19
Podívala se na kapesníček, podívala se na mě, sebrala se stolu tužku a šťouchla koncem, na kterém byla radýrovací guma, do toho kousku plátna. „Co je to na něm?“ zeptala se. „Postřik proti hmyzu?“
„Měl jsem dojem, že nějaký druh santalového dřeva.“
„Je to nějaká laciná chemická voňavka. Říct odpuzující je slabé. A proč jste chtěl, abych se podívala na tenhle kapesník, pane Marlowe?“ Zase se opřela do křesla a nehybně na mě utkvěla chladnýma očima. „Našel jsem ho ve vile Chrise Laveryho, pod polštářem v jeho posteli. Jsou na něm iniciály.“ Rozbalila kapesník gumovým koncem tužky, ani se ho nedotkla. Na obličeji se jí objevil trošku rozhněvaný, napjatý výraz.
„Jsou na něm vyšita dvě písmena,“ řekla chladně a vztekle. „Náhodou jsou stejná jako moje vlastní iniciály. Myslel jste tohle?“
„Správně,“ řekl jsem. „Lavery asi zná nejmíň půl tuctu ženských se stejnými iniciálami.“
„Tak vy přece jen budete dotěrný,“ řekla tiše.
„Je to váš kapesník - ano, nebo ne?“
Zaváhala. Natáhla ruku ke stolu, velice klidně si vzala ještě jednu cigaretu a zapálila si sirkou. Pomalu zatřepala sirkou a dívala se, jak plamínek leze po dřívku.
„Ano, je můj,“ řekla. „Asi mi tam upadl. To už je dávno.
A ujišťuju vás, že jsem ho nestrkala pod polštář v jeho posteli. Tohle jste chtěl vědět?“
Neřekl jsem nic a ona dodala: „Musel ho asi půjčit nějaké ženě, která - která měla ráda tuhle voňavku.“
„V duchu si ji představuju,“ řekl jsem. „A k Laverymu se mi nějak nehodí.“
Pokrčila trošku horní ret. Byl to vysoký horní ret. Já mám rád vysoké horní rty.
„Myslím,“ řekla, „že byste měl vynaložit trošku víc námahy, než si uděláte obrázek o Chrisu Laverym. Jestli vám na něm něco připadalo nóbl, byla to čistě náhoda.“
„To není zrovna pěkné, tvrdit takovéhle věci o mrtvých,“ řekl jsem.
Chvilku zůstala jenom sedět a hleděla na mě, jako kdybych byl nic neřekl a ona čekala, že něco řeknu. Pak se jí začala pomalu chvět brada a za chvíli se třásla po celém těle. Zaťala pěsti a cigareta v prstech se jí ohnula a zlomila. Podívala se na ni a prudce ji odhodila do popelníčku.
„Někdo ho zastřelil pod sprchou,“ řekl jsem, „a vypadá to na nějakou ženskou, která u něho byla přes noc. Právě se holil. Ta ženská nechala na schodech ležet revolver a v posteli tenhle kapesník.“
Velice nepatrně sebou v křesle pohnula. V očích neměla naprosto žádný výraz. Obličej měla studený, jako vyřezaný ze dřeva.
„A vy jste očekával, že vám o tomhle budu moci poskytnout informaci?“ zeptala se mě hořce. „Podívejte se, slečno Fromsettová. Já bych se tohohle všeho taky chtěl dotýkat jemně a z dálky a v rukavičkách. Chtěl bych aspoň jednou hrát tuhle hru tak, jak by si někdo, jako jste vy, přál, aby se hrála. Ale to mi nikdo nedovolí - ani klienti, ani poldové, ani lidi, proti kterým hraju. Ať se sebevíc snažím být příjemný, nakonec stejně dopadnu obličejem do bláta a s palcem v něčím oku.“
Přikývla, jako kdyby mě sotva slyšela. „Kdy ho zastřelili?“ zeptala se a pak se znova lehce otřásla. „Asi dnes ráno. Brzo po tom, co vstal. Říkal jsem, že se právě doholil a chtěl vlézt pod sprchu.“
„To bylo pravděpodobně dost pozdě,“ řekla. „Já jsem tady od půl deváté.“
„Nemyslel jsem si, že jste ho zastřelila vy.“
„To je od vás hrozně laskavé,“ řekla. „Ale ten kapesník je přece můj, nebo není? I když ta voňavka moje není. Ale policie bude stěží nějak zvlášť citlivá na různé kvality voňavek - anebo vůbec na něco.“
„To jistě - a platí to i na soukromé detektivy,“ řekl jsem. „Líbí se vám hodně tenhle rozhovor?“
„Bože,“ řekla a prudce přitiskla hřbet ruky na ústa.
„Vrah na něj vystřelil pětkrát nebo šestkrát,“ řekl jsem. „A až na dvě rány se netrefil. Držel ho v šachu ve sprchovacím koutě. Řekl bych, že to byla hezky hrůzostrašná scéna. Na jedné straně byla spousta nenávisti. Anebo hodně chladnokrevný mozek.“
„Jeho nebylo vůbec těžké nenávidět,“ řekla dutě. „A bylo nebezpečně lehké ho milovat. Ženy - i docela slušné ženy - se v mužích tak příšerně mýlívají.“
„Čili mi chcete říct asi …
