12. KAPITOLA
Lovecký pokřik
Ralph ležel v úkrytu a přemítal, co si má počít se svými ranami. Na žebrech po pravé straně prsou měl velikou podlitinu a tam, kde ho zasáhl oštěp, opuchlý a krvácející šrám. Vlasy měl plné špíny a zknocené jako úponky liány. Po celém těle byl poškrábaný a potlučený, jak pádil pralesem. Než se jeho dech zase uklidnil, měl čas si rozmyslet, že vymývání ran musí zatím odložit. Jak by se mohl cákat ve vodě a zároveň poslouchat, zda se za ním neplíží něčí bosé nohy? Cožpak by mohl být v bezpečí u potoka nebo na otevřené pláži?
Ralph naslouchal. Nebyl příliš daleko od skalního hradu a v prvním návalu bezhlavé hrůzy měl dojem, že slyší, jak ho někdo pronásleduje. Lovci však vnikli jen do křoví na samém okraji pralesa, snad aby posbírali své oštěpy, a pak honem spěchali zpátky na prosluněnou skálu, jako kdyby se polekali tmy pod listovím. Jednoho z nich dokonce zahlédl, byl hnědě, černě a červeně pruhovaný, a Ralph usoudil, že to musí být Bill. Ale ve skutečnosti to nebyl Bill, pomyslel si Ralph. Byl to divoch, jehož podoba se nikterak nechtěla spojit s tím někdejším obrazem malého chlapce v krátkých kalhotách a košili.
Odpoledne dohasínalo; kulaté skvrny slunečního světla se pomalu sunuly přes zelené vějíře listí a hnědá vlákna, ale od hradu nebylo slyšet ani nejmenší šramot. Konečně se Ralph vymotal z kapradí a začal se plížit ke kraji té neproniknutelné houštiny, která vyrostla před ostrovní šíjí. Nesmírně obezřele vykoukl mezi větvemi a zahlédl Roberta, jak sedí na stráži na vrcholu útesu. V levé ruce držel oštěp a pravou vyhazoval a chytal oblázek. Za ním vystupoval tak hutný sloup kouře, že Ralph roztáhl chřípí a v ústech měl najednou plno slin. Utřel si nos a ústa hřbetem ruky a poprvé od rána si uvědomil, jaký má hlad. Teď asi celý kmen sedí kolem vykuchaného prasete a všichni se dívají, jak z něho vytéká tuk a pálí se mezi popelem. Jistě už se nemohou dočkat.
Jiná postava, kterou Ralph nepoznal, se objevila vedle Roberta a něco mu podala, pak se otočila a zašla zase za skálu. Robert položil oštěp na kámen vedle sebe, zvedl ruce k ústům a začal hryzat. Hody tedy už začaly a strážný dostal svou porci masa.
Ralph si uvědomil, že prozatím mu nebezpečí nehrozí. Odkulhal mezi ovocné stromy, zlákán vyhlídkou na skrovné jídlo, ale bylo mu hořko, když si vzpomněl na ty vepřové hody. Dneska hodují, ale zítra …
Nepřesvědčivě dokazoval sám sobě, že ho teď už nechají na pokoji, snad ho prostě vyhostí ze svého středu jako psance. Potom však na něho znovu dolehlo vědomí osudové nevyhnutelnosti, které se vymykalo rozumovým úvahám. Rozbití lastury a Simonova i Čuňasova smrt ležely nad ostrovem jako mračno. Tihle pomalovaní divoši se nezastaví před ničím. A pak je tu to nepostižitelné pouto mezi ním a Jackem a to je příčinou, proč ho Jack nikdy nenechá na pokoji nikdy.
Posetý skvrnami slunečního světla stanul pod mohutnou větví, kterou nadzdvihl, aby se pod ni mohl rychle skrčit. Zalomcoval jím křečovitý záchvat hrůzy, až hlasitě vykřikl:
“Ne! Tak zlí přece nejsou! Byla to nešťastná náhoda!” Proklouzl pod větví, dal se do nemotorného běhu, pak se zastavil a naslouchal.
Dorazil právě k zpustošeným lánům ovocných stromů a pustil se hltavě do jídla. Uviděl dva mrňousy a protože netušil, jak vypadá, bylo mu divné, proč se dali do křiku a utekli.
Když se najedl, odešel na pláž. Sluneční světlo teď dopadalo šikmo mezi palmy u zhrouceného přístřešku. Tamhle je plošina a vodní nádržka. Nemůže udělat nic lepšího než si nevšímat toho tíživého pocitu u srdce a spolehnout se na jejich zdravý rozum, vždyť to přece nejsou žádní šílenci. Teď, když se všichni najedli, musí to zkusit znovu. A vůbec, stejně by nevydržel celou noc v tom prázdném přístřešku u opuštěné plošiny. Naskočila mu husí kůže a zachvěl se pod paprsky večerního slunce. Nikde žádný oheň, žádný kouř, žádná naděje na záchranu. Otočil se a začal se belhat skrze prales k Jackovu konci ostrova.
Šikmé hůlky slunečního světla se ztratily mezi větv…
