Kapitola VI
1
Nočnímu recepčnímu vylezly oči z důlků jak rejstříky od varhan, když mě uviděl vycházet z výtahu s Candym a jeho dvěma hromotluky. To už bylo podruhé, co mě z hotelu odváděla policie, tudíž mě napadlo, že jestli tenhle výlet přečkám, vedení hotelu mě pravděpodobně požádá, abych odešel.
Ale nebyl jsem si zdaleka jist, že ten výlet přežiju. Připomněl jsem si, co Katchen říkal při našem posledním setkání, a měl jsem nepříjemný pocit, že nežvanil do větru.
Prošli jsme halou a po schodech k čekajícímu policejnímu vozu. Ti dva v civilu nastoupili dopředu a já s Candym dozadu. Vůz se odpíchl od obrubníku s příslušným zběsilým spěchem a rozječenou sirénou tak střelhbitě, že mi to div nevyvrklo krk.
Candy vedle mě dřepěl jako balvan vyhřátý sluncem. Sálalo z něho teplo, a i když jsem z jeho obličeje pro tmu ve voze dohromady nic neviděl, slyšel jsem pravidelný pohyb jeho přežvykujících čelistí.
„Nevadí, když si zapálím?“ zeptal jsem se, víceméně jenom abych něco řekl.
„Radši ne,“ opáčil jednotvárným, mrazivým hlasem. „Mám nařízeno předvést vás naostro.“
„Co má kapitán na srdci?“
„Když to nevíte vy, jak bych mohl já?“ pravil Candy a tím konverzace zvadla.
Upíral jsem pohled z okénka. Nebylo mi do zpěvu. Možná mě někdo na pláži zahlédl a zavolal jim můj popis. Měl jsem vidinu, jak mě natahujou na skřipec. Jestli tu proceduru bude řídit Katchen, čekají mě zlé časy, to jsem věděl.
Nikdo neřekl slovo, dokud jsme nezastavili před policejní stanicí, pak Candy zašátral v kapse kalhot a vytasil se s náramky.
„Musím vám ty želízka nasadit,“ řekl a mně připadlo, že jsem v jeho hlase zaslechl omluvný tón. „Kapitán chce mít všecko jaksepatří.“
„Zatýkáte mě?“ zeptal jsem se a natáhl k němu zápěstí. Rezavý chlad ocelových náramků tu moji mizérii ještě vylepšil.
„Nedělám nic,“ opáčil Candy a vyhrabal se z vozu. „Kapitán s váma chce mluvit – víc vám k tomu nemůžu říct.“
Spolu jsme přešli chodník a vyšli po schodech do ohlasovny; ti dva v civilu ve voze zůstali.
Policista za stolem, vazoun s naducaným obličejem, pohlédl na mě a potom na Candyho, který zavrtěl hlavou a kráčel dál dalšími dveřmi a nahoru po schodech a chodbou ke dveřím až na samém konci. Šel jsem mu v patách.
Přede dveřmi se zastavil, jednou zaklepal, zmáčkl kliku a otevřel dokořán. Položil mi ruku na paži a zavedl mě do velké místnosti, kde byl stůl, šest obyčejných židlí a pár registraček, kapitán Katchen, poručík Rankin a vysoký hubený muž kolem čtyřicítky, se slámově žlutými vlasy, brýlemi bez obrouček a obličejem dychtivé fretky.
Candy řekl: „Předvedl jsem Brandona, pane kapitáne,“ pak odstoupil a přenechal scénu mně.
Udělal jsem pár kroků a zastavil se.
Katchen stál u okna, masivní obličej zrudlý naběhlou krví. Díval se na mě jako tygr v kleci na vykrmené jehně, které se špacíruje kolem jeho mříží.
Rankin seděl na židli s hořící cigaretou v prstech, klobouk stažený do očí. Neotočil se, aby na mě pohlédl.
Muž se slámovými vlasy si mě prohlížel se zájmem a s profesionálním odstupem bakteriologa, který má co činit s obskurním bacilem, co by mohl nebo taky nemusel být potenciálně životu nebezpečný.
„Proč má ten člověk pouta, pane kapitáne?“ otázal se tichým hlasem univerzitního absolventa.
Katchena zjevně přepadly potíže s dýcháním.
„Jestli se vám nelíbí můj způsob zatýkání, měl byste si promluvit s policejním šéfem,“ opáčil hlasem, který by dokázal orašplovat rez ze starého železa.
„Tenhle muž je tedy zatčen?“ chtěl vědět muž se slámovými vlasy, hlas vtělená zdvořilost.
Přestože měl fretčí obličej a přízvuk absolventa vysokých škol, v tomhle podivném triu se kvapem stával mým oblíbencem.
Katchen stočil upřený pohled na Candyho.
„Sundejte mu ty zatracený náramky,“ nařídil hlasem zastřeným zuřivostí.
Candy ke mně přistoupil, vsunul klíček do zámku, otočil jím, a pouta mu sklouzla do dlaně. Zády otočený ke Katchenovi si dovolil na mě obezřele mrknout. Odkráčel stranou a já zatím předváděl důmyslnou pantomimu, v níž jsem si mnul zápě…
