Mládí v hajzlu 2: Mladík v okovech (C. Douglas Payne)

Úterý, 23. října

Divnej den a čím dál divnější. Před snídaní mi zavolala Sheeni.

„Nickie, proč si mi to o Albertovi neřekl?“ zeptala se vesele.

„Ach, tak tys to už zjistila?“ řek sem a zápasil s panikou. „Nebyla to moje chyba, Sheeni! Opravdu sem se o toho psa staral co nejlíp.“

„To nevadí, Nicku. Všechno to dobře dopadlo.“ Její hlas zněl neuvěřitelně vesele, přihlédneme‑li k daným okolnostem.

„Nejsi teda smutná, Sheeni?“

„Ale ne, drahý. Naopak, jsem nadšena.“

Narazil sem na nový, nečekaný rys zvrhlýho sadismu? Nebo se prostě jedná o krajní sarkasmus vyvolaný šokující zprávou?

Sheeni pokračovala: „a kdy Albert zmizel?“

Podivný eufemismus, napadlo mě. „Z... zmizel v neděli brzy ráno. Ale neboj, netrápil se.“

„Tak trochu se trápit musel,“ řekla šťastným tónem.

„Tak možná maličko. Člověk nikdy neví.“

„Doufám, žes kvůli němu nedával zbytečně oznámení do novin.“

„Ne. Udělali sme si docela malej obřad. Jen nejbližší rodina.“

„O čem to mluvíš, Nicku?“

„A o čem ty mluvíš, Sheeni?“

„O Albertovi, samozřejmě. On je tady, Nicku. Včera v noci se objevil před budovou na schodech. Ten drahoušek spal celou noc u mě v posteli!“

Třískl sem sluchátkem o stěnu. „Je tě špatně slyšet, Sheeni. Cos to říkala?“

„Říkala jsem, že Albert je tady. Běžel celou tu dlouhou cestu jenom proto, aby mě viděl. Není to od něho milé? Ale když to tak spočítáme, pokud odešel v neděli, musel ho někdo cestou svézt. I tak je to zázrak.“

To bych teda řek.

„A seš si jistá, že to je Albert?“

„Samozřejmě, přece poznám svého psa. Přiznej se, Nicku, že tam s tebou Albert není.“

„No, popravdě řečeno, není.“

„Ale brzy se vrátí. Správcová trvá na tom, že dnes bezpodmínečně musí pryč. Ta ubohá Bernice Lynchová je na psy alergická. Takže ho dnes posílám autobusem. Můžeš si ho dnes večer vyzvednout na nádraží.“

„Tak jo, Sheeni. Platí.“

„A musíš mi, Nicku, slíbit, že na něho budeš hodnější. Mám takový pocit, že u tebe nebyl příliš šťastný.“

„Ale Sheeni, bude mít u mě život jako v bavlnce.“

„Dobře, Nicku. Je velice náročný. Stejně jako já.“

„Ano, Sheeni, to už sem zjistil.“

„Albertův převoz přijde na dvaačtyřicet dolarů, Nicku. Posílám ho expres.“

„Pošlu ti to složenkou.“

Takže Albert má v Santa Cruz dvojníka. Díky bohu, že ho Sheeni našla. Co je dvaačtyřicet dolarů za bezpečný návrat našeho dítěte lásky? Začíná to zase vypadat nadějněji!

17:30 – Možná, že zas tak moc ani ne. Když sem přišel z práce, v jídelně seděla Lacey s Sheeniným bratrem Paulem a popíjeli bylinkovej čaj.

„Ahoj, Paule,“ řek sem překvapeně.

„Čau, Nicku,“ odpověděl. „Mrzí mě, že ti to nevyšlo.“

„Vymejšlím něco novýho.“

„Já vím,“ odpověděl. „Je velmi krásná.“

„Kdo je velmi krásný?“ zeptala se Lacey.

„Nickova indická přítelkyně,“ odpověděl vševědoucí Paul.

„Tu já znám,“ řekla Lacey. „Je kouzelná.“

„Ale ne tak kouzelná jako ty,“ řekl Paul a napil se čaje.

Lacey se usmála a podívala se na mě. „Nicku, Paul nám přinesl překvapení. Běž se podívat do obýváku.“

Nakoukl sem přes chodbu. Malej, černej, vošklivej pes tam na gauči okusoval kost. Ten psí pohled plný pohrdání sem už někde viděl. Albert se vrátil!

„To je přece tvůj pes,“ řekla Lacey. „Neumřel.“

„Ale, vždyť sem ho pohřbil,“ protestoval sem.

„Asi jen omdlel nebo něco takovýho,“ řekla. „Pak se probral a vyhrabal se.“

Z metru pod zemí?

„Ty, Paule, nenašels ho náhodou někde u autobusovýho nádraží?“ zeptal sem se.

„Ne, Nicku. Seděl dnes ráno na naší zadní verandě. Máma dostala záchvat, když ho uviděla. Tak sem ho přived nazpátek,“ řekl a usmál se na Lacey. „A jsem tomu rád.“

Lacey mu odpověděla s úsměvem. „Nicku, Paul má svý vlastní jazzový kombo. Chtěla bych ho v pátek večer slyšet. Nechtělo by se ti jít taky?“

Odpověděl sem, jak si přála. „Ne, na ten večer už mám nějaký plány, Lacey. Budeš muset jít sama.“

„Tak dobře,“ řekla celá šťastná. „A kde máš otce, Nicku?“

„Stavil se v nemocnici, aby mu vytáhli stehy.“ „Skvělý,“ řekla, „doufám, že to dělají bez umrtvení. Paule, mohla bych vám něco nabídnout? Ještě trochu čaje?“

„Velice rád,“ odpověděl a nestydatě na mě zamrkal.

19:30 – Dwayne byl radostí bez sebe ze shledání se svým exhumovaným nájemním psem. Avšak okamžitě požadoval navrácení všech svých peněz zaplacených za odpustky.

„Soráč,“ řek sem, „všechny prachy sem už poslal bohovi.“

„A jak bych je moh dostat zpátky?“

„Modli se,“ odpověděl sem.

21:30 – Právě mi volali z autobusovýho nádraží, abychom si šli vyzvednout spěšně poslanýho psa.

22:15 – A sme zase doma. Albert II. Byl právě představen Albertovi I. Zdá se, že se nemají rádi. Nedivím se jim. Všichni sou zmatení. Tata se snaží vyrovnat se situací tím, že na mě řve sprosťárny. Proč jen Sheeni nemůže milovat kočky? A co takhle králíky? Když jich máte přebytek, dycky můžete jednoho z nich upéct a sníst.