Z rukopisu H
Ramses se domníval, že ubytování, dostupné ve vesnici jako Sebaste, nebude dost dobré pro dámu vybraného vkusu, ale nebyl připravený na výstřednost její karavany. Tábor byl umístěný na břehu malého potůčku, příjemně zastíněného akáty a morušovníky. Kromě asi tuctu tureckých vojáků tam byla malá armáda dělníků, kteří vykládali z osly tažených vozů bedny a kusy nábytku. Největší ze stanů – zřejmě její osobní obydlí – byl již postavený. Nosiči nosili dovnitř srolované koberce, mahagonový stůl a velké dřevěné přepravní bedny.
Práce zřejmě nepokračovala tak rychle, jak madam očekávala. Zamračila se a vydala jednomu z uniformovaných strážců příkrý rozkaz v turečtině. Muž se rozběhl a křičel něco ve stejném jazyce. Nosiči nepatrně zrychlili tempo.
Chystal se promluvit, když se otočila a natáhla ruku v rukavici. „Sbohem. Děkuji vám za vaši společnost.“
Ramses uchopil její ruku a přemýšlel, jestli očekává, že ji políbí. Spokojil se s tím, že se nad ní sehnul.
„Bylo mi potěšením, madam. Víte jistě, že už není nic, co bych mohl udělat…?“
„Děkuji vám, ne. Prosím, pozdravujte ode mne své slavné rodiče.“
Nechala ho stát s otevřenou pusou a prázdnou nataženou rukou. Měla rozhovor plně pod kontrolou, obratně ignorovala návnady, které jí předhazoval v naději, že se dozví něco o její cestě, minulosti a budoucnosti. Proč se tolik zdráhala připustit, že navštívila Karchemiš či nějaké jiné místo? Pokud je tohle profesionální putování od jednoho archeologického naleziště k druhému, proč o tom nechce mluvit?
Její karavana zřejmě právě dorazila. Možná přijela před ní – blízko potoka viděl několik uvázaných koní – ale v každém případě se vydala přímo k pozůstatkům sídliště, aniž by si odpočinula. Nač ten spěch? A proč sem vůbec přišla?
Jeho matka tvrdila, že zbytečná zvědavost je jeho zakořeněný hřích. V tomto případě měla pravdu. Nebylo mu nic do toho, co ta dáma a její doprovod dělají. Avšak on tam stál a díval se, jak se z jejího stanu vynořují dvě zahalené ženy a zdraví ji se sklopenými hlavami a rukama zdviženýma nad hlavu na znamení úcty. Musí to být její osobní služebnice. Dáma z dobré rodiny bez nich nemůže cestovat.
Když se otočil, aby se vydal zpátky, spatřil na zemi za sebou zmuchlaný kus čisté bílé látky. Byl to kapesník zdobený krajkou nebo výšivkou a určitě nebyl jeho – na to byl příliš malý a příliš čistý, z příliš jemné látky. Ohlédl se zpátky právě včas, aby viděl, jak se stan zavírá.
Ramses pokrčil rameny a strčil kapesník do kapsy.
Zpátky šel přes vesnici. Když procházel kolem mešity, viděl, jak do dveří vklouzla vysoká, bíle oděná postava. Žádný z vesničanů nebyl tak vysoký. Ten člověk byl mlčenlivý spolucestující madam von Eine. Musel vyklouznout, když Ramses tu dámu špehoval.
Přestaň hledat záhady, řekl si Ramses. Proč by se ten člověk nemohl jít pomodlit? Je skoro poledne a madam zřejmě nemá v úmyslu jet dál.
Když došel k věži, dolehl mu k uším vysoký hlas muezzina. Muži byli propuštěni, Reisner a Fisher seděli ve stínu a pojídali skromný oběd. Byl každý den stejný, nekvašený chléb, sýr, hrozny, fíky a olivy.
„Už jste se té dámy zbavil?“ zeptal se Reisner a nabídl mu koš s jídlem.
„Šel jsem s ní do jejího tábora. Co tady sakra dělá?“
„Nemám tušení,“ řekl Reisner klidně. „Lidé sem jezdí z těch nejnevysvětlitelnějších důvodů.“
„Je doopravdy archeoložka?“
„To vážně nevím.“
„Její jméno je mi povědomé,“ řekl Fisher a sáhl do koše. „Jeden z Němců se o ní zmínil – Wincklet nebo Schumacher.“
„Měl jsem dojem, že má zájem o hebrejské nálezy,“ podotkl Ramses.
„Možná se zajímá o filologii,“ řekl Fisher.
„Moje skromnost mi brání, aby se zmínil o tom, že kdyby to byl její obor, poznal bych její jméno,“ řekl Ramses.
„Zapomeňte na tu zatracenou ženskou,“ řekl Reisner popuzeně. „Houby mi záleží na tom, kdo to je a čím je, už ji nikdy neuvidíme. Pokud,“ dodal a podíval se po straně na Ramsese, „vás nepozvala, abyste ji navštívil.“
„Proč by měla?“
Reisner se zasmál. „Předstírala, že vás nezná? Moc dob…
