Hluboké pastviny
Povídku Hluboké pastviny jsem napsal v roce 1954, dávno před dnešním téměř posedlým zájmem o výzkum a využívání oceánů. O rok později jsem jel k Velkému bariérovému útesu, jak jsem to podrobně vylíčil v Korálovém pobřeží. Tohle dobrodružství mi poskytlo popud – a podklad – k tomu, abych povídku rozpracoval do stejnojmenného románu, který jsem dokončil poté, co jsem se usadil na Cejlonu (dnes Srí Lance). Z toho důvodu jsem původní povídku nikdy znovu neotiskl ve svých povídkových sbírkách a teď nabízím nadějným kandidátům doktorského titulu v oboru anglické literatury možnost porovnání.
Myšlenka chovu velryb je nápad, jehož čas ještě nepřišel a nevím, zda vůbec kdy přijde. Za posledních deset let měly velryby tak dobré tiskové mluvčí, že by většina Evropanů jedla velrybí hamburgery asi tak ráda jako psí nebo kočičí. Já sám jsem jednou velrybí maso ochutnal během 2. světové války: chutnalo jako trochu hrubší hovězí.
Ale jeden z produktů podmořské farmy by mohl být konzumován bez morálních pochybností. Nedá si někdo velrybí mléčný koktejl?
Na pastvinách se potuloval zabiják. Hlídka z vrtulníku zahlédla sedm set kilometrů od pobřeží Grónska obrovské tělo, které se převalovalo ve vlnách a barvilo vodu do ruda. Během pár vteřin byl uveden do pohotovosti složitý varovný systém; řada lidí plánovala zátahy a zábrany na mapě severního Atlantiku – a Don Burley si ospale protíral oči, ještě když tiše klesal do pětatřicetimetrové hloubky.
Známá zelená světélka na ovládacím panelu byla zářícím symbolem bezpečí. Dokud se jejich známá struktura nezměnila, dokud žádná z těch smaragdových hvězdiček nezčervenala, bylo s Donem a jeho malým plavidlem všechno v pořádku. Vzduch – palivo – energie – to byl triumvirát, který rozhodoval o jeho životě. Kdyby kterákoli z jeho částí vypověděla, Don by se ve své kovové rakvi potopil do pelagického bahna jako předminulou sezónu Johnnie Tyndall. Ale nebyl důvod, proč by se mělo něco stát; Don sám sebe uklidňoval tím, že předvídatelné nehody jsou právě přesně ty, které se nedějí.
Nahnul se přes malý ovládací panel a promluvil do mikrofonu. Ponorka č.5 byla ještě dost blízko u mateřské lodi, takže rádio fungovalo, ale už brzo bude muset přepnout na sonii.
„Výchozí kurs 255, rychlost 50 uzlů, hloubka 20 metrů, plné sonarové krytí… Odhadovaný čas k cílové oblasti 70 minut… Hlášení v desetiminutových intervalech. To je všechno… Konec.“
Potvrzení, které už sláblo se vzdáleností, přišlo z Hermana Melvilla hned vzápětí.
„Hlášení došlo v pořádku. Dobrý lov. Budeš chtít psy?“
Don si zamyšleně hryzal spodní ret. Tuhle práci bude muset nejspíš zvládnout sám. Neměl vůbec ponětí, kde teď jsou Benj a Susan; mohli být kdekoli v okruhu sedmdesáti kilometrů. Samozřejmě by připluli, kdyby jim dal znamení, ale nevydrželi by jeho tempo a brzo by zůstali pozadu. Kromě toho má možná před sebou celé hejno dravců, a to poslední, co by si přál, bylo vystavit své důkladně vytrénované sviňuchy nějakému nebezpečí. To byl hlas zdravého rozumu a profesionální zodpovědnosti. Kromě toho měl Benje a Susan moc rád.
„Je to moc daleko a nevím, s čím se tam setkám,“ odpověděl. „Jestli budou na doslech, až tam dorazím, tak si na ně možná písknu.“
Potvrzení z mateřské lodi bylo už sotva slyšitelné a Don přístroj vypnul. Bylo na čase se porozhlédnout.
Ztlumil světla v kabině, aby jasněji viděl obrazovku scaneru, nasadil si polarizované brýle a zadíval se do hlubin. To byla chvíle, kdy se Don cítil jako bůh, schopný sevřít v dlaních Atlantik na třicet kilometrů kolem dokola a jasně prohlédnout dosud neprozkoumané hlubiny pět a půl tisíce kilometrů pod sebou. Pomalu kroužící paprsek neslyšitelného zvuku prohledával svět, ve kterém se Don vznášel, a hledal v těch věčných tmách, kam nepronikl jediný paprsek světla, přátele a nepřátele. Bezhlesé kvílení, příliš vysoké dokonce i pro uši netopýrů, kteří vynalezli sonar milion let před člověkem, pulzovalo v mokré noci; slabé ozvěny se vracely zpět jako vznášející se…
