13. kapitola
Krátkou trasu od Hughsonova bytu ke mně domů jsme urazili mlčky. Nemohl jsem uvěřit, že sedí vedle mne, že je ochotna dýchat se mnou vzduch ve stejných místnostech – vždyť ji znám tak krátce.
Když se nějaké děvče ne vzpouzí, jsem si obvykle jistý, že mám před sebou parádní noc. S Mardi byla situace jiná. Jako by kolem sebe měla zábrany, které nedovolí, aby si k ní někdo něco dovolil. Nechystám se tvrdit, že každému chlapovi by právě tohle vyhovovalo, ale co mne se týkalo, já ji takhle bral.
Seděla nehnutě v koutku taxíku a dívala se z okna. Tu a tam, když jsme míjeli pouliční lampy, viděl jsem ji jako ve dne. S nápadným kloboučkem na hlavě a až ke krku zapnutým kožíškem vypadala skvěle.
Dojeli jsme k mému bydlišti a já zaplatil taxi.
Tiše jsme se proplížili po schodech. Ze souseda v protějším bytě jsem měl vichr, ale protože byly skoro dvě ráno, počítal jsem, že spí.
Pronikli jsme až ke mně jako po másle. Zavřel jsem dveře, rozsvítil a hodil klobouk na pohovku.
„Jejda!“ oddychl jsem si. „Když jsme se plížili po schodišti, naskakovala mi husí kůže.“
Stála uprostřed pokoje a rozhlížela se. „Útulný byteček,“ pochválila. „Kolik knih tu máte… a tohle je nápad!“
Vydala se prozkoumat miniaturní bar, který jsem měl v rohu. Oba jsme mluvili tiše jako dva spiklenci. Přešel jsem k ní a postavil se za pultík. „Co si dáte? Možná pár kapek režné se zázvorovým pivem… po tomhle nápoji spí člověk jako dudek.“
Znovu si mne změřila. Bylo mi jasné, že si se mnou neví tak úplně rady – nebojí se mne, ale není si docela jistá, jestli mi může věřit.
Usmál jsem se. „Má milá, nemusíte mít ze mě strach. Vím, co vám táhne hlavou, ale na to můžete zapomenout. S jinou holčinou bychom tak skončili, ale s vámi ne. Předpokládám, že byste se sem nikdy nevypravila, kdybyste strašně nepotřebovala, aby vám někdo pomohl… Já vám chci pomoct a žádný účet nepředložím.“
Když jsem skončil, ulevilo se jí. Požádala: „Prosím jen kapku režné a hodně zázvorového.“
Zatímco jsem připravoval nápoje, přešla doprostřed místnosti a utopila se v ušáku. Bylo to jedno z těch křesel, v nichž se propadnete až na zem. Z místa, kde jsem stál, jsem viděl jen dýnko kloboučku a krásně vystavené nohy. Rozepnula si kožíšek a přehodila cípy na opěradla. Bylo tu chladno, a proto jsem zapjal elektrická kamínka, jichž jsem používal v období, kdy ještě nefunguje ústřední topení a večery začínají být lezavé.
Napochodoval jsem se dvěma sklenicemi a jednu jí podal. Potom jsem se opřel o krbovou římsu a zvedl číšku. „Na bezpečné přistání,“ řekl jsem a oba jsme se napili.
Mardi se pohodlně uvelebila v křesle, jednou rukou držela sklenici a na chvilku zavřela oči. Nespěchal jsem. Předpokládal jsem, že si musí všechno sesumírovat, a stačilo mi jenom tam stát a dívat se na ni.
„Opravdu potřebuju vaši pomoc,“ pravila nakonec a podívala se na mne.
„Ano, v pořádku. Máte ji mít. Pokud jste v nějaké tísni, nemusíte mít obavy, spolu ji vyřešíme.“
„Ale proč pro mne tohle všechno děláte, pane Masone?“ zeptala se.
Otázka mne zaskočila tak, že jsem se choval jak venkovský balík. „Protože jsem do vás blázen,“ prohlásil jsem. „Jste první děvče, které jsem v životě potkal, s jakým si můžu povídat a trávit čas, aniž by mi táhlo hlavou, kdy vás dostanu do postele. Jste první děvče, které nemá chybičku, a přitom… a přitom… ale sakra! Nedokážu to vysvětlit… ale kvůli vám jsem ochoten hory přenášet…“
Daný výbuch ji samozřejmě vyděsil. Pokoušela se vysoukat z křesla.
„Moment, moment,“ vyhrkl jsem. „Ptala jste se a já vám odpověděl. To vůbec neznamená, že bychom tím narušili patřičný odstup. Nechci, abyste si myslela, že tu jenom hraju nějaké divadlo. Ani omylem. Jsem k vám naprosto upřímný, a proto mi proboha živého nepřisuzujte falešné úmysly.“
Zapadla zpátky do křesla. „Vážně, pane Masone –“ nakousla větu.
„Poslyšte, nemohla byste mi říkat ‚Nicku‘? Pokud vám to nevyhovuje, nebudu tlačit na pilu, jinak bych byl ovšem štěstím bez sebe.“
Zasmála se. „Jste blázen,“ prohodila. „Ale…
