KAPITOLA XIV
Starostovi Taberovi bylo kolem pětapadesáti let. Měl silně vystupující lícní kosti, tlusté rty, chladné šedivé oči a byl zvyklý velice rychle hovořit, takže jeho řeč připomínala kulometnou palbu.
Cooper Hale byl malý, obtloustlý a klidný. Prohlédl si mě, uhnul zrakem, opět se na mě zahleděl a zase oči odvrátil.
Berta nás vzájemně představila a oba muži si se mnou podali ruce. Řeči se ujal Taber.
„To, co se dostalo na veřejnost, je nešťastné, velice trapné. Podle všeho to vyšlo z téhle kanceláře. Ještě nevím, z jakých zdrojů jste ty informace čerpal, Lame, a ani za mák mi na tom nezáleží. Mohu říci jen to, že správa města Citrus Grove byla křivě nařčená z toho, že propásla důležitý okamžik, že jsme dopustili, aby se nějaký mizerný urbanistický plán stal překážkou rozvoje města.“
Na okamžik se přerušil, zhluboka se nadechl a znovu začal chrlit slova. „Mně se to nelíbí. Tak se nebojuje! Jestli máte nějakou oprávněnou stížnost vůči městu, přijeďte do Citrus Grove a povězte nám to. Nevím, oč vám jde, co hodláte podniknout. Je mi známo, že jste zainteresován na tom případu Endicottovy vraždy, a i když prozatím nehodlám veřejně vznést přímé obvinění, nemohu se zbavit dojmu, že tady existuje nějaká spojitost.“
„Domníváte se, že informace, kterou jsem získal, je falešná?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě je falešná.“
„A jak je to s příspěvkem na Crossetovu předvolební kampaň?“ pokračoval jsem v dotazech.
„Víte, tohle je náramně prekérní záležitost. Mám Crosseta velice rád a nesmírně si ho vážím. Je to člověk navýsost poctivý. Řídí se tak přísnými zásadami a jeho normy počestnosti jsou tak přísné, že silně zveličuje cokoli, co by mohlo vrhnout sebemenší stín na jeho charakter. Strašně mě mrzí, co se stalo.“
„Tak takový je Crosset?“ poznamenal jsem.
„Je oprávněn přijímat peníze na svou předvolební kampaň, za předpokladu, že tak činí v dobrém úmyslu.“
„To máte pravdu.“
„Tak proč chodit s tou věcí na buben?“ otázal se Taber.
„Pokud se nemýlím, vzdal se funkce, že?“
„Ano, odstoupil.“
„Proč?“
„Protože, jak už jsem vám vysvětloval, jsou jeho názory týkající se počestnosti tak přísné, že to přehání.“
„A co ti další?“
„Kteří další?“
„Ti další, kteří rovněž dostali po dvou tisících dolarů na předvolební kampaně.“
„Vy víte, že je dostal i někdo další?“
„Dovídám se, že jeden z nich přiznal, že takový příspěvek obdržel.“
„No budiž – a co je na tom špatného?“
„Nic.“
„Tak proč to vytahovat na veřejnost?“
„Já jsem s tím na veřejnost nevyšel.“
„Ale zeptal jste se na to.“
„Snažil jsem se blíže poznat situaci.“
Hale poposedl v křesle, zvedl hlavu a pohlédl mi do očí. „Konečně,“ ozval se, „ani vy sám možná nejste v nezranitelném postavení, Lame!“
„V jakém směru?“ zeptal jsem se.
„Z mnoha důvodů.“
„Tak je uvedťe!“
„To nemusím,“ odsekl.
„Řekněte mi aspoň jeden,“ naléhal jsem.
„Já to jen konstatuji,“ dál se vyhýbal odpovědi Hale.
„Konstatoval jste to – a teď to zdůvodněte!“
„Přece jsme sem nepřišli, abychom se tady hádali,“ zasáhl do rozhovoru starosta Taber.
„Proč jste sem vlastně přišli?“ zeptal jsem se.
„Rádi bychom s vaší firmou spolupracovali,“ odpověděl.
„Jak? V jakém směru?“
„Hovořil jste se zástupci tisku.“
„Máte snad proti tomu nějaké námitky?“ otázal jsem se.
„Máme za to, že některá sdělení pro tisk jsou neodpovědná.“
„Chtěl byste, aby Santa Ana sebrala městu Citrus Grove velkou továrnu?“
„To bych určitě nechtěl. A – jen pro vaši informaci – je nepravděpodobné, že k něčemu takovému dojde.“
„Chcete se vsadit?“ vyzval jsem starostu.
„Já nejsem sázkař, ale obchodník.“
„Jste politik?“
„Zabýval jsem se politikou.“
„A očekáváte, že se jí budete zabývat nadále?“
„Dost možná.“
„Ta společnost,“ pokračoval jsem, „chce mít svůj podnik v Citrus Grove. Už si vybrala místo a přeje si rozumnou míru spolupráce ze strany správy města. Teď ovšem vůbec nevím, co o tom napíší noviny. Je mi známo, že jeden reportér o tom má jistou představu.“
„Jakou?“
„Domnívá se,“ odvětil jsem, „že někdo s rozsáhlým…
