Čas je ta nejjednodušší věc (Clifford D. Simak)

Kapitola 30

Blaine seděl pod osamělým stromem, který stál na menším výběžku jednoho z velkých útesů, a hleděl přes řeku. Do údolí se snášelo hejno divokých kachen, černá čára proti obloze nad východními vršky.

Byly dny, vzpomínal, kdy se v tomto ročním období obloha setměla hejny tažných ptáků, kteří přilétali ze severu a prchali před prvními divokými předzvěstmi zimních bouří. Ale dnes jich bylo málo – byli vyhubeni, připraveni o potravu vysušením oblastí, kde byla jejich hnízdiště.

Kdysi se právě tato země hemžila bizony a téměř na každém potoce žili bobři. Nyní byli bizoni a skoro všichni bobři pryč.

Člověk je vyhubil, všechny tři druhy, divoké kachny, bizony, bobry. A kromě nich i spoustu dalších.

Seděl a přemýšlel o lidské schopnosti vyhubit zvířata – některá z nenávisti nebo strachu, jiná z obyčejné touhy po zisku.

Věděl, že právě to by se nejspíše přihodilo ve velkém měřítku parírům, kdyby vyšel Finnův plán. Tam v Hamiltonu udělají, co budou moci, samozřejmě – ale bude to stačit? Měli třicet šest hodin na to, aby dali dohromady obrovskou síť varování. Mohli značně omezit možnost incidentů. Ale mohli jim zcela zabránit? Zdálo se to nemožné.

Ačkoliv, říkal si, on by měl být ten poslední, kdo by si s tím měl dělat starosti, neboť ho odmrštili a vyhnali ho. Jeho vlastní lidé, ve městě, kde se cítil jako doma, a oni ho vyženou.

Zvedl se. Utáhl řemeny batohu, do kterého mu Jackson zabalil jídlo, připnul si na jeho bok polní láhev.

Na východě viděl vzdálený kouř komínů v Hamiltonu, a přestože byl dost rozzlobený, znovu cítil zvláštní pocit domova, s kterým se setkal, když procházel jeho ulicemi. Po celém světě musí být mnoho takových měst – ghett moderní doby, kde paranormální lidé žijí tiše a nenápadně, jak jen to je možné. Jsou to lidé, kteří se stáhli do zapomenutých koutů země a čekají na den, pokud kdy přijde, kdy jejich děti nebo děti jejich dětí budou moci svobodně vyjít na veřejnost a budou rovnoprávní s těmi, kteří byli dosud jen normální.

Kolik schopností a talentu, uvažoval, musí v těchto městech ležet ladem; schopností a talentu, které by mohl svět využít, ale nikdy je nepoznal, protože právě ti lidé, kteří nemají nadání, k nim chovají zášť a nesnášenlivost.

A je smutné, že tato nenávist, tato netolerance by se nikdy nezrodila, nikdy by neexistovala, kdyby nežili lidé jako Finn – bigotní a chorobně egoističtí, přísní a upjatí puritáni, malí lidé, kteří potřebovali moc, aby je pozvedla z jejich malosti.

V lidské povaze je málo prostřednosti, pomyslel si. Buď je někdo s vámi, nebo proti vám. Střední cesta je výjimečná.

Vezměte si například vědu. Věda při uskutečňování snu o vesmíru selhala a byla považována za příživníka. Ale mužové vědy přesto pracovali, stejně jako doposud, k prospěchu celého lidstva. Dokud bude člověk existovat, bude vědu potřebovat. V Udici byly celé zástupy vědců, kteří pracovali na objevech a problémech pocházejících z galaxie – ale v představách mas byla věda vyřízená a podvodná.

Ale už je čas vyrazit, řekl si. Neměl proč tu déle zůstávat. Nebylo třeba něco promýšlet. Musel jít dál, neboť nic jiného mu nezbývalo. Předal své varování, a to bylo vše, co mu lidé z Hamiltonu dovolili.

Měl by jít do Pierru a v kavárně, která má nade dveřmi přibité losí paroží, by se měl zeptat po Harriet. Možná by měl vyhledat několik Stonových lidí a ti by pro něj mohli najít úkryt.

Hodil si batoh s polní lahví přes rameno. Pomalu se vzdaloval od stromu.

Náhle se za ním ozval jakýsi šelest. Otočil se a zůstal stát jako opařený.

Na zem přistávala dívka, chodidly ještě neohnula stébla trávy, půvabná jako ptáček a krásná jako jitro.

Blaine stál a hleděl na ni zasažen její krásou, neboť to bylo poprvé, kdy si ji mohl pořádně prohlédnout. Předtím ji viděl jednou ve slabém světle reflektorů náklaďáku a podruhé v bídně osvětleném pokoji včera v noci, ale ne déle než minutu.

Její nohy se dotkly země a vykročila k němu.

