Konec světa (Andrzej Sapkowski)

II.

”Díky za pohoštění,” Geralt olízl kostěnou lžíci a položil ji do prázdné misky. ”Díky nastokrát, hospodáři. A teď, dovolíte-li, přejdeme k věci.”

”Nu, přejděmež,” souhlasil Kopřivka. ”Souhlasíš, Dhune?”

Dhun, starosta Dolní Posady, obrovitý chlap se zachmuřeným pohledem, kývl na děvečky, jež hbitě sklidily nádobí ze stolu a opustily světnici k nepřehlédnutelnému Marigoldovu žalu, jelikož básník na ně od počátku cenil zuby a nutil je ke smíchu obhroublými žerty.

”Takže poslouchám,” řekl Geralt, hledě do okna, odkud se ozývalo bušení seker a řezání pil. Na dvoře se pracovalo se dřevem, ostrý živičný pach pronikal až do světnice. ”Hovořte, čím vám zde mohu být prospěšný.”

Kopřivka pohlédl na Dhuna. Starosta přikývl a odkašlal si:

”Nuže, jest to tak,” prohlásil. ”Máme zde jedno takové pole...”

Geralt pod stolem nakopl Marigolda, který se už už chystal k jízlivému komentáři.

”Pole,” pokračoval Dhun. ”Říkám to dobře, Kopřivko? Leželo to pole dlouho úhorem, nu ale zorali jsme je a nyní sadíme tam konopí, chmel a len. Je to pole veliké, pravím vám. Až po samotný bor dosahuje…”

”A co?” nevydržel básník. ”Co je tomu poli?”

”Nu,” Dhun zvedl hlavu a poškrábal se za uchem. ”Nu, řádí tam čert.”

”Cože?” vyprskl Marigold. ”Cože tam řádí?”

”Pravím přec. Čert.”

”Jaký čert?”

”A jaký má být? Čert a konec.”

”Čerti přece nejsou!”

”Nemíchej se do toho, Marigolde,” pronesl Geralt klidně. ”A vy, pane Dhune, mluvte dál.”

”Vždyť přece pravím - čert.”

”To už vím.” Geralt, když chtěl, dokázal být neuvěřitelně trpělivý. ”Řekněte mi, jak vypadá, kde se vzal, jak vám překáží. Po řadě, můžete-li.”

”Nu,” Dhun zvedl mozolnatou ruku a začal vypočítávat, po řadě s námahou ohýbaje prsty. ”Po řadě, jistě, moudrý jsou muž. Nu, tak. Vypadá, pane, jako čert, čert jako malovaný. Kde se vzal? To nikdo neví. Bum, prásk a zříme, je tu čert. A překážet, to on nám až tak moc nepřekáží, stává se časem, že i pomáhá.”

”Pomáhá?” zařehtal se Marigold, snaže se vytáhnout mouchu z piva. ”Čert?”

”Nepleť se do toho, Marigolde. Pokračujte, pane Dhune. Jak vám pomáhá ten, jak říkáte...”

”Čert,” zopakoval starosta důrazně. ”Nu, pomáhá takto - půdu hnojí a kypří, krtky ničí, ptáky plaší, řepu hlídá. A taky lišku, co v zelí leží, sežere. Ale zelí žere, po pravdě, také. Nic, jen by žral. Inu čert.”

Marigold se opět rozchechtal, pak luskl prsty a vystřelil mouchu, vylovenou z piva, po kočce, spící u krbu. Kočka pootevřela oko a vyčítavé na barda pohlédla.

”Přesto,” pronesl zaklínač klidně, ”jste mi připraveni zaplatit, abyste se toho čerta zbavili, pravda? Jinými slovy, nechcete ho tady mít, že?”

”A kdož,” pohlédl na něj Dhun hrozivě, ”chtěl by čerta míti za souseda? Naše je ta země od věků, králem udělená a čert na ní nemá co činiti. Kašleme na jeho pomoc, nu, copak sami rukou nemáme? A ten, pane zaklínači, není jen čert, ale dobytek drzý a v hlavě má, s prominutím, nasráno tak, že s ním k vydržení není. Ráno nevíme, co mu večer v bedně střelí. Jednou, pane, studnu zasviní, tu pak za děvčaty lítá, straší, hrozí, že jebat bude. Krade, pane, chudým i bohatým. Ničí a kazí, otravuje, na hrázi ryje, nory kope jako ondatra nebo bobr jakýsi, voda z jednoho rybníka vyběhla a kapři lekli. Ve stohu fajfku kouřil, zkurvysyn, a v dým se obrátilo všechno seno…”

”Chápu,” přerušil jej Geralt. ”Takže přece jen překáží.”

”Ne,” zakroutil Dhun hlavou. ”Nepřekáží. Ničí na co přijde.”

Marigold se obrátil k oknu a dusil smích. Zaklínač mlčel.

”Co tu budeme žvanit,” ozval se do té doby mlčící Kopřivka. ”Jsou zaklínač, ne? Tak s tím čertem udělají pořádek. Hledali práci v Horní Posadě, sám jsem to slyšel. Tady mají práci. Zaplatíme kolik třeba. Ale pozor, uvědomějí si, že nechceme, aby čerta zabili. To tedy ne.”

Zaklínač zvedl hlavu a směšně se pousmál. ”Zajímavé,” prohlásil. ”Řekl bych, přímo nevšední.”

”Co?” zamračil se Dhun.

”Nevšední podmínka. Proč tolik milosrdenství?”

”Nelze zabíjet,” zamračil se Dhun ještě víc, ”protože v tomto údolí…”

”Nelze a konec,” přerušil jej Kopřivka. ”Jen ho chytnou, pane, nebo ho zaženou až za sedmery hory. A při placení jich nijak neošidíme.”

Zaklínač mlčel, usmívat se ale nepřestal.

”Plácneme si?” otázal se Dhun.

”Nejdřív bych si ho chtěl prohlédnout, toho vašeho čerta.”

Sedláci na sebe pohlédli.

”Je to jejich právo,” pronesl Kopřivka a vstal. ”A jejich rozhodnutí. Čert po nocích lítá po celém kraji, ve dne ale sedí někde v konopí. Nebo mezi starými vrbami u bažiny. Tam si ho můžou prohlídnout. Nebudeme jich pohánět. Chtějí si odpočinout, odpočívají po libosti. Pohodlí a jídla jim dopřejeme, jak praví zákon pohostinství. Mají se.”

”Geralte,” Marigold se zvedl ze židle, vyhlédl na dvorek, na sedláky, vzdalující se od chalupy. ”Vůbec tomu nerozumím. Není to ani den, co jsme hovořili o vymyšlených potvorách a ty se najednou chystáš lovit čerta. A to, že čerti jsou výmysly, ví každý, kromě, jak je vidět, zaostalých sedláků. Co má znamenat to tvoje nečekané nadšení? Předpokládám, trochu tě přece jen znám, že ses nesnížil k tomu, abys nám takhle zajistil nocleh, jídlo a péči?”

”Skutečně,” zašklebil se Geralt. ”Zdá se, zpěváku, že mé přece jen už trochu znáš.”

”V tom případě nechápu.”

”Co je tady třeba chápat?”

”Čerti nejsou!” zařval básník, čímž definitivně vyrušil kočku ze spánku. ”Nejsou! Čerti nejsou, k čertu!”

”Máš pravdu,” usmál se Geralt. ”Jenže já, Marigolde, jsem nikdy nedokázal odolat pokušení podívat se na něco, co neexistuje.”