KAPITOLA (17)
Byla sobota, asi deset hodin ráno, a Mona právě odešla před několika minutami do města. Posadil jsem se zrovna k psacímu stroji, když zaklepala paní Skolská.
„Vstupte!“ řekl jsem. Váhavě vstoupila, uctivě se odmlčela a pak řekla: „Přišel za vámi nějaký pán, prý je to váš přítel.“
„Jak se jmenuje?“
„Nepředstavil se, ale nemám vás prý vyrušovat, pokud jste příliš zaneprázdněn.“
(Kdo to sakra mohl být? Nikomu jsem přece nedal naši adresu.) „Řekněte mu, že za chvíli přijdu dolů.“
Když jsem sestoupil ze schodů, nečekal mě tam se širokým úsměvem nikdo jiný než MacGregor, poslední člověk na světě, kterého bych si přál vidět.
„Vsadím se, že mě rád vidíš,“ zakňoural. „Schováváš se jako obvykle. Jak se máš, ty parchante?“
„Pojď nahoru!“
„Opravdu nemáš moc práce?“ pronesl se zřetelným sarkasmem.
„Vždycky mohu vyšetřit deset minut pro starého přítele,“ odvětil jsem.
Vydupal do schodů. „Hezké místo,“ řekl, když vešel do bytu. „Jak dlouho tu jste? K čertu, a vůbec tě nenapadlo něco říct.“ Posadil se na gauč a klobouk hodil na stůl.
Potom kývl směrem ke stroji a řekl: „Pořád v tom lítáš, co? Myslel jsem, že už jsi to dávno vzdal. Člověče, ty bys zasloužil výprask.“
„Jak jsi nás tady našel?“
„To byla hračka, zatelefonoval jsem tvým rodičům. Nedali mi sice tvoji adresu, ale řekli mi telefonní číslo, pak už to bylo snadné.“
„To je teda věc!“
„Co je? Nejsi rád, že mě vidíš?“
„To víš, že jo.“
„Nemusíš mít strach, nikomu nic neřeknu. Mimochodem, pořád s ní žiješ, s tou… jak se jmenuje?“
„Myslíš Monu?“
„Jo, Monu, nemůžu si zapamatovat její jméno.“
„To víš, že je se mnou, proč by neměla být?“
„Tak, prostě jsem nevěřil, že vám to spolu tak dlouho vydrží. No, jsem rád, že jsi šťastný. Já ne, mám starosti, velký starosti. Proto jsem za tebou přišel, potřebuju tě.“
„S tím vůbec nezačínej! Jak bych ti já mohl pomoct? Vždyť víš, že já.“
„Chci jenom, abys mě vyslechl, žádné strachy. Jsem zamilovaný, o to jde.“
„To je dobře, co je na tom zlého?“
„Ona mě nechce.“
Rozesmál jsem se na celé kolo. „A to je všechno, to tě trápí? Ubohý blázne!“
„Ty to nechápeš, tentokrát je to něco jiného. Je to láska. Budu ti o ní vyprávět.“ Na chvíli se odmlčel. „Pokud ale nemáš moc práce.“ Zahleděl se na psací stůl, všiml si prázdné stránky ve stroji a dodal: „Co je to tentokrát, román? Nebo filosofická stať?“
„Ale nic,“ řekl jsem, „o nic nejde.“
„To zní podivně, svého času bylo všechno, cos dělal, zatraceně důležité. No tak, co mi to tady tajíš? Vím, že jsem tě vyrušil, ale to není důvod, abys přede mnou něco schovával.“
„No, když to teda chceš vědět, tak je to román.“
„Román? Proboha, Hene, nic takového nezkoušej román nikdy nenapíšeš.“
„Proč, kde bereš tu jistotu?“
„Protože tě znám, proto, nemáš cit pro zápletku.“
„To musí mít román vždycky nějakou zápletku?“
„Podívej, nechci tě nijak zrazovat od tvé práce, ale.“
„Ale co?“
„Proč se nedržíš svého kopyta? Můžeš psát cokoli kromě románu.“
„Co tě vede k názoru, že vůbec dokážu psát?“
Sklopil hlavu, jako by přemýšlel o odpovědi.
„Nikdy jsi mi jako spisovateli nevěřil,“ pokračoval jsem. „Nikdo mi nevěří.“
„Ty seš dobrý spisovatel,“ řekl MacGregor. „Možná jsi ještě nenapsal nic, co by stálo za to, ale to přijde. Tvoje potíž je, že jsi příliš zatvrzelý.“
„Zatvrzelý?“
„Ano, zatvrzelý, paličatý jako mezek. Chceš vejít hlavní branou, chceš být jiný, ale nechceš za to platit. Hele, proč nevezmeš práci reportéra, neprošlapeš si cestu, nestaneš se korespondentem a pak se teprve nevrhneš na něco velkého? To mi řekni!“
„Protože by to byla ztráta času, proto.“
„Ostatní to tak udělali, větší spisovatelé, než jsi ty, co třeba takový Bernard Shaw?“
„Pro něho to bylo dobré, ale já mám vlastní cestu.“
Nějakou dobu bylo ticho. Pak jsem mu připomněl náš společný večer v jeho kanceláři, kdy po mně hodil večerníkem s tím, že si mám přečíst povídku od Johna Dos Passose, tehdy mladého spisovatele.
„Víš, cos mi tehdy řekl? Řekls: ,Hene, proč to nezkusíš stejně? Něco takového doká…
