemohli.“

Usedla za volant a naposledy na něho pohlédla.

„Ještě něco,“ řekl Blaine. „Co se s tebou stalo, když jsem byl v tom hangáru?“

Úsečně se zasmála. „Když přijel Rand, ujela jsem. Jela jsem sehnat nějakou pomoc. Myslela jsem, že bych mohla zavolat do Pierru. Jsou tam lidé, kteří by nám pomohli.“

„Ale?“

„Zastavila mě policie a zavřeli mne do vězení. Pustili mě až druhý den ráno a od té doby jsem tě hledala.“

„Jsi statečná holka,“ řekl.

Náhle k nim dolehlo slabé chvění vzduchu – hluk z velké dálky.

Blaine ztuhl a naslouchal. Zvuk sílil. Blížil se. Byl to řev mnoha aut.

„Rychle,“ řekl. „Žádná světla. Jeď šikmo po svahu. Narazíš na cestu na sever.“

„Shepe, co to do tebe vjelo?“

„Ten hluk, který slyšíš, jsou auta. Jede sem spousta lidí. Už vědí, že je Finn mrtvý.“

„A ty, Shepe?“

„Já se o sebe postarám. Jeď už.“

Nastartovala motor.

„Brzy na shledanou,“ řekla.

„Pohni se už, Harriet! A díky. Díky za všechno. Pozdravuj Charline.“

„Sbohem, Shepe,“ kývla a vůz se rozjel, opsal kruh a zamířil do ulice, která vedla ke svahu útesu.

Zvládne to, řekl si. Každý, kdo dokázal překonat při cestě z Udice ty neproniknutelné hory, by tady neměl mít žádné potíže.

„Nashle, Harriet,“ řekl jí. „Pozdravuj Charline.“ Proč to řekl? přemýšlel. Nejspíš jako pozdrav a sbohem starému životu – jako podání ruky na rozloučenou s minulostí. Ačkoliv v Udici žádná minulost nebude. Charline bude dál pořádat své večírky, kde se budou dál bez pozvání předvádět ti nejpodivnější lidé. Neboť Udice měla půvab, lesk a ducha. Aniž by to věděla, byla už dnes mrtvá. A byla to škoda. Bylo to jedno z nejúžasnějších, nejzávratnějších a nejpříjemnějších míst, jaké kdy lidstvo poznalo.

Stál opuštěný na náměstí a naslouchal zuřivému rachotu přijíždějících aut. Daleko na západě viděl záblesky jejich světel. Od řeky vanul studený větřík a tahal ho za nohavice a rukávy kabátu.

Po celém světě, pomyslel si. Po celém světě dnes v noci jedou řvoucí auta, valí se dychtivá lůza a prchají lidé.

Zabořil ruku do kapsy kabátu a ucítil tvar a váhu zbraně, která vypadla Harriet z kabelky. Pevně ji sevřel, ale věděl, že tímto způsobem s nimi nem…