KAPITOLA ČTVRTÁ
I
Zabralo mi asi čtyřicet minut, než jsem došel do svého bungalovu.
Cestou jsem přemýšlel o výstupu, který jsem měl s Lucille. Říkal jsem si, že mně muselo přeskočit, když jsem provedl to, co jsem provedl. Patřilo by mi, aby šla rovnou za Aitkenem a všecko mu vyklopila. Nejspíš mu to právě v tuhle chvíli vykládá. Byl jsem ze sebe příliš znechucený, než abych si s tím dělal starosti. Znovu a znovu jsem měl před očima ten její výraz překvapeného zděšení, když jsem se jí zeptal, jestli mě miluje, a znovu a znovu jsem slyšel její odpověď: její slova mi neustále bušila v mozku. Můj bungalov stál v malé zahradě asi padesát metrů od moře. Nejbližší dům byl skoro o pět set metrů dál po silnici a patřil bohatému brokerovi Jackovi Seaborneovi, který sem jezdil jenom na měsíc v létě.
Když jsem přicházel cestičkou od pobřeží, uviděl jsem, že mi před vraty parkuje nějaký vůz. Stačilo jen pár kroků a vidím, že je to můj cadillac. Pak se ze stínů vynořila Lucille. „Chesi…“
Zastavil jsem se jako přibitý a zůstal na ni koukat. „Přivezla jsem vám zpátky váš vůz,“ řekla přiškrceně. Také se zastavila. Byli jsme od sebe na dva metry. „Lucille, moc se omlouvám. Opravdu. Ztratil jsem hlavu…“
„Nemluvte o tom.“
„Zavezu vás domů.“
„Nemohli bychom nejdřív jít dovnitř? Musím vám něco říct.“
„Raději ne. Pojďte, odvezu vás domů. Můžete mi to říct cestou.“
Nadzvedla si husté vlasy na ramenou pohybem, v němž kupodivu tkvělo zoufalství.
„Prosím vás, nemohli bychom jít na chvilku dovnitř?“ Světlo měsíce na ní plně dopadalo. Zdála se napjatá a v očích měla strach, který mě poděsil.
„Promluvíme si cestou. Musíte zpátky…“ Zarazil jsem se, když se začala potácet. Najednou se jí oči protočily a kolena podlomila. Přiskočil jsem, jak se začala sesouvat, a zachytil ji do náruče. „Lucille! Proboha! Co je?“
Svezla se na mě a já ji jemně položil na zem. Poklekl jsem vedle ní, její hlava mi spočívala na hrudi, přitiskl jsem ji k sobě. Zvrátila hlavu. V měsíčním světle se zdála bílá jako duch. Vypadala tak špatně, až mě to polekalo.
Potom se jí víčka zachvěla, otevřela oči. Upřeně na mě zírala, pak se pokusila posadit. „Jen klid,“ řekl jsem. „Nehýbejte se.“
Znovu si mi položila hlavu na rameno a zavřela oči. Podsunul jsem jí ruku pod koleny a zvedl jsem ji. Byla lehčí, než jsem čekal. Bez potíží jsem ji vynesl po cestě k přednímu vchodu bungalovu.
„Už budu v pořádku,“ řekla. „Postavte mě. Moc se omlouvám. Tohle se mi ještě nestalo.“
Postavil jsem ji a přidržoval u sebe, přitom jsem šátral po klíči. Našel jsem ho, otevřel dveře, znovu ji zvedl do náručí a odnesl do obývacího pokoje. Položil jsem ji na pohovku u okna.
„Zůstaňte klidně ležet,“ řekl jsem, vrátil jsem se na chodbu a zavřel hlavní dveře. Pak jsem vešel do obývacího pokoje a rozsvítil.
Ležela nepohnutě, zírala do stropu a její oči byly jako díry vystřižené v prostěradle.
„Přinesu vám něco k pití,“ řekl jsem. „Ani vám neumím povědět, jak mě mrzí, že jsem se tak zachoval. Doušek něčeho vám udělá dobře.“
„Nechci nic,“ řekla a přitiskla si ruce na obličej. Rozplakala se.
Přistoupil jsem k likérové skříňce, nalil do sklenice trochu brandy a přinesl jí ho. „Vypijte to. To vás povzbudí.“
„Prosím ne.“ Odvrátila hlavu. „Chesi, moc mě to mrzí. Nabourala jsem vám auto.“
„Kvůli tomu není potřeba omdlívat, a přestaňte plakat. Nemusíte plakat proto, že jste mi nabourala auto.“ Otočila se na bok a vzhlédla ke mně. Vylekalo mě, jak je bílá. Obličej měla jak ohlazená kost a její oči se zdály obrovské. „Já nerada,“ řekla a slova se z ní začala řinout tak rychle, že jsem s potížemi sledoval, co říká. „Vynořil se vedle mě a křičel na mě. Nevěděla jsem, že jede za mnou. Přestala jsem ovládat vůz. Ozval se strašný náraz. Na dveřích je velký škrábanec a blatník je promáčknutý.“ Najednou jsem pocítil, jak mi po zádech přeběhl mráz. „Co mi to tu vykládáte. Vy jste někoho srazila?“ Odvrátila pohled a zahleděla se na strop. Sevřela ruce v pěst.
„Nebyla to moje chyba. Přísahám, že nebyla…
