9. KAPITOLA
Vyhlídka na smrt
Hradba mraků nad ostrovem se vršila stále výš. Nepřetržitý proud ohřátého vzduchu stoupal po celý den z hory do výše deseti tisíc stop; množství obíhajících par vystupňovalo jiskření tak, že vzduch div neexplodoval. Časně zvečera se slunce schovalo a jasné denní světlo vystřídala mosazně žlutá záře. I vzduch, který se tlačil na pevninu z moře, byl horký a nepřinášel osvěžení. Z vody, stromů a růžových skalních stěn vymizely barvy a na všechno těžce dosedaly bílé a hnědé mraky. Nikomu to neprospívalo, leda mouchám, jimiž se hlava jejích boha jen černala a které pokryly kupu vyvržených vnitřností tak, že vypadala jako hromádka blýskavého uhlí. I když Simonovi praskla céva v nose a vyhrkla mu krev, mouchy ho nechaly na pokoji, protože pikantní příchut prasete jim byla milejší.
Jakmile se Simonovi spustila krev, jeho záchvat pominul a přešel ve vyčerpaný spánek. Zatímco ležel pod rohoží z lián, den se připozdíval a dělostřelba v oblacích pokračovala. Konečně se Simon probudil a matně si uvědomil, že spočívá tváří na temné zemi. Ale ani tehdy se nepohnul a zůstal ležet s obličejem z jedné strany zabořeným v hlíně a tupě hleděl před sebe. Pak se otočil, skrčil nohy pod sebe, zachytil se lián a zkusil vstát. Jak se šlahouny zatřásly, mouchy vystřelily se zlověstným bzučením z hromady vnitřností, ale hned se zase vrhly zpátky. Simon vstal. Světlo kolem něho bylo zcela nezemské. Pán much se vznášel na kůlu jako černý míč.
Simon promluvil hlasitě do mýtiny:
“Co se dá jiného dělat?”
Nic mu neodpovědělo. Simon se odvrátil od otevřeného prostranství a proplétal se mezi šlahouny tak dlouho, až se octl v šeru pralesa. Trmácel se zuboženě mezi kládami s tváří prázdnou a bezvýraznou, kolem úst a brady uschlou krev. Jen občas, když odhrnoval lana šlahounů stranou a hádal podle sklonu půdy, kudy má jít dál, jeho ústa utvářela slova, která však zůstala nevyřčena.
Věnce lián na kmenech zanedlouho prořídly a mezi stromy začal tu a tam prosakovat perleťový přísvit z oblohy. To byla páteř ostrova, lehce vyvýšený pás, který se táhl pod horou, kde prales už nebyl neproniknutelná džungle. Otvírala se tu rozsáhlá prostranství posetá houštím a ohromnými stromy, a jak prales ustupoval, sklon půdy ukazoval Simonovi cestu vzhůru. Hmoždil se kupředu a občas zavrávoral únavou, ale ani jednou se nezastavil. Z očí se mu vytratila obvyklá záře a v jeho chůzi byla jakási nerudná zarputilost jako u starého člověka.
Zapotácel se pod náporem větru a všiml si, že je venku z lesa, na skále pod mosazně žlutým nebem. Nohy pod ním podklesávaly a jazyk ho nepřestával bolet. Když vítr doletěl až na vrchol hory, Simon uviděl, že se tam cosi pohnulo a něco modrého se zatřepotalo na hnědém pozadí mraků. Vykročil opět kupředu, a nový závan větru, tentokrát silnější, udeřil do korun pralesa, až se ohnuly a zasténaly. Simon uviděl shrbenou postavu, která se na vrcholku hory náhle vzpřímila a pohlédla na něho dolů. Simon si zakryl obličej a plahočil se dál.
Mouchy tu postavu také našly. Její skoro živý pohyb je vždycky na okamžik zaplašil, takže se vznesly nad její hlavu jako temný mrak. Když se pak modrá látka padáku zase složila na zem a to mohutné tělo se s povzdechem schýlilo do předklonu, mouchy se na něm usadily znovu.
Simon ucítil, jak mu kolena narazila na skálu. Popolezl kupředu a brzy všechno pochopil. Zašmodrchané provazy mu prozradily, jak funguje mechanismus této frašky; prohlédl si bílé nosní kosti, zuby, barvy hniloby. Uviděl, jak vrstvy gumy a plachtoviny nelítostně udržují pohromadě to ubohé tělo, které by jinak už uhnilo. Vtom zase zadul vítr a postava se nadzdvihla, poklonila se a ovanula Simona zkaženým dechem. Simon se zhroutil na všechny čtyři a zvracel, až se mu úplně vyprázdnil žaludek. Pak vzal do rukou provazy; vyprostil je ze škvír mezi balvany a osvobodil postavu z nedůstojného područí větru.
Konečně se otočil a pohlédl dolů na pobřeží. Oheň u plošiny zřejmě vyhasl, nevycházel z něho vůbec žádný kouř. A…
