Hlas rozumu (Andrzej Sapkowski)

VIII.

Geralt se sklonil, zkontroloval opravený oblouk třmene, přitáhl novou kůží vonící řemen, ještě neohebný a v přezce nepoddajný. Upravil uzdu, vaky, za sedlem stočenou přikrývku a k sedlu připevněný stříbrný meč. Nenneke stála vedle něho bez pohybu, s rukama zkříženýma na prsou.

Pak přišel Marigold vedoucí svého šedohnědého valacha.

"Díky za pohostinství, ctihodná matko," pronesl vážně. "A už se na mě nehněvej. Vždyť já i tak vím, že mě máš ráda."

"Jistě," souhlasila Nenneke bez úsměvu. "Mám tě ráda, darebo, i když sama nevím proč. Měj se dobře."

"Na shledanou, Nenneke."

"Na shledanou, Geralte. Dávej na sebe pozor." Zaklínač se trpce pousmál.

"Raději dávám pozor na jiné. V delší perspektivě je to přínosnější."

Mezi břečťanem porostlými sloupy svatyně vyšla Iola v doprovodu dvou mladších novicek. Nesla zaklínačův kufřík. Stydlivě uhýbala jeho pohledu, rozpačitý úsměv tvořil půvabnou kompozici s ruměncem na její kulaté pihovaté tvářičce. Novicky neskrývaly pobavené pohledy a jen s námahou se držely, aby se nerozhihňaly.

"U Veliké Melitelé," povzdechla si Nenneke. "Hotový sběh lidu. Vezmi si kufřík, Geralte. Doplnila jsem ti tvé elixíry, máš tam všechno, co ti chybělo. I ten lék, víš jaký. Ber ho pravidelně po dva týdny. Nezanedbávej to, je to důležité."

"Nebudu. Děkuji, Iolo."

Dívka sklonila hlavu a podala mu kufřík. Tak ráda by mu chtěla něco povědět. Neměla ponětí, co se v takových chvílích říká a jakými slovy Nevěděla, co by řekla, kdyby mohla. Nevěděla. Ale toužila po tom.

Jejich ruce se setkaly.

Krev. Krev. Krev. Kosti jako bílé polámané klacíky Šlachy vyhřezlé jako bělavé provazce zpod praskající kůže drásané hroznými velkými spáry a ostrý­mi zuby Odporné zvuky trhaného těla a křik - nestoudný a odpudivý ve své nestoudnosti. V nestoudnosti konce. Smrti. Krev a křik. Křik. Krev. Křik...

"Iolo!"

Nenneke, s rychlostí při její tloušťce nečekanou, skočila k napjaté, na zemi ležící a v křečích se třesoucí dívce, přidržela ji za rameno a za vlasy Jedna z novicek stála neschopna pohybu, druhá, ta bystřejší, klekla na Ioliny nohy. Iola se napjala do oblouku, otevírajíc ústa v bezhlasém, němém křiku.

"Iolo!" volala Nennekc. "Iolo, mluv! Mluv, dítě! Mluv!"

Dívka se napjala ještě více, zaťala zuby a stiskla čelisti, po tváři ji stékala tenká stružka krve. Námahou rudnoucí Nenneke něco křičela, něco, čemu zaklínač nerozuměl, ale jeho medailón mu trhl krkem tak, že se musel sklonil jako přimáčknut těžkým břemenem.

Iola znehybněla.

Marigold, bledý jako plátno, hlasitě vydechl. Nenneke se zvedla na kolena a s námahou se postavila.

"Odneste ji," přikázala adeptkám, jež se seběhly Dívky byly vážné, zděšené, mlčící.

"Odneste ji," zopakovala velekněžka. "Opatrně. A nenechávejte ji o samotě. Hned přijdu."

Obrátila se na Geralta. Zaklínač stál, ani se nepohnul, jen tiskl uzda ve zpocené dlani.

"Geralte... Iola..."

"Neříkej nic, Nenneke."

"Já to viděla také... Chvíli. Geralte, neodjížděj."

"Musím."

"Ty jsi to... Ty jsi to viděl?"

"Ano. A ne jednou."

"A co?"

"Nemá smysl ohlížet se za sebe."

"Neodjížděj, prosím."

"Musím. Postarej se o Iolu. Na shledanou, Nenneke."

Kněžka pomalu zakroutila hlavou, potáhla nosem a zápěstím setřela slzu. Prudkým, rázným pohybem.

"Na shledanou," zašeptala, uhýbajíc očima.