KAPITOLA (2)
Ech, monotónní povyražení z courání ulicemi za zimního rána, kdy traverzy přimrzají k zemi a mléko trčí v lahvích jako stopky muchomůrek. Severský den, kdy by ani to nejpitomější zvíře nenapadlo vystrčit čenich z nory. Pozdravit cizince v takovém dni a požádat ho o almužnu je naprosto nemyslitelné. V takovém kousavém, vlezlém mrazu, kdy ledový vítr fičí ponurými kaňony ulic, se nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nezastaví na tak dlouho, aby mohl sáhnout do kapsy pro pár drobných. V takovém ránu, které by v pohodlí usazený bankéř nazval „jasným a jiskrným“, nemá žebrák právo hladovět či mít potřebu někam se svézt tramvají. Žebráci jsou pro teplé, slunné dny, kdy se dokonce i zarytý sadista zastaví, aby nasypal ptákům.
Právě v takovém dni jsem sebral kolekci svých vzorků a vydal se za jedním z otcových zákazníků. Věděl jsem už dopředu, že se mi nepodaří získat objednávku, ale o to mi ani nešlo. Zoufale jsem si potřeboval s někým promluvit.
Byl tu jeden konkrétní jedinec, kterého jsem si vždycky vybíral pro podobné příležitosti. S ním totiž den mohl skončit, a zpravidla také končil, tím nejneočekávanějším způsobem. Občas, musím dodat, si tento člověk také objednal oblek. Trvalo mu pak celé roky, než vyrovnal účet. I tak to byl pořád zákazník. Tátovi jsem namluvil, že jdu za Johnem Stymerem, abych mu prodal kompletní výbavu, o které jsem byl přesvědčen, že ji právě potřebuje. (Stymer nám neustále vykládal, že se jednoho dne stane soudcem.) Nikdy jsem se otci nesvěřil s tím, jaké rozhovory s tímto chlápkem vedu.
„Zdravím vás! Co vás ke mně přivádí?“
Takto mne obvykle zdravil.
„Musel jste se zbláznit, jestli si myslíte, že potřebuji šaty. Ještě jsem vám přece nezaplatil ani za ten poslední oblek, pokud se nemýlím. Kdy jsem ho vlastně koupil? Před pěti lety?“
Sotva zdvihl hlavu od haldy papírů, do kterých měl zavrtaný nos.
Kancelář byla plná nevábného smradu, způsobeného jeho zlozvykem prdět dokonce i v přítomnosti své stenografky. Také se pořád šťoural v nose. Jinak by – vnějškově – mohl být klidně pan Kdokoli, právník jako každý jiný.
S hlavou stále ještě ponořenou do úředních lejster zachrchlal:
„Co zrovna čtete?“ Než jsem stihl odpovědět, dodal: „Mohl byste počkat pár minut venku? Mám tu problém. Ale nechoďte pryč Chci si s vámi popovídat.“ Nato sáhl do kapsy a vytáhl dolarovou bankovku. „Kupte si kafe, a přijďte tak za hodinu poobědváme spolu, co vy na to?“
V předpokoji zatím čekalo půl tuctu klientů na slyšení. Každého z nich poprosil ještě o chviličku strpení. Někteří z nich tak proseděli celý den.
Na cestě do kavárny jsem rozměnil bankovku, abych si koupil noviny. Při zběžném pročítání zpráv jsem měl vždycky pocit, že pocházím z jiné planety. Navíc jsem si před rozhovorem s Johnem Stymerem potřeboval jako rozcvičku trošku zamotat hlavu.
Při listování novinami jsem se zamyslel na Stymerovým velkým trápením – Masturbací. Už několik let se marně snažil zbavit tohoto zlozvyku. Na mysli mi vytanuly úryvky našeho posledního rozhovoru. Vzpomněl jsem si, jak jsem mu doporučil, aby si zašel do slušného bordelu. Jak se na to zatvářil! „Cože? Já? Ženatý muž, aby se zapletl s houfem špinavých kurev?“ Na to mě nenapadlo říct nic lepšího než: „Nejsou přece všechny špinavé!“
Co však bylo dojemné, když na to teď myslím, byl zápal a naléhavost, s jakou mě žádal, jestli bych nevěděl o něčem, co by mu pomohlo s onanováním přestat. O čemkoliv. „Ušmikni si ho!“ chtělo se mi říct.
Hodina uplynula. Pro něj byla hodina jako pět minut. Nakonec jsem vstal a došel ke dveřím. Venku byl takový mráz, že jsem skoro běžel.
K mému překvapení na mě čekal, seděl v kanceláři s rukama složenýma na stole, oči upřené k jakémusi bodu v nekonečnu.
Balíček vzorků, který jsem nechal na jeho stole, byl otevřený.
Oznámil mi, že se rozhodl objednat si oblek.
„Nijak to nespěchá,“ řekl. „Nepotřebuji nové šaty.“
„Pak si nic nekupujte,“ řekl jsem. „Víte dobře, že jsem vám nepřišel vnutit oblek.“
„Víte,“ řekl, „že jste jediný člov…
