Červený a černý

31.
Síla strachu

To je tedy ten zázrak vaší civilizace! Z lásky jste učinili obyčejnou obchodní záležitost.

— BARNAVE

Julián pospíšil do lóže paní de la Mole. Jeho oči se setkaly nejprve se zaslzenýma očima Matyldinýma; plakala docela bez ostychu. V lóži byli pouze lidé, na nichž jí nezáleželo: přítelkyně, která jim lóži půjčila, a několik známých pánů. Matylda položila ruku na ruku Juliánovu; zdálo se, že vůbec zapomněla na to, že je s matkou. Dusíc se skoro slzami, řekla mu jediné slovo: „Záruka.“

„Nesmím s ní mluvit,“ řekl si Julián. Byl sám velmi dojat a zakrýval si oči rukama. Předstíral, že ho lustr v třetím pořadí oslňuje. „Promluvím-li, pozná, jak jsem dojat, zvuk hlasu mě prozradí. Mohu tím vše ještě ztratit.“

Jeho vnitřní boje byly nyní bolestnější než ráno: jeho duše měla dosti času, aby zneklidněla. Bál se, že u Matyldy zvítězí ješitnost. Byl zpit láskou a rozkoší, ale umínil si, že s ní nepromluví.

To je podle mého názoru jeden z nejkrásnějších rysů jeho povahy; člověk, který je schopen tak se ovládat, může dospět daleko, si fata sinant.^[23]

Slečna de la Mole naléhala, aby s nimi Julián jel domů. Naštěstí silně pršelo. Ale markýza mu nabídla místo naproti sobě a stále s ním hovořila, takže nemohl s její dcerou promluvit ani slova. Člověk by si byl mohl myslit, že se markýza starala o Juliánovo štěstí. Když se přestal bát, že svým přílišným pohnutím vše zkazí, poddal se úplně svému vzrušení.

Mám se odvážit říci, že po návratu do pokoje se Julián vrhl na kolena a pokryl polibky milostné dopisy, které mu dal kníže Korazov?

„Velký muži, jak jsem ti vděčen!“ zvolal blouznivě. Ponenáhlu se uklidňoval. Přirovnával se ke generálu, který právě napolo vyhrál velkou bitvu. „Dosáhl jsem jistě nesmírného úspěchu,“ řekl si. „Ale co bude zítra? Jediný okamžik může vše pokazit.“

Otevřel s nadšením Paměti, které Napoleon diktoval na Svaté Heleně, a dobré dvě hodiny se je snažil číst. Ale četl jen očima; přesto však se dále nutil do čtení. Za té podivné četby jeho hlava a srdce, jež se povznesly k tomu, co je na světě nejvyššího, pracovaly proti jeho vůli. „Její srdce je docela jiné než srdce paní de Rénal,“ řekl si; ale dále nedomyslil.

„MUSÍM JI UDRŽOVAT VE STRACHU,“ zvolal náhle a odhodil knihu daleko od sebe. „Nepřítel se mi podrobí jenom tehdy, budu-li mu nahánět strach. Pak se neodváží mnou pohrdat.“

Procházel se po pokojíčku opojen radostí. Jeho štěstí mělo ve skutečnosti původ víc v pýše než v lásce.

„Musím ji udržovat ve strachu!“ opakoval si hrdě. Měl vskutku příčinu být hrdý. „Paní de Rénal i v nejšťastnějších okamžicích pochybovala, že se moje láska vyrovná její. Zde musím zkrotit démona, musím tedy krotit.“

Věděl dobře, že Matylda bude druhého dne ráno už v osm hodin v knihovně; objevil se tam však až v devět. Hořel láskou, ale hlava ovládala srdce. Skoro každou minutu si opakoval: „Musím ji stále udržovat v nejistotě, zda ji miluji. Skvělé společenské postavení a  lichocení každého, kdo s ní mluví, jí dodávají příliš velké sebevědomí.“

Seděla na pohovce bledá a klidná, ale nebyla zřejmě schopna jediného pohybu. Podala mu ruku:

„Příteli, urazila jsem tě, to je pravda; můžeš se na mne hněvat?“

Julián nečekal tak prostá slova. Byl by se málem prozradil. „Chcete záruku, příteli,“ dodala po delším mlčení, během něhož doufala, že je Julián přeruší. „Jste v právu. Uneste mě, jeďme do Londýna… Budu navždy zničena, zneuctěna…“ Měla ještě tolik odvahy, aby vyprostila svou ruku z ruky Juliánovy a zakryla si jí tvář. Všechny city zdrženlivosti a dívčí cudnosti se vrátily opět do té duše… „Tak tedy připravte mě o čest,“ řekla konečně s povzdechem. „To je záruka.“

„Včera jsem byl šťasten, poněvadž jsem dokázal být sám k sobě přísný,“ pomyslil si Julián. Po krátké chvíli mlčení se ovládl tak, že mohl chladně odpovědět:

„A pojedeme-li do Londýna a budete-li, abych užil vašeho výrazu, zneuctěna, kdo mi zaručí, že mě budete milovat, že vás má přítomnost v poštovním voze nebude obtěžovat? Nejsem nelidský; kdybych vás připravil o vaši dobrou pověst, bude to pro mne jenom nové neštěstí. Překážkou není zde vaše společenské postavení, naneštěstí je to vaše povaha. Můžete se sama sobě zaručit, že mě budete týden milovat?“

(„Ach, ať mě miluje týden, jenom týden,“ řekl si tiše…