3
Středeční ráno se probudilo do jednoho z těch nádherně jasných a horkých dní, které každého v Safe Harbouru přinutí vyjít ven na pláž a vystavit tělo slunečním paprskům. Bylo již pořádné vedro, když se Pip probudila a v pyžamu sešla do kuchyně. Ophélie už seděla za stolem a před sebou měla hrnek s horkým čajem. Vypadala unaveně, přestože prospala celou noc. Připadalo jí, že jí spánek nedodává vůbec nové síly a ona si nemůže odpočinout. Sotva se vzbudila, uvědomila si hořkou realitu, ve které se nachází, a na hrudi se jí okamžitě usadil známý těžký balvan. Bylo by pro ni požehnáním ztratit paměť a zapomenout na vše, co se odehrálo v nedávné minulosti. Než se přinutila vstát, byla to zase ta samá Ophélie jako včera. Zklamaná a vyčerpaná. Rána pro ni bývala snad nejtěžší chvílí z celého dne.
„Spala jsi dobře?“ zeptala se Pip zdvořile, nalila si sklenici pomerančového džusu a vložila do opékače topinek plátek chleba. Nenabídla matce, že jí také jeden opeče, protože věděla, že by ho stejně nejedla. Pip ji málokdy viděla něco jíst a rozhodně to nikdy nebyla snídaně.
Ophélie se nenamáhala na její otázku odpovědět. Obě dvě věděly, že to stejně nemá význam. „Omlouvám se, že jsem včera večer usnula tak brzy. Chtěla jsem potom ještě vstát… Udělala sis večeři?“ Vypadala provinile a ustaraně. Cítila, že se svému dítěti teď strašně málo věnuje, ale nedokázala na tom nic změnit. Neměla sílu cokoli pro svou dceru udělat, jen stále obviňovala sama sebe. Pip přikývla. Nevadilo jí, když si pro sebe musela připravit něco k jídlu. Sedět s jídlem u televize bylo mnohem lepší než sedět s matkou u stolu za naprostého ticha. Pryč jsou doby, kdy nacházely společná témata, o kterých si rády povídaly. Minulou zimu bylo všechno jednodušší. Když měla domácí úkol, prostě se zvedla, omluvila se a odešla do svého pokoje.
Chleba v opékači hlasitě vyskočil. Pip ho vyndala, namazala máslem a snědla, ani se nenamáhala vyndat si talíř. Žádný nepotřebovala – pokud něco nadrobí. Pěna se postará o rychlý úklid. Byl to takový psí vysavač. Pip vyšla na terasu, posadila se na křesílko a užívala si sluníčka. Za chvíli se vedle ní objevila Ophélie.
„Andrea říkala, že se tady dnes zastaví s malým.“ Pip se při té zprávě očividně zaradovala. Andreina syna zbožňovala. William byl tříměsíční miminko a byl symbolem matčiny odvahy a nezávislosti. Andree bylo čtyřiačtyřicet, když usoudila, že už zřejmě nikdy nepotká svého pohádkového prince, za něhož by se provdala. Nechala se uměle oplodnit prostřednictvím spermatické banky a v dubnu se jí narodil syn. Byl to krásný, baculatý tmavovlasý chlapeček s modrýma očima a zářivým úsměvem. Ophélie byla jeho kmotra, stejně jako Andrea byla kmotra Pip.
Tyhle dvě ženy se přátelily už osmnáct let, od doby, kdy se Ophélie přistěhovala se svým manželem Tedem do Kalifornie. Předtím žili dva roky v Cambridge ve státě Massachusetts, kde Ted učil na Harvardu fyziku. Nikdo nikdy nepochyboval, že je geniální. Inteligentní, bystrý, jemný, něžný a občas také milující. Život ho naučil být tvrdý a neústupný a on časem poněkud zahořkl. Prožil si pár těžkých let, kdy se mu nedařilo tak, jak si představoval, a kdy nevydělával téměř žádné peníze. Ale během posledních pěti let při něm stálo štěstí. Dva z jeho vynálezů mu vynesly celé jmění a všechno se najednou zdálo být snazší. Ted se však znova uzavřel do sebe a přestal svému okolí dávat najevo svou lásku.
Miloval Ophélii i svou rodinu. Oni to věděli, nebo alespoň tvrdili, že to vědí. Potíž byla v tom, že jim přestal své city dávat najevo. Úplně ho pohltila vášeň přicházet stále s něčím novým – s novými návrhy, vynálezy a zlepšováním problémů a nedostatků. Vydělával miliony tím, že prodával licence na své patenty firmám působícím v oblasti energetiky. Stal se z něho známý a uznávaný muž. Narazil na zlatý důl a jeho světem se stala pouze práce. Na rodinu jako by úplně zapomněl. Ophélie ho nikdy nepřestala milovat, přestože se do jejich života vloudily problémy. Už to nebyl ten starý Ted, ja…
