4. kapitola
Taxík mě vyhodil před Hoffmanovým domem a já výtahem vyjel do desátého patra.
Firma Mackenzie Fabric Corporation byl podnik jako hrom. Jenom vstup byl největší přehlídkou chromovaného vybavení, jakou jsem kdy na jednom místě viděl, a sotva jsem vešel, div jsem se po kolena nebrodil v huňatém koberci. Ve velké recepční hale bylo živo jako na hlavním nádraží. Na opačném konci jsem vypátral přijímací přepážku, obleženou davem povykujících lidí, kteří chtěli vidět pana Tentononc nebo Tamtononc.
Stál jsem ve dveřích a rozhlížel se. Co chvíli z některé kanceláře vyplula nějaká štabajzna a natřásala se na druhou stranu haly. Všechny byly extra třída a mně napadlo, že bych tu klidně rád vzal místo také.
Odšoural jsem se k přepážce. Chumel se tu ještě pořád dožadoval pozornosti. Stál jsem a chvíli je pozoroval, pak jsem vytáhl zápalku, rozškrtl ji o podrážku a podpálil noviny, které jeden šajlok třímal v podpaží. Couvl jsem a čekal.
Když se papír vzňal, nastalo vzbouření. Zatímco se všichni snažili oheň udusit, protáhl jsem se dopředu a požádal dívku u recepce, aby mě spojila s tajemnicí pana Spencera.
Byla také chytrá. „Máte sjednanou schůzku?“ zeptala se a jedním okem sledovala zmatek mezi návštěvníky.
Průtahy už mi začínaly jít na nervy. „Poslyšte, lásko, zvedněte telefon a řekněte komukoli, kdo se stará o záležitosti pana Spencera, že je tu Nick Mason, a jestli budu muset ještě dlouho čekat, moc se rozzlobím.“
Zkoumavě si mne změřila, zvažovala, jestli mluvím vážně nebo do větru, pak usoudila, že nic nehraji, a zavolala. Stál jsem nad ní, když vyřizovala vzkaz. Nakonec vytáhla kolík. „Kancelář dvacet šest, vpravo od vás,“ oznámila stručně.
„Díky, zlato… Doufám, že se vám o mně dnes v noci bude zdát.“
Zamířil jsem k místnosti číslo 26, zaklepal na dveře a vešel.
Kancelář byla malá, očividně předpokoj. Téměř celý prostor zabíral široký psací stůl. Koberec byl jako pažit, na zdi visel jeden vskutku vydařený akt. Vteřinu mi na něm ulpěl zrak. Nahotinka byla první věc, která vás při vstupu praštila do očí. Sjel jsem ji pohledem a pomyslel si, že kdyby dnes byly holky takhle stavěné, mohli by výrobci všech polštářů pověsit řemeslo na hřebík.
Přejel jsem očima ke stolu. Dívka, která za ním seděla, mi vzala dech. Abyste mě špatně nechápali. Nebyla vyzývavě krásná – byla prostě děvče, které byste přivedli ukázat domů mámě a nebáli byste se, že vypukne vzbouření. Měla hustou hřívu jemných hnědých vlasů a velké hnědé oči. Široká, dokonale vykroužená ústa a hezký malý nosík.
„Račte odpustit,“ omluvil jsem se. „Dostala mě ta dáma na stěně. Neviděl jsem vás.“
Usmála se. „Pan Mason?“
Položil jsem si klobouk na stůl a sedl si. „Ano. Nick Mason. Potřebuju mluvit s Lu Spencerem.“
Malinko vykulila oči. „Pan Spencer je zaneprázdněn. Pokud nemáte schůzku smluvenou, nepřijme vás.“
Opřel jsem se a zahleděl se na ni. Nešlo mi na rozum, proč mě to děvče tak přitahuje. Nebyla ani přehnaně nalíčená, ani přehnaně či naopak nevhodně oblečená, a přitom mi připadala velice svůdná.
Přetrhla mi myšlenky. „Když mi řeknete, proč se s ním potřebujete sejít, možná bych to nějak zařídila.“
„Je to trošku zamotané, slečno… ehm… slečno…“
Nepomohla mi, prostě jen seděla, tvářila se starosvětsky a čekala.
Dostal jsem nápad. „Co kdybychom si spolu zašli někam na oběd a tam všechno probrali?“ Mrkl jsem na hodinky. „Je chvíli po jedné, krásně by se to hodilo. Mám toho na srdci spoustu a vy mi třeba budete schopna říct, jestli je pan Spencer pro mě ta pravá osoba.“
Jasně jsem viděl, že už má na jazyku odpověď „Ne“. Oči mi však prozradily, že jako krajinu mě také nepřehlíží. Zdálo se, že pokus obměkčit ji by nemusel být marný.
„No tak, nedělejte drahoty,“ naléhal jsem. „Dejte mi šanci, abych vám všechno vyložil.“
Vstala. „Dobrá, pane Masone, pojďme na oběd.“
Věřte nevěřte, ta dívčina mi dávala zabrat. Mně… takové pískle!
Sjeli jsme výtahem dolů.
„Co kdybychom zašli k Opilému Joeovi?“ navrhl jsem.
Zasmála se. „Ráda… kde to je?“
Kýv…
