4
Dr. Tom Gordon vyšel z pitevny a zhluboka vdechoval čerstvý vzduch, aby z plic vypudil pach smrti a formalinu. Byl naprosto zmatený. Ještě stále si nepřipouštěl, že by John Palmer mohl Annu-Marii zabít, třebaže se k činu přiznal, ale zároveň si nedovedl představit, kdo mohl být pachatelem. Když vyloučil Lucy Palmerovou, což udělal okamžitě, musel se vyrovnat s představou, že holčičku unesl někdo cizí, zavraždil ji a poté, co se bez úspěchu pokusil rozpustit tělo v kyselině, se vrátil a pohřbil ji u Palmerových na zahradě. Nedávalo to zhola žádný smysl a Tom docela chápal, proč policie této verzi nevěří. Nasedl do landroveru a vyrazil za Lucy.
Sestra Lucy Palmerové žila v malém řadovém domku v Sackville Street, malé uličce ukryté za masivním blokem vědecké knihovny Severovelšské univerzity v Bangoru. Protože v okolí nebylo snadné zaparkovat, rozhodl se Tom riskovat a zajet na univerzitní parkoviště, třebaže značky u vjezdu důrazně varovaly, co se stane těm, kdo tak učiní bez povolení. Byla sobota večer a Tom nepředpokládal, že by se kolem potloukalo příliš mnoho akademiků.
Energicky zaklepal na lahvově zelené dveře. Otevřela mu hezká žena kolem pětatřicítky s utěrkou nedbale přehozenou přes rameno.
„Jestli nám jdete nabídnout dvojitá okna, nemáme zájem,“ varovala ho rychle.
„Jsem Tom Gordon, Lucyin lékař. Říkal jsem si, že by mě mohla potřebovat,“ představil se Tom.
„Jejda, tak to promiňte,“ omluvila se žena s úsměvem. „Je dobře, že jste přišel. Já jsem Gina Melfordová, Lucyina sestra.“
Uvedla Toma do pokoje v zadní části domu, kde zastihl Lucy, jak sedí se svěšenými rameny a křečovitě sepjatýma rukama na pohovce. Po boku měla krabici papírových kapesníků a na stole před sebou netknutý šálek čaje. Neupíjela z něj, jen na něj nepřítomně civěla. Když Tom vešel, vzhlédla a on v jejích zarudlých očích spatřil bolest.
„Lucy, nedá se vypovědět, jak je mi to všechno líto,“ začal. „Je to šílené.“
„Celý svět zešílel, Tome,“ hlesla Lucy chraplavě. „Už ani nevím, co se vlastně děje. Teď stavíme na zahradě sněhuláka a v příští chvíli se nám zhroutí svět.“
Lékaře znepokojilo, jak špatně Lucy vypadá. Sebedůvěra, jež z ní obvykle vyzařovala, byla ta tam. Sepjaté ruce i sehnutá hlava svědčily o rezignaci, světlé vlasy splihle lemovaly bledé a pohublé tváře. Tom se posadil vedle ní, odložil si kabelu k nohám a vzal Lucy kolem ramen. „K neuvěření,“ řekl.
„Chci, abys věděl, že John Annu-Marii nezabil,“ zašeptala.
„Samozřejmě že to vím, jenže se bůhvíproč přiznal, a to komplikuje situaci. Nerozumím tomu. Máš tušení, proč to udělal?“
Lucy se předklonila a s hlavou v dlaních zarputile civěla na podlahu. Obtížně hledala slova, ale nakonec zamumlala: „Musí si myslet, že jsem to byla já.“
Tom chvíli počkal, pak se zeptal: „Proč by si to měl myslet, Lucy?“
„Občas bývám na dně. Mám deprese. Snažím se být optimistická jako on, ale ne vždycky se mi to daří. Nejsem tak silná. John je optimista od přírody – na rozdíl ode mne. Den předtím, než se to stalo, jsem se necítila dobře. Měla jsem silnou depresi. John si určitě myslí, že jsem Annu-Marii zabila, zatímco on stavěl na zahradě sněhuláka.“
„Ale tys to neudělala…“
„Samozřejmě že ne!“ prohlásila Lucy rozhodně. „Jak říkám: trpí-vám depresemi a někdy jsem mívala chvíle, kdy jsem si opravdu myslela, a možná to i říkala nahlas, že by pro ni bylo lepší, kdyby nežila. Neuměla jsem si představit, jaká budoucnost ji čeká – ale nikdy jsem to nemyslela vážně. Milovala jsem ji, tolik jsem ji milovala! Musíš mi to věřit. Tome, co to jen bylo za člověka, který jí to udělal?“
Tom zavrtěl hlavou. „Nevím, Lucy. To teprve musíme zjistit – nebo spíš policie než my.“
„Byl jsi za Johnem?“
„Nepustili mě k němu. Je ve vazbě v Caernarfonu a ve čtvrtek ráno má jít před soud.“
Lucy celá ožila. „Chci u toho být. Musím jim povědět, že lhal, aby mě kryl. John by nikoho nezabil. I mouchám radši otevře okno, aby mohly uletět“
„Jít k soudu bych ti moc nedoporučoval,“ namítl Tom. „Tím se nic nevyřeší. V …
