18
Stáli jsme v Tanyině dokonalé kuchyni. S pohledem upřeným na nablýskaný stroj na kávu s asi tak 108 knoflíky, který byl nejspíš dražší než moje auto, jsem už po xté zopakovala, co se předešlý týden stalo.
„Bylo asi tak půl jedný. Dala jsem jí dvacet liber na taxík a řekla jí, ať mi vrátí klíče. Myslela jsem si, že prostě pojede domů.“ Bylo mi zle. Přecházela jsem sem a tam podél kuchyňského baru a mozek mi pracoval na plné obrátky. „Měla jsem si to ověřit. Jenomže ona si přicházela a odcházela, jak ji napadlo. A taky… no, trochu jsme se pohádaly.“
Sam stál u dveří a mnul si čelo. „A ani jedna z vás o ní od té doby neví.“
„Poslala jsem jí snad čtyři nebo pět zpráv,“ bránila jsem se. „Myslela jsem si, že je na mě prostě pořád naštvaná.“
Tanya nám ani nenabídla kávu. Došla ke schodišti, vyhlédla nahoru a pak mrkla na hodinky, jako by se nemohla dočkat, až vypadneme. Netvářila se jako matka, která právě zjistila, že je její dítě nezvěstné. Odněkud se ozývalo pravidelné burácení vysavače.
„Paní Houghton-Millerová, ozvala se vůbec někomu z vás? Můžete na svým telefonu poznat, jestli si vůbec přečetla vaše zprávy?“
„Já jsem vám to říkala,“ pronesla Tanya s podivným klidem. „Říkala jsem vám, jaká je. Ale vy jste mě neposlouchala.“
„Myslím, že –“
Zvedla ruku a zarazila Sama vprostřed věty. „Tohle není poprvé. Kdepak. Už se stalo, že zmizela na celé dny, i když měla být ve škole. Samozřejmě to byla jejich vina. Měli o ní mít pořád přehled. Zavolali nám, až když byla pryč osmačtyřicet hodin, a pak jsme museli jít na policii. Jedna z jejích spolubydlících na internátu za ni zjevně lhala. Vůbec nechápu, jak je možné, že nevěděli, kdo tam je a kdo jim chybí, zvlášť když za to platíme tak nehorázné peníze. Francis je chtěl zažalovat. Odvolali ho kvůli tomu přímo z výročního zasedání představenstva. Bylo to hrozně trapné.“
Seshora se ozvala rána a někdo se dal do pláče. Tanya došla ke kuchyňským dveřím. „Leno! Vezměte je proboha do parku!“ Zase se vrátila k nám. „Přece víte, že se opíjí. Bere drogy. Ukradla mi diamantové náušnice od Mappina a Webba. Nepřiznala se k tomu, ale byla to ona. Stály tisíce liber. Netuším, co s nimi provedla. Taky nám sebrala digitální foťák.“
Vzpomněla jsem si na svoje ukradené šperky a něco ve mně se nepříjemně sevřelo.
„Takže ano, tohle všechno se tak nějak dalo čekat. Já vám to říkala. A teď, když mě omluvíte, už musím vážně jít a věnovat se chlapcům. Mají dneska náročný den.“
„Ale zavoláte přece na policii, ne? Vždyť je jí šestnáct, a už je pryč skoro deset dní!“
„Nebude je to zajímat. Zvlášť když se dozvědí, co je zač.“ Tanya zvedla štíhlý prst. „Vyloučena ze dvou institucí pro chození za školu. Napomenutí za držení drog kategorie A. Výtržnictví pod vlivem alkoholu. Krádež v obchodě. Jak se to říká? Moje dcera má záznam. Když to řeknu úplně na rovinu, tak i kdyby ji policie našla a přivedla ji sem, prostě se zase sebere a zmizí, když se jí bude chtít.“
Jako by se mi kolem hrudi stáhl drát a bránil mi dýchat. Kam tak mohla jít? Je v tom nějak namočený ten kluk, co tenkrát postával před mým domem? Nebo ti lidi z klubu, kteří s Lily ten večer popíjeli? Jak jsem se mohla nechat tak zmást?
„Ale stejně bysme jim měli zavolat. Vždyť je ještě hrozně mladá!“
„Ne. Nechci do toho tahat policii. Francis má teď v práci hodně náročné období. Snaží se udržet si místo ve správní radě. Kdyby se jim doneslo, že se nějak zapletl s policií, byl by to konec.“
Samovi ztuhla tvář. Chviličku se rozmýšlel a pak promluvil: „Paní Houghton-Millerová, vaše dcera je hodně zranitelná. Opravdu si myslím, že je čas se na někoho obrátit.“
„Jestli jim zavoláte, tak jim prostě povím to, co jsem teď řekla vám.“
„Paní Houghton-Millerová –“
„Kolikrát jste se s ní setkal, pane Fieldingu?“ Opřela se o sporák. „Myslíte si, že ji znáte líp než já? Kolikrát jste na ni čekal do noci, až přijde domů? Kolikrát jste kvůli ní nespal? Kolikrát jste musel vysvětlovat její chování učitelům a policistům? Kolikrát jste se musel oml…
