IV.
Když se Hopper vrátil z koupelny, měl lepší náladu a já se ho při snídani zeptal, jestli se někdy pokoušel zdrhnout.
“Neměl jsem kam,” pokrčil rameny. “Navíc, na kotníku mám náramek a ten je připoután k posteli. Kdyby lůžko nebylo přišroubované k podlaze, možná bych to zkusil.”
“Co s tím má společného postel?” zeptal jsem se a rozmazával si marmeládu na tenkou topinku. Jednou rukou to žádná legrace není.
“Támhle v té horní zásuvce je rezervní klíč od náramku,” vysvětlil mi a ukázal na prádelník u protější stěny. “Je tam schovaný pro případ požáru. Kdybych dokázal pohnout postelí, dostal bych se k němu.”
Div jsem se nechytil stropu.
“Cože? Tamhle v tom šupleti?”
“Přesně. Nikdo to nesmí vědět, ale já jsem jednou viděl, jak ho Bland vytahuje, když vlastní klíč ztratil.”
Odhadl jsem vzdálenost od dolní pelesti lůžka ke skřínce. Měl jsem k ní blíž než Hopper. Zdálo se mi, že bych na ni dosáhl, i kdybych byl připoután za kotník. Možná bych se přetrhl, ale usoudil jsem, že bych to měl zvládnout. Jenomže přikovaný za ruku, jak jsem teď, nemám šanci.
“Jak to, že vás přikurtovali za nohu a mě za ruku?” zeptal jsem se.
“Taky mě napřed upoutali za zápěstí,” vysvětloval Hopper, jako by o nic nešlo, a odstrčil tác. “Ale špatně se mi četlo, takže mi Bland náramek přehodil. Když mu řeknete, přehodí vám ho taky. Nebude vám vadit, když si už nebudeme povídat? Rád bych si zase četl.”
Ne, nevadilo mi to ani v nejmenším. Hořel jsem. Jestli se mi podaří Blanda přesvědčit, aby mi uvolnil zápěstí, třeba na klíč dosáhnu. Přemílal jsem tu myšlenku celou hodinu.
Bland se objevil pár minut před jedenáctou s obrovskou vázou plnou mečíků. Postavil ji doprostřed prádelníku a obdivně ustoupil.
“Paráda, co?” řekl rozjařeně. “To je kvůli radním. Úplná komedie, jak tihle chlápci vždycky vyjedou po kytkách. Parta, co tu byla posledně, se na pacienty ani nekoukla. Pořád jen okolkovali a vzdychali nad kytkami.”
Sebral tácky od snídaně, odnesl je a vzápětí byl zpátky. Kriticky si nás prohlédl, uhladil Hopperovi prostěradlo, mně natřepal polštář.
“A koukejte takhle zůstat,” kladl nám na srdce. “Proboha živého, ne abyste si to tu rozčochnili. Vy nemáte knížku?” zeptal se mne.
“Žádnou jste mi nedal.”
“Knížku musíte mít, touhle mánií jsou taky posedlí. Líbí se jim, když si pacient čte.”
Vypochodoval z pokoje a celý zadýchaný se vrátil s těžkým svazkem. Hodil mi jej do klína.
“Zavrtej se do toho, milánku. Až vypadnou, najdu ti něco lechtivějšího.”
“Jak mám asi jednou rukou obracet stránky?” zeptal jsem se a podíval se zblízka na knihu. Měla titul Gynekologie pro pokročilé studenty.
“Ještě žes mi připomněl, milánku.” Vytáhl klíč. “Náramky nesmějí být vidět. Ta cháska je moc měkkosrdcatá.”
Sledoval jsem, jak se mi náramek stěhuje ke kotníku, a skoro jsem nevěřil vlastnímu štěstí. Nejsladší chvíle života.
“Tak, milánku, nezapomeň sekat dobrotu,” napomenul mě, když uhlazoval postel. “Kdyby se tě ptali, jak se ti tu líbí, řekni, že se o tebe dobře staráme. Nečekej, že by ti na něco odpověděli. Nevěří nikomu, ale stačí špitnout, a sotva vypadnou, vyřídím si to s tebou já.”
Otevřel jsem bichli. První obrázek mi vyrazil dech.
“Nevím, jestli jsem dost starý, abych si prohlížel takovéhle věci,” řekl jsem a ukázal mu rytinu.
Vytřeštil oči, zhluboka se nadechl, sebral mi knihu a podíval se na název.
“Kristova noho! Taková sviňárna?” Vypálil z místnosti a za chvíli, taktak že dechu popadal, byl zpátky s dvojjazyčnou verzí Dantova Pekla. Proč já jen nedržel klapačku.
“Tahle udělá dojem,” zapředl spokojeně. “I když ten spolek stejně neumí číst.”
Pár minut po jedenácté k nám pootevřenými dveřmi pronikl hlas.
Bland, který čekal u okna, si srovnal halenu a přihladil vlasy.
Hopper se zaškaredil a zaklapl knihu.
“Jsou tady.”
Do pokoje vstoupili čtyři muži. V čele kráčel očividně doktor Jonathan Salzer, z celé čtveřice ta nejuhlazenější osoba; vysoký, štíhlý muž s huňatou kšticí bílou jak holubicí pírka, nachlup stejnou, jakou má Paderewski. Opál…
