DVĚ
„Co uděláme s Davidem?“ zajímal se Ramses.
Ze stromů za okny jeho pokoje kapala voda. Bledé slunce vystřídalo mrholení.
Poprvé od příjezdu nezvaného hosta jsme spolu zůstali o samotě. Pobýval u nás déle než dva dny a já z něho byla stále nervóznější. Kromě mě byl Ramses jediný z celé rodiny, kdo si od Merasena zachovával odstup. Dobrosrdečná Nefret dychtila pomoci starému příteli a Emerson už léta spekuloval o tom, že by se do Svaté hory vrátil.
Nyní se mu přání splnilo. Vypravíme se tam. O tom nebylo nejmenších pochyb. Třebaže šance na úspěch jsou mizivé, musíme se alespoň pokusit. Copak bychom my Britové mohli odmítnout? Čest velí konat, mimoto Tarekovi hodně dlužíme.
Nesplacený dluh máme denně před očima. Je jím sama Nefret. Kdyby nebylo Tareka, nikdy bychom ji nenašli. Čelila by smutnému osudu. Ženy ze Svaté hory, stejně jako ženy starověkého Egypta a merojské říše, začínaly rodit děti, sotva samy dospěly. Na Nefret si mimo jiné činil nárok Tarekův bratr. Opovrženíhodný člověk, jenž usiloval rovněž o trůn. Pokud bychom byli nezasáhli, žila by neutěšený život bezmocné manželky nelítostného despoty. Nyní svou láskou prozařuje ten náš.
Ať jsem o situaci přemýšlela sebevíc, stále jsem narážela na přehršel možných komplikací, o nichž bylo zapotřebí mluvit. A syn se zdál jediný, kdo je o nich schopen smysluplně uvažovat.
„David představuje pouze jednu z potíží, o nichž je třeba hovořit,“ prohlásila jsem a rozhlédla se, kam bych se posadila. Rose pokoj sice po ránu uklidila, ale hromady rozkramařených věcí svědčily o Ramsesově nepřetržité přítomnosti. Očividně něco hledal v šuplících a také probral šatník, ve snaze objevit zcela konkrétní oblečení. Jednalo se o košili bez límce, která měla své lepší dny dávno za sebou, a kalhoty plné odporných skvrn. Přísahala bych, že jsem Rose dávno nařídila, aby je vyhodila, protože nejdou vyprat. (Netuším, od čeho ohavné fleky jsou, a raději se neptám.) Svršky, jež synátorovi z nějakého důvodu nešly pod nos, visely na všech možných i nemožných místech. Pochopitelně jich byla plná postel, povlávaly na židlích. Stůl se ztrácel pod nánosem knih a papírů. Po závěsech divoce šplhala dvě nadmíru spokojená koťata.
„Ach promiň,“ sykl Ramses, když mu došlo, proč se významně rozhlížím kolem sebe. Smetl do náruče obsah jednoho z křesel a odhodlaně jej uložil na přeplněný stůl, z něhož vzápětí plavně sklouzl a přistál na podlaze. „Posaď se, máti. Nuže?“
„Vím, že sdílíš mé obavy,“ spustila jsem. „Co kdybychom je pobrali hezky po pořádku?“
Vytáhla jsem z kapsy složený arch a Ramses se široce usmál. „Další z tvých osvědčených seznamů?“
„Zajisté.“ Rozložila jsem list a odkašlala si. „Pamatuješ si na Merasena? Chci tím říct, setkal ses s ním během naší návštěvy Svaté hory?“
Otázka Ramsese zjevně zaskočila. „Ne. Avšak byl tehdy ještě dítě, syn jedné z bezvýznamných králových manželek. Neměli jsme příležitost seznámit se se všemi členy královské rodiny. Díky té jejich srandovní polygamii to snad ani nebylo možné.“
„Pravda. Jak už výstižně poznamenal tvůj otec, vše nasvědčuje tomu, že náš host skutečně pochází ze Svaté hory. Další otázka zní: Jak se mu bez mapy podařilo překročit poušť?“
„Sám nám to vysvětlil. Vzpomínáš si na oázu ležící sedm dní cesty od Svaté hory? Nachází se tam jediný zdroj vody široko daleko. Tarek si v ní zřídil svou posádku, jež má na starosti sledovat pohyb cizinců. Kdyby se Merasen se svojí družinou dostal až k ní, stačilo zamířit na východ, směrem k vycházejícímu slunci. Dříve či později by dorazili k Nilu. Ten není možné minout.“
„A co se týče zpáteční cesty, spoléhal na nás,“ přemítala jsem nahlas. „Odvážný předpoklad. Tarek sice věděl, že máme mapku, ale mohli jsme ji zničit nebo za ta léta ztratit.“
„Pořád to stálo za pokus. Tarek zřejmě neměl na vybranou.“ Ramses začal přecházet po pokoji s rukama založenýma za zády. „Vyprávění toho kluka dává smysl. Řekl bych, že nemáme jinou volbu, než mu vyhovět. Otázkou zůstává, jak se postarat o maximální bezp…
