Kapitola 14
Selby, sedící v jedné z kaváren města Madison City, se nimral ve smažené pochoutce z jedlého plže, hranolcích a konzervovaném hrášku, z nichž sestávalo jeho jídlo. Byl si vědom duševní a tělesné únavy, která ho provázela celý den. Byl tak trochu rozčarován a zakoušel pocit duševní prázdnoty, jako by se mu propadla pevná půda pod nohama a on zůstal zavěšen ve vzduchu.
Náhle odstrčil poloprázdný talíř. Nezačínal se náhodou litovat?
Inez Stapletonová se obrátila proti němu. Neudělala to tajně. Rádně jej varovala. Snažila se ze všech sil přimět ho k tomu, aby si jí všiml a vážil si jí, a když se Inez Stapletonová do něčeho pustila, nedělala to polovičaté. Vzpomínal si až příliš dobře na její záludné údery do tenisového míčku, při nichž ho někam vylákala a vzápětí míček razantně odeslala do nejvzdálenějšího rohu kurtu.
Sylvie Martinova nezavolala, ani se neukázala v jeho kanceláři. Samozřejmě byla zklamaná. Mnoho jeho příznivců pociťovalo zklamání. Lidem ho začínalo být líto.
Co s tím? Nedojedl jídlo z talíře a nečekal na zákusek. Zavolal si číšnici, zaplatil účet, šel k telefonu a zavolal do šerifovy kanceláře. Šerif Brandon šel domů. Selby zatelefonoval do jeho bydliště. „Ahoj, Rexi,“ řekl. „Doufám, že sis nedával po obědě šlofika a nemusel se násilím probrat zpátky do světa vrahů, velkých porot a novin.“
„Kdepak,“ řekl šerif. „Nebudu schopnej spát celý tejden. Moc rád bych nahnal toho redaktora Blesku někam do temnýho kouta a tam mu ty noviny pěkně kousek po kousku nacpal do chřtánu. Donutil bych ho sníst každý zatracený slovo.“
Selby neplýtval duševní energií na to, aby se zlobil. „Víš něco nového o Laceym a Burkeové?“ otázal se.
„Zatím ne.“
„Co takhle zaměřit se na Nové Mexiko? O tom se prý Quinne zmínil, když odlétal z Tucsonu.“
„Safra, Dougu, snažej se zdrhnout. Ze všech míst nejmíň bych je hledal tam, co říkali, že budou.“
„No právě,“ namítl Selby. „Kdyby tam byli, tak by vlastně neutíkali. Chytrý člověk by tak uvažoval.“
„Šance je ani ne jedna k milionu,“ namítl Brandon.
„No dobrá, jen mě to tak napadlo,“ řekl Selby. „Řečeno nahlas to zní opravdu trochu směšně.“
Následovala odmlka, po níž se ozval Brandon. „Rozumím, Dougu. Nejspíš jsem dnes večer trochu vedle. Uvidím, co se dá dělat.“
„Dobře. Máš nějaké fotky Jima Laceyho?“
„Ještě ne. Požádal jsem o ně telegraficky, ale ještě nedorazily.“
„Tak se tím netrap, Rexi,“ řekl Selby ledabyle. „Já se jdu trochu prospat. Koneckonců, teď si s tím musíme poradit. Obvinění bylo vzneseno a je na nás, abychom ten případ uzavřeli, pokud budeme moci.“
„Nebo sklidili výsměch celého okresu, kdyžto nezvládneme,“ zabručel Brandon.
„Raději jdi spát, Rexi. Já jdu taky,“ řekl Selby. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc, synu,“ odpověděl šerif hlasem, náhle změklým náklonností.
Selby se odebral volným krokem do hotelu v Madison City a prohlédl si hustý letový řád východním směrem. Jedno letadlo odlétalo z Los Angeles v deset třicet tichomořského času a do Phoenixu v Arizoně dorazilo v jednu padesát pět ráno horského času. Všiml si, že jedno letadlo mělo odlet z Tucsonu v deset dvanáct a v jedenáct pět večer přistávalo ve Phoenixu.
Šel nahoru do kanceláře a zavolal Buckovi Reilly mu v Tucsonu. Když měl zástupce šerifa u telefonu, zeptal se: „Co je nového, Reilly? Tady je Selby, volám z Madison City.“
„Vůbec nic, pane Selby,“ odvětil Reilly posmutněle. „Mrzí mě, že jsem vám včera rozmluvil to, co jste chtěl udělat, ale… však víte, jak to je.“
„To je v pořádku,“ řekl Selby klidně. „Jak je to s Laceym? Máte nějaké fotografie?“
„Ano, pár jich tu mám – momentky, pořízené při piknicích a venku na ranči, jeden portrét, nějakej snímek, na kterým stojí Lacey vedle jednoho kovboje při rodeu, co se konalo teprve nedávno, a ještě…
„V deset dvanáct odlétá z Tucsonu letadlo. Do Phoenixu přiletí pět minut po jedenácté. Vložte ty fotky do obálky a opatřete ji adresou Doug Selby na letišti ve Phoenixu. Požádejte pilota, ať mi je nechá u přepážky, a já si je tam vyzvednu. Vysvětle…
