DUNEDIN, LEDEN 1957
Suzan zas jednou seděla ve sklepě, protože se ráda přehrabovala v podzemním vězení moa, jak její sestra Deborah jízlivě označovala sklep se starými kostmi. Každý den nacházela v nesčetných bednách nové neuvěřitelné poklady, které se zápalem rovnala do vitrín. Suzan se chystala po ukončení školy studovat biologii – chtěla jít ve šlépějích babičky Antonie a dědečka Arthura. Za životní cíl si stanovila vdechnout nový život Ornitologické společnosti Dunedin, která od smrti Antonie osiřela, a zjistit, proč byl pravěký pták vyhuben a jak mohlo dojít k tomu, že se to stalo během poměrně krátké doby, jak prokázaly nejnovější výzkumy.
Když Suzan vybalila bednu se starými knihami, našla v ní školní sešit. Zvědavě si přečetla nadpis: Tajemství posledního moa. Pohádka od Antonie Evansové. Sfoukla prach a uctivě pohladila přebal, na který babička písmem s jemnými kudrlinkami napsala věnování Arthurovi a Barbře. Suzan si sedla na stoličku a sešit otevřela.
Jen co příběh dočetla, koulely se jí po tvářích slzy.
Přitom si bezděky vzpomněla na matku a na to, že je teď pěkně nesnesitelná. Po smrti tety Normy se její náladovost ještě zhoršila. Neustále dcery sekýrovala a hlavně jim kladla na srdce, že si mají udržet od těla mladíky, protože všichni mladí muži ženy jen obelhávají a podvádějí. Mladší sestra Deborah si ovšem z matčiných slov nic nedělala. Očividně si užívala, že je obletována jako princezna. Žádná dívka neuměla dát mužům tak šarmantně na srozuměnou, že všichni pro ni něco znamenají – a žádná se nedokázala těm nebohým chlapíkům tak nádherně vysmát, jen co za sebou zavřeli dveře. Ctitelé Debbie si ve vile Evansových, jak Barbra a její dcery nazývaly dům, ačkoli se samy jmenovaly Leylandovy, doslova podávali dveře, což Barbru jenom dráždilo.
Suzan si povzdechla. Dokázala pochopit, že se matka nikdy nevyrovnala s manželovým podvodem, ale proč to po tak dlouhé době už nepustila z hlavy? A proč si špatnou náladu stále častěji vylévá na ní, Suzan? To, co v matce vzbuzovalo nevoli, bylo přece chování Debbie. Ta udržovala známost s mnoha muži i úzký vztah s otcem, což Barbra sledovala s neskrývanou nelibostí.
Suzan si oproti tomu udržovala od Thomase odstup – ne proto, aby prokázala matce laskavost, ale protože si k tomu pohlednému elegánovi, kterého považovala za povrchního, nikdy nenašla cestu. Thomas se kdysi pokoušel naklonit si svým šarmem i Suzan, ale ona byla už jako dítě proti jeho lichotkám naprosto imunní. Pořád sliboval věci, které později nedodržel. Zpočátku byla zklamaná, ale nakonec mu už nevěřila ani slovo. Otce a Julii navštěvovala stále řidčeji, a pokaždé si bolestně uvědomovala, že Julie je žena, s níž otec matku podváděl od samého počátku. Proto jen stěží skrývala škodolibost, že se otec ocitl pod Juliiným pantoflem a byl stále nešťastnější. Julia kontrolovala každý jeho pohyb – ji rozhodně nedokáže tak sprostě podvádět, protože jí ze všeho musel skládat podrobné účty.
Vypadalo to, že Debbie tohle všechno ani za mák nevadí. Pro ni bylo rozhodující, že jí Thomas splnil každičké přání. Jeho druhé manželství zůstalo bezdětné, takže Debbie pro něj hrála roli princezničky.
Ve chvílích upřímnosti si Suzan přiznala, že ji povrchnost mladší sestry občas strašně leze na nervy. Ona sama pořád přemýšlela o smyslu života, a ani při nejlepší vůli si neuměla představit, že skončí jako matka – plná zášti a bez nějakého životního poslání. Ale ani Debbiiny představy o sňatku s vysněným mužem a rodině neodpovídaly přáním Suzan – ona chtěla studovat a vést samostatný život.
Což ovšem neznamená, že se jednou nevdám, pomyslela si teď, ale manžel by musel být badatel jako dědeček Arthur – a nejlépe takový, který by se mnou spolupracoval. Ovšem momentálně je pro mě důležitější znovu postavit na nohy Ornitologickou společnost než nějaké hledání manžela. Je mi osmnáct, takže mám času víc než dost.
Suzan se rozbušilo srdce při pomyšlení, že se před několika dny odvážila podniknout rozhodující krok a zachránit s…
