Souostroví GULAG 1

8 ZÁKON SE RODÍ

Zapomínáme všechno. Pamatujeme si nikoliv události, nikoliv dějiny – nýbrž jen šablonovitý obraz, který chtěli do naší paměti neustálým vtloukáním dostat.

Nevím, je-li to vlastnost celého lidstva, určitě však našeho lidu. Je to špatná vlastnost. Třeba pramení z naší dobromyslnosti, přesto však je to špatná vlastnost. Způsobuje, že se stáváme snadnou kořistí lhářů.

Nemáme-li si pamatovat ani veřejné soudní procesy – tak si je také nepamatujeme. Bylo okolo nich hodně vzruchu, psalo se o nich v novinách, ale nevyřízli nám v mozku pro ně závit – a tak si je nepamatujeme. (Takový závit vznikne jen tím, že to denně slyšíme v rozhlase.) Nemluvím o mládeži ta to samozřejmě neví, nýbrž o současnících oněch procesů. Požádejte průměrného člověka, aby vám vyjmenoval bombastické veřejné procesy, a uvidíte – vzpomene si na proces s Bucharinem a se Zinověvem. Když úporně zapřemýšlí – tak ještě s Průmyslovou stranou. A to je vše, další veřejné procesy neexistovaly.

Přitom však začaly hned po Říjnové revoluci. V roce 1918 už běžely jeden za druhým, před mnoha tribunály. Tehdy ještě neexistovaly žádné zákony a zákoníky, a jedinou směrnicí pro soudce mohly být jedině zájmy dělnicko-rolnické vlády. Tyto procesy podle tehdejšího mínění otvíraly cestu neohrožené zákonnosti. Jejich podrobnou historii jistě jednou někdo napíše, my se však nemůžeme ani pokusit ji pojmout do našeho zkoumání.

Bez stručného přehledu se však neobejdeme. I v té něžně růžové ranní mlze musíme totiž najít několik zuhelnatělých rozvalin.

V těch dynamických letech nejenže nerezivěly v pochvách šavle, ale ani nezahálely v pouzdrech revolvery odplaty. Tajné popravy v noci, ve sklepeních a kulkou do zátylku – to všechno si vymysleli teprve později. V roce 1918 střílel známý čekista Stělmach vězně ve dne, na dvoře, a to tak, aby odsouzenci čekající na smrt to mohli z oken věznice pozorovat.

Tehdy se zrodil oficiální termín: mimosoudní zúčtování. Nikoliv snad proto, že nebyly ještě soudy, nýbrž proto, že už byla čeka^[188]. Proto že to bylo tak účinnější. Soudy existovaly a soudily, dávaly i trest smrti, avšak nesmíme zapomínat, že souběžně s nimi a nezávisle na nich probíhalo mimosoudní zúčtování. V jakém se to dělo asi rozsahu? M. Lacis ve svém populárním přehledu činnosti čeky uvádí^[189] pouze za půldruhého roku (1918 a polovina roku 1919) a pouze ve dvaceti guberniích středního Ruska („čísla, která zde uvádím, nejsou zdaleka úplná“ – částečně třeba i z autorovy skromnosti): čekou bylo zastřeleno (tj. bez soudu a mimo soudní rozsudky smrti) – 8 389 (osm tisíc tři sta osmdesát devět) lidí, odhaleno – 412 kontrarevolučních organizací (fantastické číslo, když si uvědomíme svou neschopnost cokoliv organizovat, jež je patrná v celých našich dějinách, a k tomu ještě tehdejší celkovou roztříštěnost a rezignaci), celkem zatčeno – 87 tisíc (toto číslo se však zdá příliš nízké).

S čím tyto údaje srovnat, abychom je mohli plně ocenit? V roce 1907 vydala skupina levicových politiků sborník Proti trestu smrti, v němž je uveden^[190] jmenný seznam všech osob, jež byly v letech 1826 až 1906 odsouzeny k trestu smrti. Autoři se omlouvají, že seznam není ještě definitivní, že je neúplný (jistě však není tak neúplný jako Lacisovy údaje, sebrané za občanské války). Seznam obsahuje 1 397 jmen, od toho je nutno odečíst 233 osoby, jejichž rozsudek byl změněn na trest vězení, a 270 osob, jež nebyly dopadeny (většinou polští povstalci, kteří uprchli na Západ). Zbývají 894 osoby. Tento počet popravených za 80 let nesnese vůbec srovnání s Lacisovými údaji o jedenapůlleté činnosti čeky, a to ještě ne ve všech guberniích. Pořadatelé sborníku ovšem uvádějí současně ještě jednu statistiku založenou na odhadu, podle níž bylo pouze v roce 1906 odsouzeno k smrti 1 310 osob (všechny ale snad nebyly popraveny) a od roku 1826 celkem 3 419 osob. O roce 1906, kdy právě vrcholila neblaze proslulá stolypinská reakce, existuje ještě jeden číselný údaj^[191]: 950 poprav za 6 měsíců. (Pouze 6 měsíců trvaly stolypinské válečné polní soudy.) Zní to sice hrůzně, ale pro naše zocelené nervy je i to dost málo: když totiž přepočteme Lacisovu cifru na půl roku, dostaneme pořád ještě trojnásobek – a to jen pro 20 gubernií, a k tomu ještě bez soudů, bez tribunálů.

Soudy však fungovaly nezávisle na tom hned od listopadu 1917. Přes nedostatek času pro ně vydali v roce 1919 „Řídící zásady trestního práva RSFSR“ (nečetli jsme je, jelikož je není možno sehnat, ale víme, že obsahovaly „odnětí svobody na neurčitou dobu“, to znamená – až do odvolání).

Soudy byly trojího druhu: lidové soudy, okruhové soudy a revoluční tribunály.

Lidové soudy se zabývaly občanskoprávními a trestními, nepolitickými případy. Rozsudky smrti vynášet nemohly. Až do července 1918 byla justice pod vlivem levicově eserského dědictví: je to směšné, ale lidové soudy mohly dát nanejvýše dva roky. Jen po zvláštním zásahu vlády byly jednotlivé nepřípustně shovívavé rozsudky zvýšeny na dvacet let.^[192] Od července 1918 bylo lidovým soudům povoleno odsuzovat až do pěti let. Když v roce 1922 utichla válečná bouře, byla pravomoc lidových soudů rozšířena na deset let, přičemž jim bylo zakázáno vynášet rozsudky pod 6 měsíců.

Okruhové soudy a revoluční tribunály měly vždy právo odsuzovat k smrti, jen na krátkou dobu jim bylo odňato: okruhovým soudům v roce 1920 a tribunálům v roce 1921. Jejich historie tu probíhá v mnoha malých zákrutech, jež bude s to prozkoumat jen historik zabývající se podrobně tou dobou.

Onen historik možná najde příslušné dokumenty, zpřístupní nám folianty s rozsudky tribunálů a sestaví snad i statistiku. (I když sotva. Co nezničil čas a události, to zničili ti, kteří na tom měli zájem.) My však víme, že revoluční tribunály nespaly, že horlivě soudily. Že dobytí každého města za občanské války bylo provázeno nejen kouřem z pušek na dvoře čeky, nýbrž i nepřetržitým zasedáním tribunálu. A aby od něho člověk dostal kulku, na to nemusel být důstojník, senátor, statkář, mnich, kadet, es…