26
Technické oddělení soudní budovy byla místnost bez oken v suterénu, plná šumů a hvízdání krátkovlnných rádiových signálů. Doktor Howell seděl se skloněnou hlavou před tichým dálnopisným přístrojem. Když jsem na něho promluvil, zvedl prudce hlavu. Obličej měl v bílém stropním světle šedivý.
„Tak tady jste. Zatímco jste si cestoval po Státech za mý peníze, utekla s ním. Chápete, co to znamená?“
Hlas se mu nekontrolované zvýšil. Dva zástupci, kteří monitorovali rádia, se podívali na něho a pak na sebe. Jeden z nich řekl: „Jestli chcete, pánové, mluvit o samotě, tady není to správné místo.“
„Pojďte ven,“ řekl jsem Howellovi „Tady ničeho nedosáhnete. Brzy je chytnou, nebojte se.“
Seděl v netečné tichosti. Chtěl jsem ho dostat od dálnopisného přístroje dřív, než se objeví zpráva ze San Matea. Určitě by se tam vydal, a já ho chtěl využít tady:
„Doktore, pečujete pořád o Alici Sableovou?“
Tázavě na mě vzhlédl. „Ano.“
„Je ještě v sanatoriu?“
„Ano. Měl bych tam dneska zajet.“ Konečky prstů si přetřel čelo. „Bojím se, že zanedbávám své pacienty.“
„Pojeďte tam se mnou hned.“
„Proč proboha?“
„Paní Sableová nám možná bude schopná pomoci dokončit ten případ a zadržet vaši dceru.“
Zvedl se, ale stál nerozhodně u dálnopisného přístroje. Sheilin odchod ho připravil o všechnu sílu. Vzal jsem ho za loket a vyvedl ho do suterénní chodby. Jak se jednou rozhýbal, šel přede mnou po železných schodech do horkého bílého poledne.
Jeho chevrolet stál na parkovišti určeném pro pracovníky soudu. Když startoval motor, otočil se na mě.
„Jak nám může paní Sableová pomoci najít Sheilu?“
„Nejsem si jistý, že může. Ale byla zapletená s Culliganem, pravděpodobným partnerem Frederickse v tom podvodu. Možná toho bude vědět o Theovi Fredericksovi víc než kdokoli jiný.“
„Nikdy mi o něm neřekla ani slovo.“
„Ona s vámi o tom případě mluvila?“
Po krátkém zaváhání řekl: „Kdybych nebyl praktický psychiatr, nepovzbudil bych ji k téhle diskusi. Ale na tu záležitost došlo. Nedalo se jí vyhnout, protože je to součástí jejího duševního stavu.“
„Můžete být specifičtější?“
„Raději ne. Znáte etiku mé profese. Vztah mezi lékařem a pacientem je nedotknutelný.“
„Stejně tak lidský život. Nezapomínejte, že byl zavražděn člověk. Máme důkazy, že paní Sableová znala Culligana dřív, než přišel do Santa Teresy. Byla také svědkem jeho vraždy. Cokoli k tomu může říct, může být důležité.“
„Pokud ovšem její vzpomínka na tu událost není falešná.“
„Má o té událostí falešné představy?“
„Ano, má. Její popis nesouhlasí se skutečnou událostí, jak o ní víme my. Probíral jsem to s Traskem a není pochyb o tom, že toho muže zabil nějaký gangster jménem Lemberg.“
„O tom můžeme dost pochybovat,“ řekl jsem. „Šerif právě dostal z Lemberga výpověď. Jeden hazardní hráč z Rena poslal Lemberga, aby vyzvedl od Alice Sableové peníze a možná ji trochu postrašil. Culligan se mu připletl do cesty. Lemberg ho omráčil, byl při tom postřelený a nechal ho v bezvědomí na zemi. Tvrdí, že Culligana zabil někdo jiný, když odjel.“
Howellová tvář podstoupila podivné změně. Oči měl teď přísnější a jasnější. Nedíval se na mě ani na nic vnějšího. Linky kolem očí a v koutcích úst se mu zakřivily a prohloubily se, jako kdyby byl přinucen, aby se proti své vůli díval na něco hrozného.
„Ale Trask říkal, že je Lemberg nepopiratelně vinný.“
„Trask se mýlil. Mýlili jsme se všichni.“
„Chcete tím opravdu říct, že Alice Sableová mluvila celou dobu pravdu?“
„Nevím, co říkala, doktore. Vy ano.“
„Ale Trenchard a ostatní psychiatři byli přesvědčeni, že její sebeobviňování je jenom její fantazie. Byl jsem o tom přesvědčen.“
„Z čeho se obviňovala? Vinila se z Culliganovy vraždy?“
Howell seděl v tichosti nad volantem. Několik minut byl otřesený a otevřený. Teď se jeho osobnost znovu zavřela.
„Nemáte žádné právo mě vyslýchat v soukromých záležitostech mých pacientů.“
„Bohužel musím, doktore. Jestli Alice Sableová zavraždila Culligana, nemůžete ji nijak krýt. Překvapuje mě, že ji krýt chcete. Nejen že…
