KAPITOLA 13
Sam Dressen, šerifův specialista na zjišťování totožnosti, byl ve své místnůstce v soudní budově. Okusoval si nehty a zíral nešťastně před sebe. Šedivé vlasy měl rozcuchané, trčely mu na hlavě jako stonky loňského bodláčí.
Namáhavě si povzdechl a zahleděl se mi do očí. „Buď zdráv, Howarde. Sázím se, žes mi přišel říct, jaký jsem břídil. To je teď velká móda vysvětlovat Samu Dressenovi, co má dělat. Nejdřív to schytám od šéfa, pak tihle zatracení federální –“
„Zadržte, Same, mluvíte o úřadu, kterého si cením. Oč jde?“
„Mám potíže v práci. Jaké jiné potíže bych mohl mít?“
„Třeba potíže se ženami.“
„To už v mém věku nepřichází v úvahu. Za půl druhého roku mám jít do penze a celá ta banda se mi to snaží pokazit. Počínaje J. Edgarem Hooverem a konče šéfem tady u nás. To víš, Howarde, ne?“
„Teď to slyším, jak mi to povídáte.“
„Šéf býval můj velký kamarád, ale teď se změnil. Od té doby, co prošel tím kursem v F. B. I., má takový vojenský manýry, že bys ho sotva poznal. Víš, co mi dneska řekl? Jestli prej si nevylepším techniku v otiscích prstů, že mne vyrazí. Takhle.“ Starý muž se pokusil lusknout prsty. „Mě, který jsem tu strávil osmnáct let, vlastně devatenáct. Copak můžu jít do penze s těmi penězi, co mi dávají?“
„Co v tom je, Same? Ten neúspěch v únorovém případě?“
Zakousl se svými žlutými zuby do nehtu. „Taky jsi o tom slyšel, co?“
„Slyšel jsem jen, že otisky prstů toho přejetého člověka nebyly k použití.“
„To je to. Hodili mi je na hlavu a tvrdili, že jsou příliš matné, aby se z nich dalo něco vyčíst.“
„A nebyly?“
„Asi jo. Tvrdili to. A oni jsou experti.“ Díval se na mne očima, v nichž se rozbíhaly červené žilky, a zkoumal, jestli jsem na jeho straně. „Nevíš, za jak obtížných okolností jsem pracoval, Howarde. Rigor mortis, to strnutí, mi strašně zkomplikovalo život… Dobrá, tak jsem to zvoral! Každému se jednou za čas podaří něco zvorat. Já jsem jen člověk jako jiní. Ale museli zrovna psát dopis šéfovi? F. B. I.! Co záleží na tom, kdo byl ten chlap. Je mrtvý, ne?“
„Začíná to vypadat tak, že by to mohlo být důležité, Same. Mám v úmyslu požádat o exhumaci.“
„Kvůli tomu zabití dnes ráno? Myslíš, že je tady nějaká spojitost?“
„Mám takový dojem.“
„Hele, tak v téhle věci ode mne nic nečekej! Já jsem tam zaskočil, abych se na toho nového podíval. A márnice se hemžila lidmi z federálu. Nedovolili mi ani, abych se přiblížil. Že prej si tu identifikaci provedou sami. Co tomu říkáš, Howarde?“
Jelikož se poslední rok Samovi moc nedařilo, souhlasil jsem s tím. Na druhé straně to byl starý přítel a často mi byl užitečný. Vydal jsem proto z hrdla takový zvuk, který si mohl vyložit jako sympatii.
Ale neutěšilo ho to. „Šéf mi pořád vyčítá, že ho shazuju. Jak prej vypadá. Tak jsem mu řek, že už beztak nebude vypadat lepší.“
„To jste mu řekl?“
„No ne tak nahlas, spíš pro sebe. To bych tady už neseděl, kdybych mu to řekl nahlas. Musím myslet na svou penzi. Ale nevypadá to, že se jí dočkám.“ Vzdychl jako dýchavičný kůň. „Ale kvůli čemu jsi vlastně přišel, Howarde? Nikdy sem nechodíš jen tak pro nic za nic.“
„Něco pro vás mám.“ Vytáhl jsem z peněženky přehnutou navštívenku a položil ji na stůl pod jeho melancholický nos. „Tahle kartička patřila tomu muži, který leží v márnici. Dal ji v únoru Larrymu Seifelovi.“ Krátce jsem mu popsal okolnosti. „Ukažte ji šerifovi. Možná že mu trochu vylepšíte náladu. Řekněte mu, aby vyslechl Seifela. Seifela znáte, že ano?“
„Samozřejmě že ho znám. To je ten druhý typ,“ řekl temně. „Jsou dva druhy těchhle spratků. On je ten typ, který nemá žádnou úctu ke starým. Klidně by vystrčil staršího člověka ze hry, jen aby si vytvořil prostor pro sebe. Ty jsi ten první typ, Howarde,“ dodal po krátkém zamyšlení.
„Vy jste měl se Seifelem nějaké potíže?“
„Žádné potíže jsem neměl. Se mnou nemá co dělat. Ale byl tu minulý týden a šťoural se v tom Minerově případě. Často mě mrzí, že jsem měl s tím případem vůbec co společného.“
„Ale, bohužel, se ho ještě nezbavíte. Co vlastně Seifel chtě…
