Červený a černý

25.
Ministerstvo ctnosti

Ale budu-li té rozkoše užívat tak rozumně a opatrně, nebude to pro mne už rozkoš.

— LOPE DE VEGA

Sotva se náš hrdina vrátil do Paříže a dostal se z pracovny markýze de la Mole, který byl zřejmě znepokojen jeho zprávami, spěchal k hraběti Altamirovi. K proslulosti získané jeho odsouzením k smrti se u toho krásného cizince družila velká vážnost a zbožnost; obě tyto přednosti, a především vznešený původ hraběte se velmi zamlouvaly paní de Fervaques, a proto se s ním hodně stýkala.

Julián se mu docela vážně přiznal, že je do ní velmi zamilován.

„Je to vzor nejčistší a nejvyšší ctnosti,“ odpověděl Altamira, „jenže ctnosti trochu jezuitské a emfatické. Jsou dny, kdy sice rozumím každému slovu, které řekne, ale celé větě nerozumím. Mám u ní často dojem, že neumím tak dobře francouzsky, jak se o mně říká. Ale budete-li se s ní stýkat, bude se o vás mluvit. Ve společnosti tím získáte. Ale pojďme k Bustosovi,“ řekl hrabě Altamira, který měl rád ve všem jasno, „dvořil se paní maršálové!“

Don Diego Bustos si dal jako advokát ve své pracovně široce a dlouze celou věc vyložit a nepromluvil při tom ani slova. Měl širokou mnišskou tvář s černými kníry a byl neobyčejně vážný: jinak to byl řádný karbonář.

„Rozumím,“ řekl konečně Juliánovi, „chcete vědět, zdali maršálová de Fervaques měla nebo neměla milence, že? Máte-li tedy nějakou naději na úspěch; o to běží. Co se mne týče, musím vám říci, že jsem neměl štěstí. Nyní, když se již na ni nehněvám, soudím o ní takto: bývá často ve špatné náladě, a jak vám budu brzy vyprávět, je dosti mstivá.

Nezdá se mi, že by jako někteří geniální lidé měla popudlivou povahu, která pak všem jejich činům dává jakýsi nátěr vášnivosti. Je naopak flegmatická a klidná jako Holanďanka a tomu děkuje za svou vzácnou, svěží krásu.“

Julián pozbýval trpělivosti nad rozvláčností a neochvějnou netečností Španělovou; chvílemi mu proti jeho vůli uklouzly jednoslabičné poznámky.

„Chcete mě poslouchat?“ zeptal se vážně don Diego Bustos.

„Odpusťte mi mou furia francese; poslouchám s napjatou pozorností,“ řekl Julián.

„Maršálová de Fervaques je tedy plná nenávisti; pronásleduje nemilosrdně lidi, jež nikdy neviděla, advokáty, ubohé literáty, kteří skládají písničky, jako například Collé; znáte to?

Nesmíte mi zazlívat,
že mám Máňu velmi rád atd.“

A Julián ji musel celou vyslechnout. Španěl měl velkou radost, že může zpívat francouzsky.

Julián se nemohl dočkat, až tu božskou píseň dozpívá. Když s ní byl u konce, don Diego Bustos řekl: „Maršálová připravila o místo skladatele písně:

Když v krčmě milenec…“

Julián se chvěl strachem, aby mu ji snad nechtěl zazpívat. Španěl se spokojil tím, že podal její rozbor. Byla opravdu rouhavá a neslušná.

„Když se maršálová rozčilovala nad touto písní,“ pokračoval Diego, „upozornil jsem ji, že žena jejího stavu by neměla číst všechny hlouposti, které vyjdou. Ať si zbožnost a vážnost dělají sebevětší pokroky, bude ve Francii vždy kabaretní literatura. Když paní de Fervaques dala ubohého, špatně placeného autora zbavit místa s bídnými osmnácti sty franky, řekl jsem jí: ‚Mějte se na pozoru, napadla jste toho pisálka svými zbraněmi, může se vám pomstít svými verši: složí popěvek na ctnost. Společenská smetánka bude na vaší straně, ale lidé, kteří se rádi smějí, budou opakovat jeho epigramy.‘ Víte, pane, co mi maršálová odpověděla? ‚Pro slávu Páně by se celá Paříž mohla dívat na mé mučednictví; byla by to pro Francii nezvyklá podívaná. Lid by se naučil vážit si ctnosti. Byl by to nejkrásnější den mého života.‘ Nikdy nebyly její oči tak krásné jako tehdy.“

„Má nádherné oči,“ zvolal Julián.

„Vidím, že jste zamilován… Nemá tedy,“ pokračoval don Diego Bustos, „prchlivou povahu, z níž vyplývá pomstychtivost. Jestliže přece ráda někomu uškodí, myslím, že je to proto, že je nešťastná; tuším v ní jakési vnitřní neštěstí. Není to nakonec upejpavá žena, které se omrzelo její řemeslo?“

Španěl se na něho díval mlčky celou minutu.

„To je ten celý problém,“ dodal vážně, „a odtud můžete čerpat nějakou naději. Přemýšlel jsem o tom mnoho po ty dva roky, co jsem jí dělal pokorného sluhu. Celá vaše budoucnost, zamilovaný muži, závisí na této velké záhadě: je to upejpavá žena, jíž se omrzelo její řemeslo a která je zlá proto, že je nešťastná?“

„Anebo,“ řekl Altamira, přerušiv konečně své hluboké mlčení, „vězí v tom, jak jsem ti již tolikrát řekl, docela prostě francouzská ješitnost? Neštěstím té od přirozenosti chmurné a nevlídné povahy je vzpomínka na jejího otce, pověstného obchodníka se suknem. Cítila by se šťastná, jedině kdyby bydlela v Toledu a kdyby ji zpovědník denně trápil líčením dokořán otevřeného pekla.“

Když Julián odcházel, řekl mu Don Diego, který se stával čím dále tím vážnějším: „Altamira mi řekl, že jste náš. Jednoho dne nám budete dobývat zpět svobodu, chci vám tedy pomoci v této malé zábavě. Bylo by dobře, abyste znal maršálčin sloh; tu máte čtyři její dopisy.“

„Opíši si je,“ zvolal Julián, „a přinesu vám je zpět.“

„A nedozví se nikdo od vás ani slova o tom, co jsme spolu mluvili?“

„Nikdy, na mou čest!“ zvolal Julián.

„Bůh vám tedy pomáhej!“ dodal Španěl; a vyprovodil mlčky Altamiru a Juliána na schody.

Návštěva u Španěla Juliána trochu rozveselila; byl by se málem usmíval. „Vida, jak mi ten zbožný Altamira,“ řekl si, „pomáhá při cizoložném podniku.“

Po celou dobu vážné rozmluvy s donem Diegem Bustosem dával Julián pozor, kolik hodin bije na věži blízkého paláce.

Blížila se hodina večeře, shledá se tedy s Matyldou. Vrátil se domů a oblekl se velmi pečlivě.

„To je první hloupost,“ řekl si, když sestupoval ze schodů; „musím se řídit doslova předpisy knížete.“

Vrátil se do pokoje a oblekl si velmi prostý cestovní oblek.

„Nyní jde o to, jak se tvářit.“ Bylo teprve půl šesté a večeřelo se v šest. Napadlo mu, že by mohl sejít do salónu. Nebyl tam ještě nikdo. Při pohledu na modrou pohovku byl dojat až k slzám; tváře mu počaly hořet. „Musím přemoci tu hloupou citlivost,“ řekl si zlostně; „prozradila by …