„Právě jsem se to dozvěděla,“ řekla. „Myslím si, že je to hanebnost. Přišel jste nám přece pomoci…“

„To je v pořádku,“ usmál se Blaine. „Nepopírám, že mě to bolí; ale chápu jejich důvody.“

„Tolik se nadřeli,“ řekla, „aby nás udrželi v tichosti, mimo veškerou pozornost. Snažili se nám zařídit ucházející život. Nemohou nic riskovat.“

„Já vím,“ přikývl Blaine. „Viděl jsem pár takových, kteří se o svůj ucházející život postarat neuměli.“

„My mladí jim děláme jen starosti. Neměli bychom jít slavit Hallowe’en, ale nemáme tu nic, čím bychom se mohli pobavit. Tak často musíme zůstávat doma. A děláme to jen zřídka.“

„Jsem rád, že jste včera v noci mohli přijít,“ řekl jí Blaine. „Kdybych neznal vás, chytili by mne a Harriet nad Stonovým mrtvým tělem…“

„Udělali jsme pro Stona, co bylo v našich silách. Museli jsme spěchat a nemohli jsme příliš dbát na formality. Ale přišli všichni. Je pohřbený na kopci.“

„Váš otec mi o tom říkal.“

„Nemohli jsme postavit náhrobek ani navršit mohylu. Vyřízli jsme drny a potom jsme všechno upravili do původní podoby. Nikdo by to tam nikde nepoznal. Ale všichni máme to místo zapsané v mysli.“

„Stone a já jsme byli přátelé už odedávna.“

„V Udici?“

Blaine přikývl.

„Vyprávějte mi o ní, pane Blaine.“

„Jmenuji se Shep.“

„Tak Shepe. Povídejte.“

„Je to velké a rozsáhlé místo.“ (Věže na kopci, náměstí a chodníky, stromy a mohutné budovy, obchody, sklady a restaurace, lidé…)

Shepe, proč nás tam nechtěli?

Nechtěli?

Někteří z nás jim psali a oni nám poslali na vyplnění přihlášky. Jenom formuláře, to bylo všechno. My jsme je vyplnili a odeslali. A už jsme o nich neslyšeli.

Jsou tisíce lidí, kteří se chtějí dostat do Udice.

Ale proč tam nemůžeme my? Proč nás všechny nepřijmou? Do rezervace Udice, kde mohou všichni ti obyčejní vystrašení lidé konečně najít trochu klidu?

Neodpověděl. Uzavřel před ní svou mysl.

Shepe! Shepe, co se stalo? Řekla jsem něco špatného?

Poslouchejte, Anito, Udice vás nechce. Udice není to, co si myslíte. Změnila se. Stala se z ní obchodní společnost.

Ale my jsme si vždycky…

Já vím. VÍM. VÍM. Byla to zaslíbená země. Bylo to konečné řešení. Bájné místo. Ale ona taková vůbec není. Je to účtárna. Vypočítává zisky a ztráty. Ach, jistě, bude světu pomáhat, bude posunovat lidstvo kupředu. Teoreticky i prakticky je to ta největší věc, jaká se kdy stala. Ale není v ní žádná laskavost, žádné spříznění s ostatními paranormály. Jestli chceme tu zaslíbenou zemi, musíme si ji sami vytvořit. Musíme podstoupit své bitvy, jako třeba zastavit Finna a jeho Projekt Hallowe’en…

To jsem vám právě přišla říci. Nejde to provést.

Telefony…

Nechali projít dva hovory. Do Detroitu a Chicaga. Pak jsme zkoušeli New York, ale nemohli jsme dostat spojení. Umíte si to představit – nešlo se tam dovolat! Zkusili jsme Denver a linka byla mimo provoz! Polekali jsme se a nechali jsme toho…

Nechali jste toho! Nemůžete přestat!

Používáme teď dálkové přenosy. Máme pár přístrojů. Ale je těžké se s někým spojit. Telepatie na dálku má malé využití a moc se nepraktikuje.

Blaine ohromením strnul.

Nemohou dostat New York! Linka do Denveru je přerušená!

Přece není možné, aby měl Finn tak úplnou kontrolu.

Nemá úplnou kontrolu, řekla mu Anita. Ale má na strategicky důležitých místech své lidi. Zřejmě by mohl například narušit celosvětovou komunikační síť. A má lidi, kteří stále sledují a odposlouchávají místa, jako je naše. Nemáme víc než jeden dálkový hovor za měsíc. Když šly tři během patnácti minut, Finnovi lidé poznali, že něco není v pořádku, a odřízli nás.

Blaine sundal batoh z ramene a položil ho na zem.

„Jdu zpátky,“ řekl.

„To by nebylo k ničemu. Neumíte dělat to, co teď provádíme.“

„Ovšem,“ řekl Blaine. „Nejspíš máte pravdu. Byla by jedna šance, kdybych se ale mohl dostat včas do Pierru…“

„To je to místo, kde žil Stone?“

„Ano, proč? Vy jste o Stonovi věděla?“

„Slyšela jsem o něm. Nic víc. Byl to jakýsi Robin Hood parírů. Pracoval pro nás.“

„Kdybych se mohl spojit s jeho organizací… Myslím, že vím, jak…“

„Ta žena tam také žije?“

„Myslíte Harriet. Ona je jediná, kdo mě může napojit na Stonovu skupinu. Ale možná tam není. Nevím, kde je.“

„Kdybyste počkal na noc, několik z nás by vás tam mohlo odnést. Ve dne je to příliš nebezpečné. Všude je moc lidí, i tady.“

„Nemůže to být dál než nějakých třicet mil. Mohu to ujít pěšky.“

„Po řece by to bylo jednodušší. Umíte jezdit na kanoi?“

„Kdysi jsem to uměl. Myslím, že ještě vím, jak se to dělá.“

„Bude to také bezpečnější,“ řekla Anita. „Na řece není velký provoz. Moje sestřenice má kanoi, je to kousek po řece nad městem. Ukáži vám, kde to je.“