ČTRNÁCT
Nadšené povykování, linoucí se z náměstí, nás přilákalo k oknu. Hlavní silnice byla po celé délce zaplněna pochodujícími muži. Nesli pochodně, od nichž odletovaly rudé jiskry, zrcadlící se na bodcích kopí a zlatých špercích. V čele průvodu, který právě dorazil před vchod chrámu, osvětlený ohni planoucími v koších, jsem spatřila Emersona a Tareka. Přítel zákonitě musel přitáhnout pohledy všech žen. Kráčel vzpřímeně s hlavou hrdě vztyčenou, já však měla oči pouze pro urostlého chlapa po jeho boku. Předklonila jsem se po vzoru princezny vězněné ve věži a vztáhla paže ke svému hrdinovi. Všiml si mě. Pátral po mně svým pronikavým zrakem. Vzápětí vykřikl tak hlasitě, že hladce přehlušil okolní vřavu.
„Zalez, nebo vypadneš, sakra!“
Copak jsem mohla neposlechnout? Stáhla jsem se a rozhlédla kolem sebe, jelikož jsem se chtěla ujistit, že je před manželovým příchodem všechno v pořádku. Nefret se už téměř vzpamatovala. Zahodila nenáviděné závoje a náruživě přesvědčovala Ramsese, aby si nechal ovázat rány. Moroney rozprávěl s Daoudem a Selim se oháněl mečem, který od někoho „pro všechny případy“ vyžebral. Pochopitelně nebyl třeba. Veškerý odpor byl zlomen. Jedinou obětí – kromě Merasena, jehož tělo odnesli pryč – se stal Sutech. Někdo ho srazil na zem, anebo sám upadl, když se vyhýbal kopí. Zahlédla jsem ho ležet na podlaze, avšak pro samé vyrušování jsem neměla čas se mu věnovat. Když jsem k němu poklekla, shledala jsem, že pravidelně dýchá a že mu odpadlo ucho.
Chňapla jsem po Nefretině závoji a ovinula mu jej kolem hlavy, abych zakryla velikostní disproporci mezi opravdovým a přilepeným boltcem. Muž nikterak nereagoval, ani když jsem mu chvatně ovazovala ústa.
„Klidně lež a nehýbej se,“ pošeptala jsem mu. „Emerson tady bude každou chvíli.“
Čekala jsem s rukama přitisknutýma na bušící srdce, oči upřené na dveře. Vteřiny se vlekly. Konečně jsem ho uslyšela. Mužovo charakteristické dupání nelze přeslechnout. Prolétl vchodem a zamířil přímo ke mně.
„Všechno v pořádku?“ vyzvídal.
„Ach, Emersone, nemohl bys alespoň…“
Nemohl. Na veřejnosti nemůže nikdy. Ale záře jeho safírových duhovek vydala za všechna slova, což dostatečně potvrdil svým následujícím činem. Popadl mě v pase, vyzdvihl do vzduchu a sevřel ve zničujícím objetí. Málem mě rozdrtil. „Další vítězství, co říkáš, Peabodyová? Ehm – jsi v pořádku, má drahá? Ramsesi, chlapče, kdes kčertu byl? Selíme – Daoude – skvělá práce, přátelé! Nefret…“
Rozběhla se k němu a on ji sevřel v bezpečí silných paží. „Už je to dobré, co?“ otázal se.
Radost z dojemného shledání ukončil Tarekův příchod. Všechny nás po pořádku objal, včetně Daouda, který tělesný kontakt zrovna nemiluje. Vazoun se nakonec podvolil poté, co jsem příchozím vysvětlila, jak svým bleskovým jednáním a přesnou muškou pravděpodobně zachránil Ramsesovi život.
„Vida, vida,“ konstatoval Emerson, „chvíli to bylo kdo s koho, ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobré.“ Jakmile si uvědomil, že použil dvě otřepaná rčení za sebou, chvatně dodal: „Pokud nás omluvíš, Tareku… A kdo je kčertu tohle?“
„Pan MacFerguson statečně bojoval po našem boku,“ přispěchala jsem s poněkud přehnanou odpovědí. „Dohlédnu na to, aby se mu dostalo náležité péče. Nech to na mě, drahý.“
„Hmmm,“ řekl na to Emerson. „Jemináčku, tamhle jsou naše zmizelé pušky! Neslyšeli jsme střelbu. Copak se v Merasenovi pohnulo svědomí?“
Objasnila jsem svůj malý úskok. Emerson zaryčel smíchy. „Peabodyová, ty jsi ta nej…“
„Děkuji ti, drahý. Měli bychom si jít odpočinout a nechat Tareka, aby se ujal královského úřadu. Ale… Co kdybychom nejdříve uskutečnili obřad?“
Sotva se Tarek vyhoupl do Okna zjevení, ozval se ohlušující hlahol. Alespoň jsem si to myslela. Když se však vedle něj objevil Emerson s korunou v ruce, hlasy se vypjaly k ještě většímu výkonu. Drahý by s radostí začal řečnit, avšak nedokázal dav utišit. Takže se spokojil s máváním a ukláněním a posléze jsme se v tichosti vytratili. Bůh ví, že jsme na nějaký ten klid měli nárok a já byl…
