KAPITOLA OSMÁ
„Ten staroch má žaludek na všechno,“ poznamenal Padilla, když jsme odjížděli.
„Tam, kde by měl mít mozek. Nejradši bych šel na policii bez ohledu na to, co říkal.“
„To nemůžete udělat!“
„Proč ne? Přece si taky nemyslíte, že by policie spolupracovala s únosci?“
„Ne, ale nebylo by to správné. Musíte mu dát šanci, aby si to vyřídil sám. Není to přece blbec. Třeba tak mluví, někdy se tak i chová, ale má hlavu na pravém místě. Takový prachy byste nevydělal, kdybyste na to neměl hlavu.“
„Já takové peníze nedělám. A vůbec, odkud je má?“
„Z půdy, říká. Začal na ranči v Albertě, kde pak objevili naftu. Koupil si těžební právo a peníze se jen sypaly. Teď už v Kanadě asi nic není, tak se přesunul do Kalifornie.“
„A koupil si Holly May?“
„Já si myslím, že to tak nebylo. Jestli chcete znát můj názor, ta dáma nebyla nikdy na prodej.“
„Ale teď je.“
„Jo. Kéž bych moh aspoň nějak pomoct!“
Vyjeli jsme ze soukromé cesty s živými ploty a Padilla zabočil na silnici náhlým hněvivým trhnutím volantu. „Kde chcete vysadit?“
„Ve městě, jestli máte čas.“
„Mám. Do klubu už nepůjdu, Frankie už tam jen umeje sklenice. Možná že se ještě vrátím sem, jak se vede plukovníkovi. Asi by neměl zůstat úplně sám. – Kde ve městě?“
„Pelly Street.“
„Proč chcete do Pelly Street? Ještě vás tam okradou.“
„To bych nerad. Vy tu ulici znáte dobře?“
„Jak hřbet svý ruky.“ V záblesku světel vrhl pohled na hřbet ruky. „Před čtyřmi lety jsem z ní vystěhoval matku, když táta umřel. Třiadvacátého listopadu to budou čtyři roky.“
„Znáte Guse Donata?“
„Znám. Frankie říkal, že slyšel ve zprávách, že ho hledají pro vraždu starýho Broadmana. Taky jste to slyšel?“
„Je to tak. Znáte ho dobře, Tony?“
„Jen do jisté míry. Potkávám ho na ulici. Víc znám jeho bratra Manuela. To je ten, kdo v rodině pracuje. S Manuelem jsme byli rok ve stejné třídě na škole Nejsvětějšího srdce. On pak šel pracovat. Gus byl vždycky kříž, kterej Manuel táhne na zádech. Už v šestnácti seděl v Prestonu.“
„Kvůli čemu?“
„Kradl auta a jiný věci. Auta krad už jako mrňous, ještě ani neviděl přes volant. V Prestonu se ještě něčemu přiučil. Celý život byl vlastně každou chvíli ve vězení. Teď už si to asi pojistil nadobro.“
Padilla pečlivě zachovával lhostejný tón. Přitom udržoval svůj rituál otvírání okna a plivání.
„Dneska večer jsem mluvil s jeho bratrem a s jeho ženou. Ta tvrdí, že je nevinný.“
„Gusova žena?“
„Secundina, tak ji jmenoval její švagr. Znáte ji, ne?“
„Znám. Když člověk dělá v různých barech, setká se se spoustou lidí. Pozoruju je jako mouchy na zdi. Ale abyste mi rozuměl, pane Gunnarsone, nejsou to lidi podle mého gusta.“ Tvářil se velice oficiálně. Ten hovor dodal našemu vztahu podivné napětí.
„Uvědomuju si to, Tony.“
„Proč se mě tedy na ně ptáte?“
„Protože znáte Holly May a chcete pro ni něco udělat. Zdá se mi, že je mezi tím, co se jí přihodilo, a mezi vraždou Broadmana nějaká souvislost. Gus Donato může k tomu být klíč. A mám dojem z toho, co jsem slyšel od jeho příbuzných, že se Gus možná chystá vzdát se. Kdyby se k němu přistupovalo opatrně, s pomocí jeho bratra nebo jeho ženy –“
„Já se nerad pletu policajtům do řemesla.“
„Já to taky dělám nerad. Ale v mých právech jako advokáta je i pokus najít Donata a pokusit se ho přemluvit, aby se vzdal policii.“
„Jasně. A taky nás můžou voddělat. To je zase v jejich právech.“ Ale cítil jsem, že Padilla stojí na mé straně. „Vím, kde Manuel bydlí,“ dodal.
Silnice vedoucí podél pobřeží přetínala dálnici nadjezdem, zatáčela doleva k silnici směřující na sever. Nad městem visely mraky prosvětlené neony a měnily se jako kouř, sotva jsme pod ně vjeli.
Silnice vedla nahoru přes divočinu kolejí železničních vleček, balíren a skladišť a posléze obytné čtvrti. Přeplněné zahrádky a namačkané domky se tísnily mezi silnicí a železniční tratí. Padilla vjel na jakousi rampu a pak zabočil pod silnicí mezi betonovými sloupy, starými a opuštěnými jako oblouky Kolosea. Kdesi před námi zavyla siréna a skončila ve škytavém vz…
