kapitola 9
Na zpáteční cestě do města jsem se zastavil v Laurel Apartments, abych zjistil, jestli se Davy a Sandy nevrátili. Dveře do bytu Laurel Smithové byly pootevřené. Když jsem zaklepal, neotevřela. Z bytu se ke mně neslo chrápání. Typoval jsem, že se Laurel zpila do bezvědomí.
Ale když jsem vešel dovnitř a našel ji ve vaně, zjistil jsem, že ji srazilo něco těžšího než alkohol. Měla opuchlý nos a tekla jí krev. Oči měla tak podlité, že jí ani nebyly vidět, rty natržené. Vana byla suchá až na cákance od krve. Laurel na sobě stále měla oranžovočerný domácí oblek.
Šel jsem k telefonu a zavolal policii a zároveň je požádal o sanitku. Než přijeli, stačil jsem si místo zběžně prohlédnout. První věc, na kterou jsem se zaměřil, byla přenosná televize. Laurelino povídání o tom, že ji vyhrála v soutěži, se mi zdálo jako nějaká levota.
Odšrouboval jsem zadní stranu. Uvnitř jsem v umělohmotném obalu našel štěnici. Vypadalo to jako miniaturní rádio – ne větší než balíček karet. Nechal jsem štěnici, kde byla, a vrátil jsem zadní stěnu.
Dále jsem během rychlé prohlídky zjistil, že nic nenasvědčuje tomu, že Laurel Smithová má nějakou minulost: žádné dopisy nebo staré fotky, ani doklady. V peněžence v zásuvce v ložnici byla spořitelní knížka s vklady, které dohromady dávaly přes šest tisíc dolarů, a otrhaná karta sociálního zabezpečení na jméno Laurel Blevinsové.
Ta samá zásuvka obsahovala řídce popsaný adresář, kde jsem našel dvě jména, která mi něco říkala: Jacob Belsize, a paní a pan Edward Spanner. Zapsal jsem si adresu Spannerových. Nebydleli daleko od mého bytu v západním Los Angeles. Potom jsem vrátil všechno do zásuvky a zasunul ji.
Z pacifické pobřežní dálnice jsem slyšel policejní houkačku. Její zvuk jsem nenáviděl: jako blížící se katastrofa v městské pustině. Zvuk se šplhal po Chautauqua a utichl jako ozvěna v Elder Street. V dálce štkala sanitka.
Dva policisty, kteří přišli dovnitř, jsem znal. Janowski a Prince byli detektivové s hodností seržanta ze stanice na Purdue Street. Táhlo jim na čtyřicítku a byli hrdí na své řemeslo a taky ho uměli. Musel jsem jim říct, co tam dělám, ale zatajil jsem Sandino jméno. Dal jsem jim jméno Davyho Spannera.
Prince se zeptal: „To udělal Spanner?“ Palcem ukázal na vanu, kde v tu chvíli dva saniťáci nakládali tělo Laurel Smithové na nosítka.
„Pochybuju. Byli to dobří přátelé.“
„Jak dobří?“ zeptal se Janowski. Byl to baltický typ s upřímným širokým obličejem a světlou jemnou pokožkou.
„Dala mu práci, když vyšel z vězení.“
„To znamená hodně dobří kamarádi,“ poznamenal Prince. „Za co seděl?“
„Za krádež auta.“
„Takže teď si dělá postgraduál z ubližování na zdraví.“ Prince bral kriminalitu osobně. Byl to bývalý vítěz v boxu welterové váhy a mohl se dát ve svém životě oběma směry. Stejně jako já.
Nehádal jsem se s nimi. Jestli seberou Davyho, bude to pro něj zřejmě ještě to nejlepší, co by ho mohlo potkat. A odpoledne se už chýlilo ke konci. Chtěl jsem navštívit Spannerovy, než bude příliš pozdě.
Vyšli jsme ven a dívali se, jak zvedají Laurel Smithovou do sanitky. Tři nebo čtyři nájemnice sešly dolů na chodník. Laurel byla majitelka jejich bytů a ony to bezpochyby věděly, ale zůstaly stát opodál. Chroptící žena šířila bacily katastrofy.
Janowski se zeptal jednoho z lékařů: „Jak těžce je zraněná?“
„To se dá těžko u poranění hlavy odhadnout. Má zlomený nos a čelist, možná i frakturu lebky. Myslím, že ty rány nebyly způsobené pěstí.“
„A čím tedy?“
„Pendrekem nebo obuškem.“
Prince vyslýchal ženy z domu. Žádná z nich nic neslyšela ani neviděla. Byly tiché a schlíplé jako ptáci, když v jejich okolí krouží jestřáb.
Sanitka odjela. Ženy se odšouraly zpátky do domu. Prince nastoupil do policejního auta a podal zprávu monotónním nízkým hlasem.
Janowski se vrátil do Laurelina bytu. Zašel jsem mezitím na Los Baňos Street, abych se ještě jednou podíval na dům se zabudovaným vulkanickým kamenem vepředu. Rolety byly stále stažené. Cougar už nestál na příjezdové cestě.
Obešel jsem …
