KAPITOLA 4
Když Selby vyšel z kanceláře, zjistil, že na něho u sekretářky čeká úhledná, očividně energická mladá žena v kvalitním štrapačním kostýmu. „Dobrý den, Sylvie,“ pozdravil ji. „Chtělas se mnou mluvit?“
„Ano.“
„Já momentálně ale bohužel nemám čas. Přijď někdy odpoledne.“
„Odpoledne nepřichází v úvahu.“
„Proč ne?“
Veselé rudohnědé oči k němu úsměvně vzhlédly, ale čelist vyjadřovala odhodlání. „Mluví s tebou reportérka Sylvie Martinová z Clarionu, která dostala za úkol získat od tebe interview, jinak bude zle.“
„Ale, Sylvie, cožpak to nemůže počkat?“
„V žádném případě.“
„Jenomže to zkrátka a dobře počkat musí.“
Zamířila rezignovaně ke dveřím. „Co se dá dělat, jak myslíš, mně ty noviny neříkají pane. Šéf mi nakázal, ať s tebou udělám interview, a sám prohlásil, že je to co do důležitosti úkol prvořadý; a pokud prý s námi nebudeš ochoten spolupracovat – víš, jaký je… Jestli si ho chceš znepřátelit, já ti v tom bránit nebudu.“
Šerif se zachmuřil. „Hele, Dougu, co kdybych to zatím začal přešetřovat já…“
Selby si povzdechl, otočil se ke dveřím své kanceláře a řekl: „No tak dobrá, pojď dál, Sylvie.“
Když za nimi zapadly dveře, zasmála se. „Odpustíš mi, že jsem si to vybájila?“
„Vybájila co?“
„Že mě za tebou poslal šéf pro interview.“
„A neposlal?“
„Ne, pouze jsem zvolila takovou taktiku.“
Zahleděl se na ni rozhořčeně.
„Nebuď takový,“ naléhala, „to není od tebe milé. Nesmíš brát úřední povinnosti tak vážně.“
„Nech toho, Sylvie,“ obořil se na ni. „Co tím sleduješ? Řeším důležitý případ a ty mě zbytečně zdržuješ.“
Hodila nohu přes nohu, uhladila si sukni, vylovila z kabelky zápisník a tužku a jala se kreslit do levého horního rohu jakési složité ornamenty „Nezapomeň, že se za vás Clarion před volbami postavil, Dougu. V Blade vám házeli klacky pod nohy. Teď chceme, abys nás informoval.“
„Budu vás informovat, jakmile budu mít o čem.“
„A co ta paní farářová?“ nadhodila. „Slyšela jsem, že nebožtíka neidentifikovala.“
„Jak jsi na to přišla?“
„Štěbetali si o tom vrabci na střeše.“
„No a co má být?“
Zahleděla se mu vážně do očí. „Podívej, Dougu, sám dobře víš,“ nadhodila zvolna, „že by to bylo hrozné, kdyby se hned ze začátku vynořil nějaký důležitý případ a tys to pokazil.“
Přitakal. „Proč myslíš, že to kazím, Sylvie?“
„Říkej si tomu třeba ženská intuice. Víš, že jsem pro vás oba v předvolební kampani pracovala, seč mi síly stačily, a byla jsem na vás tak pyšná, když jste vyhráli. Měla jsem…“
Zasmál se. „No tak dobře, Sylvie, ať je po tvém. Dostavila se paní Mary Browerová z Millbanku v Nevadě a prohlásila, že mrtvý není její manžel. A jeví sklon dělat kolem toho nepříjemnosti.“
„Co si z toho vyvozuješ?“
„Upřímně řečeno nevím,“ doznal se.
„Cožpak ten mrtvý nezanechal v psacím stroji dopis drahé ženušce? A obálku s adresou paní Mary Browerové v Millbanku?“
„Máš pravdu,“ připustil Selby.
„A jak si to teda vysvětlíme?“
„Vysvětlení se tu nabízí dvojí,“ nadhodil Selby „Buď chtěl ten člověk, který se v hotelu zapsal pod Browerovým jménem, utvrdit nějakého návštěvníka v přesvědčení, že opravdu je Brower, a pak by takový dopis, zanechaný v psacím stroji, logicky zapadal do rámce takového podvodu. Nepravý Brower měl třeba v úmyslu na chvíli z pokoje odejít, aby si návštěvník mohl v jeho nepřítomnosti dopis přečíst.“
Sylvia Martinová zvolna přitakala. „Ano, to zní dost pravděpodobně. Schválně, jestli uhádnu tu druhou možnost, Dougu.“
„Pokus se o to, prosím tě,“ vyzval ji. „Já sám jsem z toho jelen. Je to naprosto nepravděpodobné, a přitom by všechno tak logicky do sebe zapadalo, že…“
Gestem mu naznačila, aby zmlkl, v soustředění svraštila čelo, až náhle zvolala: „Už to mám!“
„Tak co?“
„Jestli do toho pokoje vešel někdo v době, kdy ten člověk už byl mrtvý, a záleželo mu na tom, aby se to jevilo tak, že zemřel na předávkování prášky na spaní, pak by to byl docela působivý trik napsat takový dopis a nechat ho v psacím stroji. Jako adresát takového dopisu se logicky nabízela manželka, a pokud si mysle…
