14
Milý Joe,
děkuju za Tvůj dopis i za tu fotku s Tvým novým autem. Vypadá vážně luxusně, ta červená barva je moc pěkná a ty působíš jako velmi hrdý majitel. Postavila jsem si ten obrázek na stolek hned vedle fotografie své matky. Moc fotek nemám, takže mě to docela potěšilo.
Já nemám, co bych napsala. Dala jsem si přestávku od úklidu a čtu zrovna knihu, kterou mi Adeline půjčila. Nejradši mám ty o dějinách umění. Adeline říká, že ze mě ještě udělá čtenářku. A taky chce, abych se cvičila v malování, abych mohla překvapit Frances, až přijede. Moc mi to nejde – akvarely se mi slévají dohromady a uhlu mám vždycky víc na prstech než na papíře. Ale docela mě to baví. Není to stejné, jako když jsme kreslili a malovali ve škole. Adeline mi pořád říká, že se musím naučit „sebevyjádření“. Když přijede Julian, říká zase, že si „rozšiřuju pohled“ a že jednou mi nechá nějaký obrázek zarámovat a prodá ho. Podle mě je to nějaký jeho pokus o vtip.
Ne že by tady jinak bylo něco moc k smíchu. Lidem ve vesnici stačí, aby si žena připnula na šaty brož jindy než v neděli, a už ji mají za poběhlici. Je tu jedna paní, má pekárnu (jejich chleba jsou takové dlouhatánské tyčky!), a ta je vždycky moc příjemná a povídá si s námi. Ale madame Migotová, to je něco jako místní lékařka, se na ni za to vždycky hrozně přísně dívá. Ale ona se dívá přísně na každého. Zvlášť na mě a na Adeline.
Nevím, jestli už jsem ti psala, kde se naše vesnice vlastně nachází.
Je uprostřed horského svahu, ta hora se jmenuje Mount Faron, ale není jako ty hory v knihách, se sněhem na vrcholku. Tahle je rozpálená a vyprahlá a stojí na ní vojenská pevnost, a když George poprvé vzal mě a Adeline autem až nahoru po té úzké cestičce, bylo mi skoro zle strachy. Nahoře na vrcholku jsem se musela držet stromu. Věděl jsi, že tu mají borovice? Nejsou stejné, jako máme doma, ale zlepšilo mi to náladu. Adeline moc pozdravuje. Zrovna trhá na zahradě bylinky. Tady v tom horku všechny hrozně pronikavě voní, ne jako u paní Holdenové. Doufám, že se ti daří dobře, Joe. A děkuju, že mi píšeš. Někdy si popravdě připadám dost osamělá a tvoje dopisy jsou pro mě velkou útěchou.
Tvoje Lottie
Lottie ležela na boku na chladné dlažbě, boky podepřené polštářem, další polštář měla pod krkem a jen čekala, až si její kosti začnou stěžovat, jak je podlaha neúprosně tvrdá. Klouby ji teď hodně trápily: ve svém pokoji v patře měla postel s péřovou matrací, ale i na ní ji v nich do pár minut začalo píchat v jakékoli pozici, takže si musela hledat nové tlakové body, na nichž by ležela. Odpočívala, ale v levém stehně už začínala cítit vzrůstající nepohodlí. Podrážděně zavřela oči. Nechtělo se jí nikam přesouvat: podlaha bylo to nejchladnější místo – vlastně to bylo jediné chladné místo v domě, v němž jinak panovalo dusivé horko, byl plný kousavých látek a ubzučených létajících tvorů, kteří věčně naráželi do nábytku a hněvivě bručeli za okny.
Venku spatřila Adeline, která ve velikánském slamáku pomaličku přecházela sem a tam po přerostlé žloutnoucí zahradě, trhala bylinky, čichala k nim a skládala je do košíčku. Když vykročila nazpět k domu, dítě najednou prudce koplo, Lottie mrzutě zabručela a stáhla si hedvábné kimono, aby se nemusela dívat na svoje obrovské břicho.
„Lottie, zlatíčko, nechceš napít?“ Adeline ji překročila a zamířila ke dřezu. Už byla zvyklá, že Lottie lehává na podlaze.
Také už si zvykla na její zasmušilost.
„Ne, díky.“
„Ale ne, došla nám grenadina! Doufám, že se ta hrozná ženská z vesnice co nevidět objeví – už nám dochází skoro všechno. A taky potřebujeme vyprat ložní prádlo – tenhle týden se má vrátit Julian.“ Lottie se namáhavě zvedla a potlačila nutkání se Adeline omluvit. I když jí za to Adeline už tolikrát vyčinila, stejně se cítila provinile, že je v posledních týdnech těhotenství tak tlustá a pomalá a nemožná. V prvních měsících po příjezdu se Lottie starala o domácnost a vařila („Chodila k nám jedna ženská z vesnice, ale byla tak strašně protivná“), takže …
