Pátá kapitola
Když slunce v podobě ohnivého kotouče sklouzlo do moře a na nábřeží se snesl soumrak, Manuel Torres se vydal ke své lodi. Přes rameno nesl plátěný pytel.
Zastavil se, aby si vyměnil pozdrav s několika dalšími Kubánci, kteří čekali na chvíli, až se budou moct vrátit do svých chatrčí, kde jim manželky snad dají něco k jídlu.
Manuel se netvářil zrovna přívětivě. Vyšel po lávce na loď. Opatrně odložil plátěný vak a lávku zvedl. Rozhlédl se napravo i nalevo. Nikde ani stopy po detektivech nebo poldech.
Pískl, aby upozornil Fuentese, že se vrátil, pak zvedl vak a vešel do ztemnělé kabiny. Varoval Fuentese, aby nerozsvěcel. Byl pryč zhruba šest hodin. Bylo mu Fuentese, odkázaného na tmu a malinkou místnůstku, líto, ale alespoň mu nechal něco k jídlu.
Vstoupil dovnitř, zavřel za sebou a rozsvítil.
Fuentes, ležící na kavalci, se posadil.
“Dal sis na čas!” vyštěkl. “Myslíš, že se mi líbí tady ležet a čekat a čekat?”
“Kamaráde,” odvětil Manuel tiše, “nemusíš tady čekat a čekat. Nejsi vězeň. Můžeš jít na procházku. Nikdo, kromě poldů, si tě ani nevšimne.”
Fuentes odevzdaně výdech a položil se na tvrdou matraci.
“Zapomeň na to, Manueli. Ale strávit v týhle dusný špeluňce hodiny není žádnej med. Vím, že pro mě děláš to nejlepší a jsem ti za to vděčný.”
Manuel začal vybalovat pytel.
“Dneska večer se dobře najíme,” začal z jiného konce. “Špagety, kuře, sýr.”
Fuentes pozorně studoval Manuelovu tvář. Jeho temný, zamyšlený výraz Fuentese vyděsil.
“Děje se něco?” zeptal se. Zvedl se z kavalce a přišoural ke stolu, na který Manuel skládal balíček špaget, konzervy rajčatové a chilli omáčky a baculaté kuře.
“Nejdřív se najíme,” rozhodl Manuel. “Mám hlad.”
Ačkoli nevyprázdnil celý pytel, znovu ho zavázal a opatrně uložil do skříňky.
“Máš tam ještě něco dalšího?” zeptal se Fuentes.
“Bomby,” odtušil Manuel. “Ale nejdřív se najíme.”
Přesunul se do malé kuchyňky. Natočil do kastrolu vodu, dal ho na sporák, a pak zapnul elektrický gril. Nakonec otevřel konzervy. Jeho pohyby byly metodické, a dál se tvářil zamračeně.
Fuentes stál ve dveřích kuchyňky a nervózně Manuela sledoval. Ještě nikdy před tím neviděl toho muže tak zamyšleného nebo zachmuřeného. Znervózňovalo ho to čím dál víc.
“Je problém?” zeptal se po několika minutách.
“Najíme se. Pak si promluvíme,” odbyl ho Manuel a hodil do vařící vody špagety.
Fuentes se vrátil do kabiny a připravil příbory. Pak se posadil na kavalec a čekal.
O čtyřicet minut později seděli oba muži u stolu, každý s půlkou grilovaného kuřete a miskou špaget, zalitou rajčatovou a chilli omáčkou.
Manuel hltavě jedl. Stále se mračil. Znepokojený Fuentes do sebe pomalu soukal jedno sousto za druhým. Přitom nespustil z Manuela oči.
Konečně vybuchl: “Manueli, kamaráde! Co se stalo? Pro lásku boží, řekni mi to!”
“Umírá,” zamumlal Manuel s plnými ústy.
Fuentes ztuhl.
“Myslíš Pedra?”
“Koho jiného? Mluvil jsem s mým přítelem v nemocnici. Už není žádná naděje. Je to věc času. Pedro může přežívat ještě týden nebo dva, ale už je v podstatě mrtvý.”
Fuentes, který odjakživa myslel jenom na sebe, si oddychl.
“Takže nebudeme potřebovat ty bomby?” Třásl se hrůzou před faktem, že by měl pracovat s výbušninou. “To budeme mít míň problémů?”
Manuel na něj upřel malé oči, které vypadaly jako černé olivy.
“Kamaráde, ty neuvažuješ. Zdá se, že jsi zapomněl, co jsme naplánovali udělat: Ty, Anita a já.”
Fuentes vykulil oči.
“To se pleteš! Vím dobře, co jsme si ujednali! Dostaneme se do apartmá těch dvou boháčů, zajmeme je jako rukojmí a odjedeme do Havany s pěti milióny dolarů. Proč tvrdíš, že neuvažuju?”
“A jak se dostaneme do toho apartmá?”
Fuentes netrpělivě mávl rukama.
“Tohle jsme dohodli. Anita má duplikátní klíče a dostane nás dovnitř. Proč říkáš, že nemyslím?”
“Nejenom, že nemyslíš, kámo, ale taky si nic nepamatuješ,” odvětil Manuel a uřízl si kousek sýra. “Zapomněl jsi, že Anita slíbila, že nás do apartmá dostane pod jednou podmínkou.” Naklonil se přes stůl. “Pedro bude osvobozený a p…
