Čas je ta nejjednodušší věc

Kapitola 2

Shepherd Blaine cítil, že je v jakémsi domě, a pokud ne přímo domě, v něčím obydlí. Byla zde totiž znát uspořádanost a smysl pro proporce a formu, jaké se v přírodě nevyskytují, dokonce ani v cizí přírodě na planetě neznámé hvězdy, daleko od Země.

Jeho podrážky nezanechávaly na podlaze stopy, jaké zanechávaly na písečných dunách dříve, ještě než přišel do tohoto obydlí, pokud to obydlí bylo. Ve srovnání s vytím pouštní bouře, kterou se předtím probíjel celé hodiny, teď vítr jen šeptal.

Podlaha byla tvrdá a hladká, měla jasně modrou barvu a snadno se po ní pohyboval. Tu a tam byly roztroušené útvary, které mohly být nábytkem, vybavením nebo artefakty určité umělecké hodnoty. Všechny byly stejně modré a jejich náhodný tvar, modelovaný větrem, nebyl divoký, měl čisté linie, přímky i křivky, jaké by mělo mít funkční zařízení.

Dosud svítily hvězdy i vzdálené, kalné slunce. To místo, na které narazil, nebyla jistě jen nějaká ohrada.

Blaine se se všemi senzory vysunutými a zapnutými na plný výkon pomalu pohyboval kupředu a pocit domu přetrvával – o něco později i pocit života.

Někde uvnitř ucítil tenkou nitku vzrušení. Nebylo vůbec časté, aby někdo objevil život. Byla by to jedinečná příležitost, kdyby nalezl inteligenci. A zde, z těchto artefaktů, z hladkosti jasně modré podlahy, byla inteligence znát.

Jeho pohyb se zpomalil až k plížení, podrážky šustily po podlaze, senzory vysunuté a v činnosti. Bzučel pásek, který nasával obraz, zvuk, tvar, vůni a formu, zaznamenával teplotu, čas a magnetismus a všechny další jevy, které na této planetě existovaly.

Daleko odtud uviděl něco živého – věc, která se ochable protahovala na podlaze, jako se protahuje líný člověk, nic nedělající a neočekávající, že by něco dělal. Ta věc tam jednoduše ležela.

Blaine k tomu postupoval a stále zachovával svůj pomalý pohyb; čidla shromaždovala vědomosti o tomto rozvalujícím se životě a zapisovačky je zaznamenávaly.

Bylo to růžové, dráždivě růžové, ne nechutně, jako růžová často bývá, ani anatomicky růžové, ale překrásně růžové – ten typ barvy, do jaké by se mohlo obléci malé děvčátko ze sousedství na oslavu svých sedmých narozenin.

Dívalo se to na něj – možná ne očima – ale dívalo se to na něj. Uvědomovalo si ho to. A nemělo to strach.

Konečně se k tomu stvoření dostal. Přiblížil se na šest stop a tam se zastavil a vyčkával.

Byla to docela mohutná bytost, uprostřed přibližně dvanáct stop vysoká…