6
Když vešel, Noolen vyskočil ze židle. „Co se stalo?“ zeptal se.
Fenner se na něj podíval. „Co myslíš? Je po nich – po obou. Kde je Glorie?“
Noolen si otřel obličej kapesníkem. „Mrtví? Oba?“ Nemohl tomu uvěřit.
„Kde je Glorie?“ opakoval Fenner netrpělivě.
Noolen se třesoucíma rukama opřel o stůl. „Proč?“
„Kde je, sakra?!“ Fennerovy oči byly ledově chladné.
„Je nahoře. Můžeš ji z toho vynechat, Fennere. Já už na ni dohlídnu,“ řekl Noolen.
Fenner si pohrdavě odfrkl. „Co je to za nápad? Přece bys nenaletěl na nějaký kajícný pokání, s kterým na tebe vyrukuje, že ne?“
Nollenovi slabě zrudla tvář. „Nech si ty levný frky,“ řekl. „Koneckonců je to moje žena.“
Fenner odstrčil židli. „Proboha živýho,“ vykřikl. „Není horší blázen, než starej blázen! Tak jo, jestli se věci mají takhle…“ Pokrčil rameny. „To je ale ženská, tahle Glorie! Pryč s mrtvým pytlem peněz, sem s novým.“
Noolen seděl, v přivřených očích napjatý výraz, ústa trochu zkřivená. „Přestaň s těma kecama, Fennere, nelíběj se mi.“
Fenner se obrátil ke dveřím. „Půjdu se na tu dámu mrknout. Kde ji najdu?“
Noolen zavrtěl hlavou. „Nepůjdeš,“ řekl. „Něco si tu začni a špatně skončíš.“
„Jo? Oukej, tak teda za ní nepůjdu. Ale řeknu ti, co udělám. Za hodinu budu zpátky s poldama a se zatykačem, na kterým bude její jméno.“
Noolen se uchechtl. „Nic na ni nemáš.“
„Jasně, nemám. Jen obvinění z vraždy. Ale co to je, takový obvinění z vraždy? Ve tvejch kruzích jen malá prkotina.“
Noolenovy ruce sebou zaškubaly a do jeho odulého obličeje se vplížil nazelenalý odstín. „O čem to mluvíš?“ zeptal se se ztuhlými rty.
Fenner se vydal ke dveřím. „Vždyť víš. Nemám čas se tu s tebou vykecávat. Buď za ní zajdu hned teď, nebo přijdu na návštěvu do vězení. Je mi sakra úplně fuk, která z téhle možností to bude.“
Noolenův obličej se ve světle stolní lampy blyštěl potem. „Nahoře nad schodištěm, ty dveře vpravo,“ řekl.
„Nebudu tam dlouho. A ty zůstaň tam, kde jsi,“ řekl Fenner. Vyšel z místnosti a zavřel za sebou.
Došel ke dveřím vpravo od schodiště, otočil knoflíkem a vešel dovnitř. Glorie vyskočila z křesla, obličej měla bílý a rty v něm tvořily velký otazník.
Fenner zavřel dveře a opřel se o ně. „Punčochy si nesvlíkej,“ řekl pomalu. „Ty a já si jen trochu popovídáme, to je všechno.“
Klesla zpátky do křesla. „Teď ne,“ pronesla napjatým hlasem. „Je pozdě – chci si jít lehnout… jsem unavená… řekla jsem mu, ať sem nikoho nepouští.“
Fenner si přitáhl židli a posadil se proti ní. Posunul si klobouk z čela a sáhl do kapsičky u vesty pro krabičku cigaret. Dvě z ní vyklepl a nabídl jí.
„Vypadni odsud! Zmiz! Nechci…“ začala ječet.
Fenner si vzal cigaretu a vrátil krabičku do kapsy. „Sklapni!“ řekl. Pak si zapálil a vyfoukl ke stropu hustý oblak dýmu. „My dva si hošku popovídáme. Nejdřív budu mluvit já, pak ty.“
Vyskočila z křesla a hnala se ke dveřím, ale Fenner po ní hrábl, popadl ji za zápěstí a prudce otočil. Zkusila zasáhnout ostrými nehty jeho obličej. Odrazil její paži, jednou rukou obemkl obě její zápěstí a druhou ji prudce udeřil přes tvář. Na pokožce jí naskočily čtyři rudé pruhy. „Ach,“ vydechla.
Pustil ji a odstrčil. „Sedni si a zavři zobák.“
Posadila se a rukou si lehce hladila tvář. „Toho budeš litovat,“ řekla.
Fenner se uvelebil v křesle, které pod ním zavrzalo. „To si jen myslíš,“ prohodil a zívl. „Povím ti takovej malej příběh. To budeš mrkat.“
Zaťala pěsti a zabušila jimi do kolen. „Přestaň! Vím, co se chystáš říct. Nechci to slyšet!“
„Pro tebe nikdy neexistoval nikdo jinej než Čang,“ pokračoval Fenner. „Když ho Carlos zabil, život pro tebe skončil. Na ničem ti nezáleželo. Bylas ještě ochotná žít akorát kvůli pomstě na Carlosovi za to, že ti vzal jedinou věc, díky níž tvůj mizernej život aspoň trochu za něco stál. Je to tak, ne?“
Zakryla si dlaněmi tvář, zachvěla se a pak řekla: „Ano.“
„Vyjeli jste si s Thaylerem do New Yorku na krátkej vejlet. Nesnesla jsi bejt bez Čanga ani těch pár dní, a tak přijel za tebou. Když měl Thayler práci, sešla ses s ním. Ca…
