Kapitola desátá
Judy se zdálo, že jde s Michaelem Quercusem po břehu moře a jeho nahé nohy zanechávají ve vlhkém písku ostré, souměrné otisky.
V sobotu dopoledne pomáhala v církevní doučovací třídě pro mladistvé pachatele. Měli k ní respekt, protože měla zbraň. Seděla v kostele vedle sedmnáctiletého grázlíka, pomáhala mu napsat datum a ze srdce doufala, že to trochu pomůže, aby ho za deset let nemusela zatýkat.
Odpoledne zajela z domova kousek do obchodu Gala Foods na Gearyho bulváru a nakoupila.
Rutinní sobotní činnosti ale nepomohly; neuklidnila se. Pořád měla vztek na Briana Kincaida, že jí vzal případ Kladiva ráje, ale nemohla v tom nic podniknout, a tak se jen motala sem a tam mezi regály a snažila se myslet jen na bramborové lupínky, těstoviny s rýží nebo osušku se žlutým vzorem. Když došla k regálům se snídaňovými vločkami, vzpomněla si na Michaelova syna Dustyho a koupila si krabici čokoládových vloček.
Přesto se pořád v myšlenkách vracela k případu. Existují opravdu lidé, kteří jsou s to vyvolat zemětřesení? Nebo mi straší na věži?
Když se vrátila domů, Bo jí pomohl odnosit nákup a vyptal se jí na vyšetřování. „Slyšel jsem, že Marvin Hayes podnikl razii v kancelářích Zelené Kalifornie.“
„To mu moc nepomůže,“ řekla. „Jsou všichni v pořádku. Radža je vyslechl už v úterý. Dva muži a tři ženy, všichni tak kolem padesátky. S čistým rejstříkem – ani pokuta za překročení rychlosti – a bez spojení s jakoukoli podezřelou osobou. Pokud oni jsou teroristi, tak já jsem inspektor Kojak.“
„V televizi říkali, že dal prozkoumat jejich registr.“
„Jasně. To je ale seznam všech lidí, kteří po nich kdy chtěli sebemenší informaci, včetně Jane Fondové. Osmnáct tisíc jmen a adres. Marvinova parta teď musí tohle všechno projet počítačem FBI a určit, koho by stálo za to vyslechnout. To může trvat měsíc.“
Zazvonil zvonek u dveří. Judy otevřela a zjistila, že přišel Simon Sparrow. Překvapilo ji to, ale i potěšilo. „No ne, Simon. Pojď dál.“
Měl na sobě černé cyklistické šortky, přiléhavé tričko, sportovní boty Nike a sluneční brýle na pásku kolem hlavy. Ale na kole nepřijel: smaragdově zelenou Hondu Del Sol se staženou střechou si postavil k obrubníku. Judy napadlo, co by si o Simonovi asi myslela její matka. „Hezký chlapec,“ řekla by nejspíš, „ale nevypadá moc mužně.“
Bo si se Simonem potřásl rukou a pak se potají po Judy podíval, jako by chtěl říct „Co je tohle propána za výlupka?“. „Simon je jeden z nejlepších lingvistických analytiků, co FBI má,“ šokovala ho Judy.
„Takže… rád vás poznávám, Simone,“ vyrazil Bo trošku zmateně.
Simon s sebou přinesl audiokazetu a složku z manilového papíru. Oboje jí podal. „Přinesl jsem ti svoji zprávu o nahrávce vzkazu od Kladiva ráje.“
„Toho případu mě zbavili,“ řekla Judy.
„To vím, ale myslel jsem si, že tě to i tak bude zajímat. Hlasy na nahrávce se naneštěstí neshodují s žádným z našich akustických záznamů.“
„Takže žádná jména.“
„To ne, ale spousta jiných zajímavých věcí.“
To přiživilo Judinu zvědavost. „Říkal jsi hlasy? Já slyšela jen jeden.“
„Ne, jsou tam dva.“ Simon se rozhlédl a na kuchyňské lince uviděl radiomagnetofon. Obyčejně si na něm Bo přehrával Největší hity Everly Brothers. Došel k němu a zasunul kazetu. „Předvedu ti to přímo na nahrávce.“
„To bych ráda, ale je to teď případ Marvina Hayese.“
„Přesto bych chtěl slyšet tvůj názor.“
Judy paličatě zavrtěla hlavou. „Musíš nejdřív mluvit s Marvinem.“
„Já ti rozumím. Jenže Marvin je kretén. Víš, jak je to dlouho, co naposledy někoho dostal za mříže?“
„Simone, jestli mě chceš přimět, abych na tom případě dělala Kincaidovi za zády, tak na to zapomeň!“
„No tak si mě jenom poslechni. To ti nic neudělá.“ Simon zesílil zvuk a spustil přehrávání.
Judy si vzdychla. Strašlivě toužila dozvědět se, co Simon o Kladivu ráje zjistil. Ale jestli se Kincaid dozví, že s ní o tom Simon mluvil dřív než s Hayesem, pekelně si to odnese.
Ozval se ženský hlas. „Tady je Kladivo ráje. Máme vzkaz pro guvernéra Robsona.“
Simon záznam pře…
