18
Amadea bloudila v lesích dva dny. Ve dne šla, v noci pár hodin spala. Vzduch byl chladný a svěží, i když jednou měla dojem, že cítí dým. Lidice. V lese byla tma. Dokonce i, ve dne. Neměla ponětí, kam jde, či jestli někoho najde dřív, než umře hlady, vyčerpáním a žízní. Vodu z Wilhelmovy polní láhve už vypila. Druhý den narazila na pramen. Nevěděla, zda je voda pitná, nebo ne, stejně se napila. Nemohla být horší než ta, kterou pili v Terezíně a která zahnívala v sudech a byla plná choroboplodných zárodků. Tahle voda alespoň jako čistá chutnala. V lese bylo chladno. Neslyšela žádné zvuky kromě ptačího štěbetání ve větvích vysokých stromů a hluku, který vydávala sama. Jednou zahlédla králíka a veverku. Les jí připadal jako kouzelný, a kouzlo spočívalo v tom, že byla volná. Zabila však člověka. Věděla, že si to nikdy neodpustí. Byla to nehoda, ale i tak je za ni zodpovědná. Kéž by si mohla promluvit s matkou představenou! Kéž by byla zase v klášteře se sestrami! Doklady zahrabala pod zem. Neměla žádné. Stala se z ní opuštěná duše, ztracenec bloudící lesem. A na paži neměla žádné číslo. Mohla jim namluvit, co chtěla, kdyby ji chytli, jenže oni by stejně odhalili pravdu. Vypadala jako všichni ostatní z táborů. Hubená, špinavá, podvyživená. Boty už skoro neměly podrážky. Kvečeru druhého dne si lehla a napadlo ji, že bude jíst listy. Přemýšlela, jestli jsou jedovaté. Našla nějaké bobulky a snědla je, ale vyvolaly strašné křeče a další průjem. Byla vyčerpaná, unavená a nemocná. A když světlo v lese sláblo, ležela na měkké zemi a spala. Pokud ji nacisté najdou, možná ji zastřelí rovnou tady. Bylo to dobré místo pro smrt. Už dva dny nikoho neviděla. Nevěděla, jestli ji hledají, zda si útěku vůbec všimli. Zmizela jen další Židovka. A ať už byli partyzáni kdekoli, rozhodně nebyli tady.
Ocitla se sama v lese, a než usnula, nezapomněla odříkat své modlitby. Modlila se za Wilhelmovu duši, vzpomněla i na jeho matku a sestru, jak budou smutné. Zavzpomínala i na svou matku a na Daphne a říkala si, kde asi jsou a zda jsou ještě naživu. Možná také utekly. Usmála se a potom usnula.
Našli ji druhý den ráno, když mezi stromy začalo pronikat světlo. Přišli tiše a dávali si znamení. Jeden ji přidržel a další jí rukou přikryl ústa, aby nemohla křičet. Vyděšeně se probudila. Kolem ní stálo šest mužů se zbraněmi. Wilhelmova zbraň ležela na zemi vedle ní. Nedosáhla na ni a stejně s ní neuměla zacházet. Jeden z mužů jí naznačil, aby nekřičela, a ona krátce přikývla. Nemohla nijak zjistit, co jsou zač. Chvíli se na ni dívali, pak ji pustili, a zatímco na ni pět mužů mířilo zbraněmi, jeden jí prohledával kapsy. Nic v nich nenašel. Nic kromě posledního bonbonu. Byl to německý bonbon, a tak na ni hleděli podezíravě. Muži spolu tlumeně hovořili česky.
V táboře pochytila pár slov od českých vězňů. Nebyla si jistá, jestli jsou hodní, nebo zlí, a jestli to jsou partyzáni. A kdyby byli, nevěděla, jestli ji neznásilní, nebo co od nich může čekat. Hrubě ji postavili na nohy a naznačili, aby šla za nimi. Obklopili ji a jeden z mužů zvedl zbraň. Amadea často zakopávala, kráčeli rychle. Byla unavená a slabá. Když upadla, nechali ji, ať se sama zvedne pro případ, že by šlo o úskok.
Šli několik hodin, nemluvili mezi sebou, jen výjimečně. Potom uviděla jakýsi tábor v lese. Bylo tam asi dvacet mužů, dvěma z nich Amadeu předali a ti ji odvlekli mezi stromy, kde seděla a povídala si skupinka ozbrojených mužů. Vzhlédli k ní. Muži, kteří ji sem přivedli, odešli. Následovalo dlouhé ticho. Prohlíželi si ji, až konečně jeden z nich promluvil. Nejdříve ji oslovil česky a Amadea zavrtěla hlavou. Pak na ni promluvil německy.
„Odkud jsi přišla?“ zeptal se jí slušnou němčinou, byť se silným přízvukem, a zkoumavě na ni hleděl. Byla špinavá a hubená, po celém těle měla škrábance a boty na nohou úplně rozedrané. Chodidla jí krvácela. Dívala se mu přímo do očí.
„Z Terezína,“ odpověděla tiše. Pokud to jsou partyzáni, musí jim povědět pravdu. Jinak by jí nepomohli a možná jí…
