IV.
Následující ráno se v chatě Blue Jay konala velká sešlost. Kromě soudce a poroty sem přijeli dva zdravotní experti, Boos, Maddox, Hunt, prokurátor a já. V Delaneyho křesle seděl drobný muž jménem Holman.
Hunt ho nejprve požádal, aby zajel s vozíčkem do spíže a zkusil z krabice s nástroji získat šroubovák.
Holman se rozjel chodbou, následován porotou a všemi, kterým se povedlo vtěsnat se do úzké chodby.
Jako důležitý svědek obžaloby jsem získal místo v první řadě.
Všichni jsme sledovali, jak Holman manévruje do spíže a potom zahakuje hůl za postranici krabice. Chvilku si proměřoval vzdálenost a nakonec ještě poopravil polohu svého křesla blíž k regálům. Nakonec krabici převrhl.
Spadla mu přesně do klína. Několik nástrojů se sice rozsypalo po podlaze, ale oba šroubováky mu zůstaly.
Sledoval jsem, jak se prokurátor ošívá a jak si porotci mezi sebou vyměňují významné pohledy.
“A nyní se podíváme na záhadu odšroubování krytu televizoru,” komentoval Hunt. “Pojďme zpátky do obývacího pokoje.”
Všichni jsme chodbou následovali Holmana.
Hunt ho požádal: “A nyní zkuste, pane Holmane, jestli dosáhnete na ty šroubky.”
Holman přimanévroval k televizoru.
“To nejde,” řekl, když se pokusil maximálně natáhnout. Scházelo mu dobrých osmnáct palců.
“Dobrá,” ozval se klidně Hunt. “A teď si, prosím, představte, že jste v naprosto zoufalé situaci a že ty šroubky potřebujete dostat pryč, ať vás to stojí sebevíc námahy a bolesti. Chci, abyste se vžil do role muže, který ihned po sejmutí krytu z televizoru hodlá spáchat sebevraždu.”
Na příruční stolek vedle Holmana postavili sklenici s vodou.
“Tak do toho,” vybídl ho Hunt. “Zkuste je z toho dostat.”
V místnosti zavládlo napjaté ticho. Po tváři mi stékaly pramínky potu, jak jsem se natahoval dopředu a stejně jako ostatní bedlivě sledoval muže v Delaneyho křesle.
Holman dojel s vozíkem až těsně k aparátu. Potom se zapřel rukama o opěrátka a nadzvihl své bezvládné tělo o několik palců do vzduchu. V této poloze vydržel několik sekund. Nato prudkým pohybem sklonil hlavu a současně se odrazil rukama od křesla. Jakmile se pustil opěradel, křeslo od něj poodjelo.
A než kdokoli stačil cokoli udělat, přepadl dopředu a s nepříjemným žuchnutím dopadl na podlahu. Všichni jsme strnuli.
Jeden policista mu vystartoval na pomoc, ale Hunt ho zadržel.
Pád Holmanem viditelně otřásl, protože zůstal před televizorem nehybně ležet obličejem k zemi.
Hunt k němu přešel a sedl si vedle něj do podřepu.
“Jste v pořádku, pane Holmane?” zeptal se starostlivě.
“Ano, jsem.”
Ten tenký, roztřesený hlas bylo sotva slyšet.
A potom se ochrnutý muž začal znovu pohybovat. Převalil se na bok. Vedle něho teď ležel šroubovák. Natáhl se pro něj, odšrouboval oba spodní šroubky a sejmul z televizoru kryt. Z místa, kde ležel, mu to nečinilo nejmenší potíže.
A zatímco ho všichni bezhlesně sledovali, převalil se na druhý bok, natáhl se a sáhl po sklenici s vodou. Trošku se napil a potom sklenici upustil na zem a padl tváří k zemi.
“Zadržte!” vykřikl Hunt. Rozhlédl se po obýváku, dokud jeho zraky nespočinuly na mně. “Pane Regane! Pojďte sem, prosím.”
Předstoupil jsem vedle něho.
“Podívejte se na tohoto muže. Našel jste Delaneyho v této poloze? Pozorně si ho, prosím, prohlédněte. Našel jste ho tak?”
“Ano,” odpověděl jsem. “Přesně takhle tady ležel.”
Tím vše samozřejmě vzalo naprostý obrat.
To odpoledne se prokurátor v soudní síni ještě snažil bojovat, ale sám věděl, že prohrál. Kuntovi se podařilo do hlav porotců rozesít semínka pochybnosti. Jeho závěrečná řeč byla působivá a strhující. Prohlásil, že žádný člověk se smyslem pro zodpovědnost nemůže Gildu odsoudit na podkladě tak vratkých důkazů a žádal okamžité zproštění.
Porota se radila dvě hodiny.
Byly to ty nejdelší dvě hodiny v mém životě. Když se nakonec porotci vrátili, pohlédli na Gildu, a to bylo dobré znamení.
Předseda oznámil, že jejich konečný verdikt ji prohlašuje za nevinnou. V sále vypukla opravdová vřava.
Gilda stála vedle Hunta. Byla pěkně…
